Autor: Jan Polák – studentská redakce Slezské univerzity

Jak Vás napadlo natočit film o šikaně ve sportu?

Námět filmu vychází z mých osobních zkušeností. Strávil jsem v hokejovém prostředí šestnáct let a šikanu jsem zažil zejména z pozice oběti. Jednou jsem se ale dostal i do situace, kdy jsem šikanoval svého spoluhráče na hokejovém táboře, který byl trochu pomalejší. Dělali jsme si z něj srandu, schovávali jsme mu věci a dobře jsme se tím bavili až do momentu, kdy se rozbrečel. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak tenká je hranice mezi legrací a šikanou. Původně jsme s producentkou Juliettou Sichel a scénáristkou Irenou Kocí vyvíjeli scénář k psychologickému dramatu Příliš blízko. Potřebovali jsme mít dobrý krátký film, abychom přesvědčili komisi fondu. Proto jsme napsali krátký film Vlčata. Ten pojednával o šikaně a obsahoval hlavní postavy z filmu. Podporu na krátký film jsme od Fondu kinematografie nedostali, protože komise postrádala začátek a konec. Když jsme dopisovali začátek a konec, rozrostl se krátký snímek na celovečerní stopáž.

Promítl se do filmu i Váš osobní život či zkušenosti z mládežnického hokeje?

Ano. Prostředí znám velmi dobře. Jednu sezónu jsem byl dokonce trenérem přípravky v Kutné Hoře, takže jsem si vyzkoušel i tuhle roli. Navíc má sestra Alena Mills je kapitánkou české ženské reprezentace v hokeji. Na place se ukázalo, že bruslící režisér představuje velkou výhodu zejména při natáčení zápasů, kdy bylo mezi jednotlivými záběry nutné často překonávat kvůli komunikaci s herci a kameramanem celou délku ledové plochy. Kromě toho jsem také věděl, jak mluvit s hokejisty a co přesně po nich mám chtít. 

Na scénáři jste spolupracoval také s pedagožkou Slezské univerzity – Irenou Kocí. Co obnáší tvorba scénáře ve dvou?

S Irenou Kocí je to neuvěřitelná symbióza. Já jsem pro psaní scénáře hledal parťáka, protože jsem si v psaní sám nebyl jistý. Jsem vděčný Monice Horsákové (vedoucí Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby na Slezské univerzitě v Opavě), která mě seznámila s Irenou Kocí. Díky ní jsem totiž našel ideální spolupracovnici. Přestože nás dělí vzdálenost (já bydlím v Praze a Irena v Brně), tak jsme byli schopní si psát po Skypu. Sdíleli jsme obrazovku, povídali si o jednotlivých scénách a já jsem jenom žasnul, jak na obrazovce přede mnou vznikají věty přesně vystihující obrazy a atmosféru, co jsem měl v hlavě. Psaní ve dvou je obrovskou výhodou. Vždycky máte odstup, který vám poskytuje kolega. Navíc se vzájemně inspirujete. Ta tvůrčí diskuze je k nezaplacení. Vlastně si osobně moc neumím představit, že bych psal scénář sám.

Účastnil se natáčení i některý z Vašich studentů?

Studenti Slezské univerzity zásadním způsobem pomohli k vytvoření pilotu – krátké ukázky, která během vývoje filmu sloužila k přesvědčování investorů. Během natáčení samotného filmu se pak účastnili v komparzu a Filip Neminarz dokonce zahrál epizodní roli barmana.

Smečka je Váš první celovečerní film. Kolik času uplynulo od napsání první věty ve scénáři až po premiéru v kině?

Krátký film jsme začali psát koncem roku 2016 a premiéra byla v říjnu 2020. Celkem to trvalo něco přes tři roky, což je na celovečerní film poměrně krátká doba. Průměrně tvorba celovečerního filmu trvá zhruba pět let.

Ve filmu jsou také scény ze samotných hokejových zápasu. Mě osobně vtáhly do děje hlavně tím, jak profesionálně ty záběry vypadají. Bylo natočení hokejových zápasů to nejtěžší, z celého filmu?

Po technické a organizační stránce rozhodně. Navíc náš rozpočet byl v tomto směru značně omezený. Na natočení všech scén na ledě jsme měli pouze jeden týden, protože pak začali na stadionu trénovat zlínští Berani a už nebyl na ledové ploše prostor. Vyžadovalo to velmi podrobnou přípravu. Pro mě osobně je přirozené, že si dělám storyboard (obrazový scénář) pro celý film, ale v případě zápasů to nestačilo. Bylo nutné vytvořit půdorysy s rozmístěním kamer tak, aby se nepřekrývaly, byly maximálně využity a zároveň se zabránilo častému stěhování kamer. Rozdělil jsem si scénář na jednotlivé kamerové setupy a podle toho se organizovalo natáčení. Přesto jsme během prvního natáčecího dne na ledě nestihli natočit ani polovinu plánovaného materiálu. Za pochodu jsem musel vyškrtávat záběry ze storyboardu a redukovat zápasy pouze na to podstatné. Také mi pomohl kameraman Andrejsz Rudzats, který navrhl natočit kostru scény s televizním rozmístěním kamer kolem ledové plochy a snímat situaci na dlouhá skla. Když jsme měli takto pokrytou scénu, vybrali jsme si klíčové momenty a postavení kamer tak, abychom byli v těchto okamžicích blízko našim postavám a divák tak mohl prožívat zápas jejich očima. To fungovalo! Důležitým faktorem úspěchu byla i pomocná režisérka Vlasta Čtvrtníčková, která celý plac dokázala zorganizovat, zkrotila neposedné hokejisty i komparz tak, aby vše před kamerou fungovalo. Byla mi obrovskou oporou. Teprve s ní jsem si uvědomil, jak klíčovou roli má tato profese v úspěchu filmu.

