Historik a muzeolog Jiří Šíl: Není to o tom, projít si úplně vším, ale odvést práci, která bude vidět

  • Radim Šlezingr
  • 11.11.2020
Co obnáší a nabízí studium historie? O archivnictví, oboru historie a muzeologie, studiu a praxi jsem si povídala s úspěšným absolventem a externím pedagogem Slezské univerzity v Opavě Mgr. Jiřím Šílem, Ph.D.

Autor: Eva Gladkovová – studentská redakce Slezské univerzity

Jak se východočeský rodák ocitl na studiích právě na Slezské univerzitě v Opavě?

Výběr oborů na vysokých školách nebýval tak rozmanitý. V polovině 90. let 20. století se vybíralo z nabídky univerzit publikované v Učitelských novinách. S internetem jsem se poprvé v životě setkal až na univerzitě. Věděl jsem už na střední škole, že se chci věnovat více než jen jednomu oboru. A moje vybraná kombinace – bakalářský dvouobor Historie-muzeologie – byla pouze v Brně a Opavě. Poprvé jsem do Opavy přišel v roce 1995 jako student a na první pohled bylo jasné, že se nejedná o jen tak obyčejné okresní město. První čtyři roky jsem předpokládal, že tu nezůstanu, ale pak se to „zlomilo“ během návazného magisterského studia. V tuto chvíli žiji v Opavě už déle, než jsem žil ve Dvoře Králové nad Labem, odkud pocházím.

Jaký byl váš přechod od studií k zaměstnání?

Za studia se někteří studenti mezi výukou scházeli v knihovně historie na tehdejším Ústavu historie a muzeologie. Fungoval jsem jako pomocná vědecká síla, tehdy to bylo takové společenské centrum studentů historických oborů. Navázal jsem tam spoustu kontaktů a přátelství a s některými kolegy se stýkám dodnes v osobní i pracovní rovině. Přechod ze studia do zaměstnání není o tom, projít si úplně vším, ale získat práci, která mi umožní dále se rozvíjet, upozornit na sebe. Národní památkový ústav, tehdy ještě Státní památkový ústav, mi ke konci magisterského studia umožnil pracovat na půl úvazku. Jezdil jsem na archeologické výzkumy, dělal jsem tam dokumentátora a konzervátora. Asi týden jsem pracoval a týden se věnoval studiu.

Jste především archivář. Co všechno obnáší toto povolání?

Na práci historika-muzeologa i archiváře mě baví právě pestrost činností. Archivnictví není jenom o vyhledávání a třídění historických pramenů. Spadá pod to i vyřizování badatelské a úřední agendy, chodí nám dotazy a objednávky. Lidé potřebují doložit různé dokumenty, například kvůli občanství, soudnímu řízení, politickému pronásledování nebo restituci majetku. Obrací se na nás třeba i ze zahraničí kvůli doložení původu. Nejčastějším podkladem pro vyřizování těchto dotazů jsou matriky. I když jsou skoro všechny matriky Zemského archivu v Opavě dostupné online, část z těch mladších nemůže být zpřístupněna. Dále je to zejména agenda pozemkové držby a sčítání obyvatelstva, to znamená, kdo kde bydlel, v jakém období. Mezi nejvytíženější fondy patří pozůstalosti regionálních historiků a hned poté policejní fondy, které jsou důležité například i pro kulturní a sociální dějiny. Dále je součástí mé práce psaní archivních pomůcek a digitalizace samotná. Mám tady na starosti fotografické dokumenty, takže se na mě v tomto ohledu obracejí kolegové. A v neposlední řadě spravuji ve Slezském zemském muzeu literárněhistorickou sbírku Památníku Petra Bezruče. Z pozice pedagoga externisty se snažím organizovat pro studenty na konci semestru i nějakou exkurzi nebo výjezd. Beru je do expozic a na pracoviště, která je mohou inspirovat.

Během své praxe jste se účastnil několika zahraničních stáží v Polsku a Rakousku. Jak si stojí úroveň českého archivnictví?

