Ptala se: Karin Martínková
Pane doktore, nedávné oznámení Vašeho zvolení provázela na
univerzitním facebooku řada nadšených reakcí – kromě lajků a srdíček jsme se
v komentářích mohli dočíst, že ve Vaší osobě byl vybrán nejvhodnější možný
člověk i vyjádření důvěry ve spravedlivé vykonávání funkce. Čím si tuto svou
popularitu vysvětlujete?
Chtěl bych poděkovat všem, kteří z mého jmenování projevili radost a kteří mi gratulovali. V mnoha případech šlo o lidi, které osobně neznám, a proto tuto nadšenou odezvu vnímám jako pozitivní zpětnou vazbu nikoliv ke své osobě, ale k ustanovení funkce ombudsmana jako takové. Poctivý a spravedlivý výkon této funkce může znamenat naději na zlepšování studijního i pracovního prostředí či – lépe – na předcházení eventuálním problémům. Zároveň si také uvědomuji závazek odpovědnosti, z kterého vychází mé předsevzetí důvěru a očekávání nezklamat.
Když jsem si prošla Váš osobní profil na facebooku, zjistila
jsem, že konzistentně vyjadřujete obdiv ženám v boji proti patriarchátu
(tedy takové formě společnosti, kde je moc soustředěná převážně či zcela do
rukou mužů) i podporu LBGT+ komunitám. Vyvozuji z toho, že jste
přesvědčen, že současná společnost podobnou podporu stále potřebuje?
Samozřejmě bych byl raději, kdybych mohl odpovědět, že už nepotřebuje. Ale v praxi se často setkávám s tím, že tomu tak není. V průběhu vývoje lidstva můžeme pozorovat – i když v různých dobách v různé míře – snahu o dosažení rovnoprávnosti etnik, náboženství, sociálních tříd, pohlaví či v poslední době např. genderu. Některé nerovnosti jsme již vyřešili, základní práva jsou garantována ústavou a další legislativou. To nejhorší, co by se nám v současnosti mohlo stát, není to, že přestaneme další nerovnosti odstraňovat, ale že je přestaneme vidět a vnímat, že je budeme delegitimizovat, bagatelizovat či ignorovat. Pokud totiž přestaneme být na aktuální formy útlaku, diskriminace a nespravedlnosti citliví, pokud připustíme, že se nás přestanou týkat, ztratíme možnost je odstraňovat.
Nyní zpět k Slezské univerzitě, která pozici ombudsmana začlenila do svých plánů v rámci úsilí o zlepšování pracovního prostředí, za což byla ohodnocena získáním prestižní certifikace HR AWARD. Proč ale cítila potřebu zřízení pozice ombudsmana, když dosud nečelila žádným skandálům
spojeným s diskriminací, bossingem či sexuálním obtěžováním?
Jedním z důvodů zřízení této pozice může být to, že funkce ombudsmana je – či měla by být – součástí moderní univerzity, ve vyspělých zemích je běžná a je součástí procesu zlepšování mezilidských vztahů a komunikace. Také je i o prevenci eticky nevhodného chování a já jsem rád, že Slezská univerzita chce být součástí vzdělávání 21. století. Chce mít jistotu, že to, že nebyla zapletená do žádných skandálů, skutečně znamená, že nevhodné chování na univerzitě nebylo praktikováno – a ne, že se o něm jen neví nebo nemluví. Pokud role ombudsmana nebyla, nemůžeme vyloučit, že oběti nevhodného chování existovat mohly a jen nechtěly či nemohly – ze strachu, obav či jiných důvodů – svůj problém adekvátně řešit. Pozitivní proto je, že univerzita se k tomu nestaví lhostejně a že jí záleží na tom, jaké prostředí a jaké mezilidské vztahy nabízí i vytváří.
Jak běžné je, že má vysoká škola svého ombudsmana? Je také
běžné, že ombudsman zastupuje práva jak zaměstnanců, tak i studujících – či
obráceně? A podporuje zřízení těchto pozic ministerstvo školství?