Hlavní kameraman Smečky Andrejs Rudzats pochází z Lotyšska. Bylo na place těžké se dorozumět?

Spolupráce s Andrejsem byla tak trochu jako dohodnutý sňatek. Smečka vznikala od začátku jako Česko-Lotyšská koprodukce s tím, že z lotyšské strany měl přijít kameraman. Producenti mi doporučili Andrejse. A přestože jsem viděl jeho skvělé filmy, měl jsem strach, aby nám fungovala komunikace. Na první schůzku jsem si připravil referenční filmy a fotky, Andrejs udělal to samé a od začátku bylo jasné, že si rozumíme. Líbí se mi, jak pracuje. Na place je hodně v pozadí a moc se neprojevuje, ale je poctivě připraven. Vždycky když jsem se věnoval hercům a obrátil jsem se na Andrejse, abych se věnoval kameře, on stál přesně v místě, kam bych postavil kameru. Navíc je skutečným mistrem ve vedení ruční kamery. Během dlouhých záběrů v šatně pokryl najednou i několik záběrů ve storyboardu. K tomu všemu moc krásně svítí. Byl jsem z té spolupráce nadšený! Tím, že Andrejs byl jediným člověkem, se kterým jsem na place mluvil anglicky, tak se stávalo, že jsem na něj omylem začal mluvit česky a chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil, ale on často rozuměl i tak. Stávalo se to samozřejmě i opačně, když jsme se s Andrejsem bavili o záběru a byli u toho herci, tak jsem pak na ně mluvil anglicky a většinou jim to také nevadilo.

Před debutem jste točil převážně dokumentární filmy a teď jste musel režírovat poměrně mladé herce. Jak náročná pro Vás tato výzva byla?

Vedení herce pro mě bylo vždycky stresující. Moc jsem nevěděl, jak k tomu přistupovat a měl jsem minimum zkušeností. Pak jsem ale objevil úžasnou knihu od Judith Weston - Directing Actors. Ta kniha mě naučila, jak pracovat s herci a nyní po zkušenosti se Smečkou cítím, že je to jedna z mých nejsilnějších režijních stránek. Jinak je pro mě vlastně jednodušší vést mladé herce. Jsou hodně tvární a otevření. Přináší zajímavé nápady a dávají tomu obrovskou energii. Miluju práci s mladými herci a baví mě objevovat nové talenty!

Premiéra filmu byla ovlivněna koronavirovou situací, kvůli které se odložila. Bylo pro Vás čekání na první reakce diváků stresující?

Původní premiéra byla plánovaná na listopad, ale nakonec došlo k jejímu přesunutí na 7. 10. Když přicházela druhá vlna koronaviru a opatření se začala utužovat, dostali producenti nabídku premiéru přesunout ještě o týden dříve, ale bylo to příliš narychlo. Nakonec druhý den po premiéře byly oznámeno zavření kin. Kvůli tomu byl náš film v kinech pouhé čtyři dny. Nicméně reakce diváků i kritiků jsou velmi povzbudivé, a tak věřím, že po znovuotevření kin si své diváky opět najde.

Kde a kdy bude zase možnost film vidět?

Až dojde znovu k otevření kin, tak v kinosále vašeho nejbližšího kina.

Můžete prozradit nějakou perličku z natáčení?

Druhý natáčecí den byl prvním Tomáše Daleckého, který hrál hlavní roli Davida. Během první scény, kterou točil, se zranil. Rozřízl si nohu o střep a byl odvezen na šití. Museli jsme úplně přeorganizovat natáčecí den a natočit všechny záběry z tanečních bez Davida. Dokonce záběry tance s matkou jsou točeny s dublem, který tančil s Vlastinou Svátkovou, a druhý den, kdy už jsme měli Davida opět na scéně, tak jsme zase potřebovali dubla za matku na protipohled. Tak se stalo, že matka a David netančili v reálu spolu a výsledný dojem vznikl až ve střižně. To je kouzlo filmu!

Jste otevřen pokračování?

Už jsem pár otázek na pokračování slyšel, ale upřímně si moc neumím představit, o čem by mělo být. Každopádně, pokud by někdo přišel se zajímavým nápadem, tak se tomu bránit rozhodně nebudu.

Teď máte tu moc osobně pozvat potenciální diváky. Co byste jim řekl?

Smečka je filmem, který se v českých kinech moc nevidí. Jednak je to film primárně cílený na teenegery (i když si ho jistě užijí i starší). Pojednává sice o těžkém tématu šikany, ale způsobem, který je velmi divácky přívětivý. Navíc se odehrává v atraktivním hokejovém prostředí a nechybí v něm ani humor!

Trailer k filmu Smečka