Musím říct, že české archivnictví je v rámci Evropy špičkové. Navíc Opava má třetí největší archiv v ČR, kromě toho se tu nacházejí pracoviště památková, akademická i archivní a muzejní. V těchto typech institucí pracují právě úspěšní absolventi Slezské univerzity, a to po celé republice, nejen v Opavě. V Zemském archivu v Opavě patříme mezi nejlepší v digitalizaci. Tato práce stojí na vlastní zodpovědnosti archivářů, samozřejmě na pomoci firmy, která nám dodává software, našich IT pracovníků a metodiků. Máme jednotnou metodiku, ale je nám dáván poměrně velký prostor. Můžeme naše výsledky celkem pružně prezentovat. 

Vernisáž výstavy Slezského zemského muzea „Země a její muzeum“ u příležitosti 200 let českého muzejnictví (s Janou Koudelovou, 2014). (foto: Marcela Feretová, Slezské zemské muzeum)
Společný projekt Europeana Národního muzea a Slezského zemského muzea (2013). (foto: Národní muzeum, archiv Slezského zemského muzea)


Vystudoval jste dvouobor Historie-muzeologie. Cítíte se být spíše historikem, nebo muzeologem?

Spíš muzeologem. Práci historiků velmi obdivuji, ale více mě baví připravovat výstavy než psát knihy. Mám rád, když se můžu podívat za hranice té teoretické historie. Teď pracuji na výstavě pro město Opava, kterou organizuje magistrát k dvoustému výročí Opavského kongresu. Kromě výstav připravujeme k tomuto tématu i publikaci, která by měla být vydána v prosinci. Sešel se nám dobrý autorský kolektiv, včetně pracovníků Slezské univerzity, a publikace bude velmi pestrá.

Jsou cizí jazyky na poli historie nezbytné?

Ze střední školy jsem si netroufal jít čistě na archivnictví, jelikož požadovali dobrou znalost latiny a němčiny. Až časem jsem pochopil, že se tomu nevyhnu. Nyní jsou pro mě zásadní němčina a polština, i kvůli specifikům slezského regionu. Musel jsem se takříkajíc trochu dovzdělat. Ale čím víc s tím člověk pracuje, tím jednodušší to ve finále je. Jazykové znalosti jsem navíc mohl zužitkovat i při zahraničních stážích a stále se učím.

V praktických možnostech vašeho oboru jste se věnoval všem možným profesím. Je něco, co mezi nimi chybí a co pro vás představuje výzvu?

Na takovou otázku rád odpovídám v žertu, že z profesí v záběru mého oboru už mi chybí jen práce v galerii. Ale není náhodou, že právě v galerii jsem ještě nepracoval, je to trochu jiný žánr. K tomu by člověk měl mít určité výtvarné cítění a vědět něco o uměleckých technikách. Věřím ale, že třeba na úrovni správy sbírky bych to zvládl. Jeden můj spolužák, který také vystudoval obor Historie-muzeologie, vede krajskou galerii, jiný v krajské galerii pracuje jako kurátor. Jejich příklad mi dává určitou naději (smích). Momentálně jsem však spokojený archivář.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Na výuce mě nejvíce bavily praktické předměty (např. pomocné vědy historické nebo muzejní konzervace), exkurze, praxe a stáže. Ostatně stále se stýkám a udržuji kontakt se spoustou kolegů z dob studií, většina z nich zůstala v oboru. Spousta z nich pracuje na vysokých odborných a manažerských pozicích.

Nejvýraznější vzpomínky ve mně zanechala Asociace studentů a přátel Slezské univerzity (dále jen ASPSU), nyní Studentská unie. Tam jsem se pohyboval v kultuře z organizačního hlediska, podílel jsem se např. na univerzitním plesu nebo majálesu, hrál jsem v amatérském divadelním souboru. Bavilo mě na tom, že tyto aktivity směřovali studenti nejen studentům, ale i širší veřejnosti. O univerzitě se tak ve městě i regionu vědělo. Člověk se při organizaci studentského života naučil spoustu věcí z praxe i mimo svůj obor a získal nadhled. Nebyl jsem místní a díky asociaci jsem tak poznal nejen studenty a pedagogy jiných oborů, ale i zaměstnance univerzity nebo osoby mimo školu, které běžný student až tak často nepotká.