V českém prostředí ještě role ombudsmana univerzálně zavedená není, tj. ombudsmana na každé vysoké škole zatím nenajdete. Toto zaostávání za vyspělým světem přisuzuji existenci minulého režimu, který může mít ještě stále své „dozvuky“. Slezská univerzita chce být i v tomto ohledu moderní, chce „jít s dobou“. Jak vidíme – zejména na různých kauzách v poslední době – potřeba ombudsmana může být klíčová, a to nejen v univerzitním prostředí, ale ve školství obecně. Ale také u veřejných institucí, protože k nevhodnému chování dochází čas od času i tam. Myslím si, že každý, kdo je účastníkem nevhodného chování jako poškozený, by měl mít právo se takovému chování bránit či se domoci alespoň upřímné omluvy. Tím myslím sebereflexi té druhé strany a pochopení, že jednala nevhodně.
Jaké jsou tedy všechny sféry oblastí a činností,
v nichž se může ombudsman angažovat či lépe řečeno, v nichž se mohou
studenti a zaměstnanci na ombudsmana obracet?
Způsobů nevhodného chování je široká paleta. A problémem je samozřejmě to, jak nevhodné chování chápeme a co všechno za něj považujeme, protože v tom se často lišíme. Prvním vodítkem, co je a co už není přijatelné, je Etický kodex Slezské univerzity, který kromě nepřijatelného definuje i chování očekávané – ať již ve vztahu učitel-student, učitel-učitel, zaměstnavatel-zaměstnanec apod. Žádný etický kodex ale nikdy nemůže obsáhnout všechny situace, které mohou nastat. Moje zkušenosti z komunikace se studenty říkají, že nejčastějším problémem je neodůvodněně paternalistická komunikace ve vztahu učitel-student. Její formy jsou různé, může mít podobu verbální ironizace, posměšku nebo sarkasmu, což pak ve vztahu vytváří nejenom nepříjemnou, ale hlavně nepřijatelnou situaci, student pak ztrácí důvěru v přirozenou autoritu pedagoga nebo důvěru ve své vlastní schopnosti. V poslední době se také častěji objevují problémy se sexismem či sexuálním a genderově motivovaným obtěžováním. Ačkoliv to tak může vypadat, nejedná se o nový problém; studie projektu Sexuální obtěžování ve vysokoškolském prostředí: výskyt a vnímání, která je z roku 2009 a kterou vypracoval tým z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, přináší velmi znepokojující zjištění! Výsledky jejich dotazníkového šetření, kterého se zúčastnilo více než 800 osob, říkají, že „3 % studujících se setkala s chováním, které sami označují termínem sexuální obtěžování, 81 % studujících zná někoho, kdo sexuální obtěžování zažil, a 78 % studujících mělo zkušenost s různými druhy chování, která splňují charakteristiky sexuálního obtěžování“[1]. Já bych si moc přál, aby vytváření pozic ombudsmanů, ale hlavně jejich zodpovědná práce, přispělo ke snížení tak alarmujícího čísla. Jsou ale i další problémy specifické pro školství, například tzv. „zasednutí si na někoho“, kde jde o vytváření psychického nátlaku a pozice nerovnosti, což může být velmi traumatizující. Může jít také o další problémy, např. špatná komunikace na pracovišti, napjaté a tíživé osobní vztahy mezi pedagogy, neúměrný nátlak vedení na zaměstnance, přetěžování doktorandů neadekvátně placenou prací apod. Specifickou kapitolou jsou systémové problémy, o nichž se sice ví dlouhodobě, ale o kterých se moc nemluví, např. jednostranné posuzování kvality práce a kompetencí pedagoga prostřednictvím ryze kvantitativních měřítek (RIV body).
[1] SMETÁČKOVÁ, Irena,
Petr PAVLÍK a Kateřina KOLÁŘOVÁ. Sexuální obtěžování na vysokých školách: proč
vzniká, jak se projevuje, co lze proti němu dělat. Příručka pro vedení vysokých
škol a vyučující. Praha: Fakulta
humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009; s. 9. ISBN
978-80-87398-02-9.
Vy jste, pane doktore, odborným asistentem Ústavu
bohemistiky a knihovnictví, jste knihovníkem. Rakouský vysokoškolský ombudsman
Josef Leidenfrost, historik, který již několikrát přednášel o problematice
ochrany práv na VŠ i v Česku, odpověděl na otázku, zda by ombudsman neměl
být spíše psychoterapeutem nebo právníkem tak, že na tom nezáleží. Souhlasíte
s ním a na čem tedy u výkonu úřadu ochránce práv záleží? A nemáte obavy,
že by např. zejména studentky chtěly mít jako ombudsmana ženu?
Myslím si, že u ombudsmana záleží nejvíce na tom, jak je vnímavý a jak si umí vytvořit vztah důvěry. Podle mne tedy role ochránce práv není otázkou jeho genderové identity, ale jeho schopnosti naslouchat, komunikovat, umět projevit empatii, být spravedlivý a solidární s těmi, kteří jsou nevhodným chováním diskriminováni. Otázka důvěry je pro mne klíčová. Za nejhorší, co se na škole může stát, považuji vytvoření a udržování atmosféry strachu. Taková atmosféra je pro mne neslučitelná s prostředím, ve kterém má probíhat svobodné vzdělávání, rozvíjení kritického myšlení, projevování vzájemného respektu a úcty, uvědomění si zdravé pokory před neukončitelností lidského poznání či zvyšování citlivosti pro potřeby znevýhodněných. Jsem přesvědčen, že ve svobodné a otevřené společnosti nelze dosáhnout ničeho podstatného z cílů současného univerzitního vzdělávání pro 21. století bez vytvoření základní atmosféry důvěry. Na vytvoření takové výchozí situace důvěry bych chtěl intenzivně pracovat. Pokud jde o potřebu psychologické podpory, tu na univerzitě máme. Stejně tak počítám s tím, že pro svou práci budu moci využívat spolupráce kolegů, ať už se bude jednat o právní rady nebo o psychologickou intervenci – funkce ombudsmana v tomto ohledu naštěstí není – a ani nemůže být – izolovaná. Je ale potřeba zmínit, že ombudsman není právní institucí – neřeší a nemůže řešit trestně-právní činy; je mediátorem v rámci řešení etických konfliktů a dilemat.
Víme tedy teď, s čím se na vás může kdokoliv z univerzity obrátit. Jak ale budete při svěření podnětu postupovat? Mnoho záležitostí může být velice citlivých, subjektivních a těžko ověřitelných?
Prvním krokem mé práce bude vždy co nejdůkladnější seznámení se s podnětem. Podnět lze podat i anonymně, pak ale musí být dostatečně podrobný, aby obsahoval konkrétní podklady, na jejichž základě lze něco začít řešit. Lepší je podání podnětu neanonymně, protože tam se mohu dále doptávat, a to formou, kterou si daná strana zvolí – buď písemně, nebo osobním setkáním. Je pro mne důležité být součástí živé komunikace, která je podmínkou pro možnost přenosu nejenom obsahu sdělení, ale i prožívaných emocí, které jsou velmi často důležité pro lepší pochopení podstaty problému a jeho dopadů na poškozeného. Ombudsman, stejně jako lékař či právník, chrání povinností mlčenlivosti identitu osoby, která podnět podává, stejně tak chrání i případné svědky. I svědek případného nevhodného chování by měl svůj podnět podat, protože nelze nikdy vyloučit, že sama oběť je natolik traumatizovaná či paralyzovaná událostí, že sama podnět nepodá, že zkrátka nemůže. A my musíme pomáhat i těm, kdo nejsou schopni se bránit sami.
Děkuji za rozhovor.
Jak se lze na
ombudsmana obrátit:
Podněty ombudsmanovi mohou zaměstnanci a studenti podávat
písemně na adresu univerzity, emailem na adresu ombudsman@slu.cz, prostřednictvím zabezpečené aplikace garantující anonymitu
podání https://www.upozorneni.nntb.cz/cs/create nebo osobně.
O funkci ombudsmana na Slezské univerzitě se také dočtete na webu Slezské univerzity.
Další, podrobnější stránky včetně edukačních materiálů ve spolupráci s Dr.
Timkem připravujeme.
Krátká faktografie
historie funkce ombudsmana:
Vůbec první funkci ombudsmana zřídil v 18. století
švédský král Karel XII. Do švédské ústavy se institut ochránce práv dostal
začátkem století devatenáctého a o století později již tato instituce (v různých
modifikacích právních řádů) pevně zakotvila v cca 100 zemích světa. Stihla
to i Česká republika. První český veřejný ochránce práv byl zřízen zákonem č.
349/1999 Sb., který schválila Poslanecká sněmovna ČR těsnou většinou 4. 11. a
Senát dne 8. 11. 1999.