Jak si podle vás povedou historie a muzeologie do budoucna?

Historici budou mít ještě dlouho co objevovat, protože některé fondy paměťových institucí ještě vůbec nejsou uspořádány, takže se nedají efektivně studovat. A spousta těch uspořádaných ještě dostatečně probádaná není. Ale jedním z problémů paměťových institucí je úložný prostor, který při stoupajícím objemu uchovávaných dokumentů dochází. A od určitého roku bude významná část dokumentů uchovávána už jen digitálně. Digitalizace je dobrým nástrojem zpřístupnění a prezentace. Odvrácená strana online světa je to, že to, co se dřív zachovalo, zmizí v digitálním prostoru. Například když dříve zemřel nějaký slavný spisovatel nebo vědec, tak se pozůstalost fyzicky shromáždila, sepsala a pak předala dále k odbornému zpracování. Dnes máme všichni spoustu důležitých věcí uložených elektronicky, například v e-mailu, který vám můžou smazat, když se tam nějakou dobu nepřihlásíte. Můžou tam být zásadní informace, o nichž se pak už nikdo nikdy nedozví, nebo se k nim složitě budete dostávat. Tam vidím do budoucna velký problém.

Jak vás po pracovní stránce ovlivnila jarní koronavirová situace?

Koronavirová situace nám v archivnictví naskytla příležitost pracovat ještě intenzivněji na již zmíněné digitalizaci. Ani úřední agenda se nezastavila. Jako pedagog jsem byl na podobnou situaci připraven shodou okolností již dříve. V rámci jednoho z evropských projektů jsem jako externista dostal pod záštitou Slezské univerzity příležitost připravit e-learningový kurz a podle dané struktury ho zveřejnit na portálu. Tento kurz obsahuje skripta, další potřebné materiály a interaktivní prvky k ověření znalostí studenta.

Na Slezské univerzitě působíte již řadu let. Co se na univerzitě za tu dobu změnilo?

Slezská univerzita je jediná univerzita v okresním městě na území ČR. Výrazně to poznamenává její atmosféru, kdy se na malém městě více osobně navzájem známe. Univerzita na periferii se vždycky musí snažit více. Zakladatelé školy si velmi dobře uvědomovali, že velikost je zapotřebí vyrovnat kvalitou, což se alespoň částečně povedlo a stále to platí. Se Slezskou univerzitou zůstávám v občasném kontaktu přes svou práci, skrze své kolegy, ale třeba i díky Studentské unii (tehdy ještě ASPSU), jejíž členové se mnou například konzultovali výstavu k oslavě výročí univerzity v roce 2016. Změny na univerzitě vnímám již spíše zvenčí, nejsem většinou na její modernizaci přímo účasten, plním zde roli externisty z praxe. Ovšem za zcela zásadní považuji dlouhodobě dobré vztahy aktivních studentů s vedením školy. Za mých časů nebyly sice špatné, ale teď jsou zkrátka na jiné, dle mne lepší úrovni. Z mého pohledu nyní univerzita investuje více prostředků a energie právě do studentů, což se jí určitě vyplatí. Především studenti dělají univerzitě dobré jméno. Pokud se Slezská univerzita rozhodla jim vykročit vstříc, je to jen dobře. Velmi pozitivně proto vnímám zřízení Absolventského portálu a přeji si, aby se plnil bývalými studenty hrdými na svoji alma mater.

Studenti předmětu Muzea vědy a techniky na Bolt Tower v Dolní oblasti Vítkovice (2013). (foto: Jiří Šíl)
Studentské divadelní představení „Zahraj to znovu, Same!“ (2002). (foto: Petr Mrázek)
Průčelí budovy Archivu nových akt ve Varšavě (2018). (foto: Jiří Šíl)