Autor: Jakub Plaskura - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Prožívá „mrtvý“ žánr pantomima díky jménu Radim Vizváry v Česku svou renesanci?
Rád říkávám, že pantomima je jako bílá paní. Všichni o ní ví, ale málo kdo ji viděl. Když ji lidé potkají, tak jsou okouzlení a ona pak zase zmizí z jejich života. Něco na tom asi bude, protože jde o malý žánr, který potřebuje silné osobnosti. Pantomima je totiž ve své formě velmi specifická. Kombinuje různé disciplíny od herectví a tance až po akrobacii, takže je málo lidí, kteří u takto náročného studia vydrží a skutečně si ho osvojí. Říká se, že herec nemusí být dobrý mim, ale mim musí být dobrý herec. Tím, že kvalitních mimů je opravdu málo, je logicky pantomima i méně vidět.

Proč jste si tedy našel právě pantomimu?
Myslím, že ona si mě našla sama. Dostal jsem se k ní na doporučení mých kolegů. Původně jsem totiž dělal loutkové divadlo. Oni říkávali, že se dobře vyjadřuji fyzicky, že bych měl zkusit pantomimu. Nevěřil jsem tomu, ale jedna kolegyně za mě podala tehdy přihlášku na vysokou školu na katedru nonverbálního a komediálního divadla. Na přijímačkách jsem se setkal s Borisem Hybnerem a jeho osobnost mě okouzlila. Měl jsem hned jasno. Setkání s tímto mistrem svého řemesla ve mně vzbudilo dojem, že jsem našel otce. Věděl jsem tedy, že chci jít tímto směrem. Hned po přijetí mi pak daroval knihu a na první stránku mi napsal „Na cestu tam.“. Pochopil jsem to až časem. Boris Hybner mi na mé cestě potom hodně pomáhal. Byl mým mistrem, učitelem, později i kamarádem a kolegou, ale vždy jsem mu vykal, i když jsem s ním v minulosti také hrál. Věřil mi a byl pro mě studnicí vědomostí a inspirace.

Jaké jsou podle vás základní techniky pantomimy?
Tou nejzákladnější je asi mime corporeal, kterou vymyslel Francouz Etienne Decroux. On vlastně oddělil hereckou techniku mimů od tance. Pak technika imaginární pantomimy a herectví. Mim se musí vyvíjet stejně jako třeba technologie kolem nás. Aktualizace mimova projevu závisí na sofistikovanější práci se všemi technikami. Dříve se snažil mim ukázat, že tahá lano, u mě je dneska ukazování techniky až druhořadé. Podstatným faktorem je pro mě nějaký vnitřní výraz, psychologické herectví. Nehraju, ale jednám. Také mě hodně ovlivnil japonský tanec Butó.

Dalo by se říct, že je Radim Vizváry celosvětový pojem pantomimy?
Nevím, jestli celosvětový, ale v každém státu je někdo, kdo pantomimu reprezentuje a v podstatě v celé Evropě, ale i za hranicemi Evropy se ví, že v České republice jsem to i já. Když něco potřebují kolegové ze zahraničí, obracejí se na mě. Shodou okolností mi před chvílí volal čínský mim, který bude vystupovat v Evropě a potřeboval se o něčem poradit. Prý na mě dostal doporučení od polských kolegů, takže asi to funguje takto.

Co pro vás osobně znamenal zisk Thálie?
Je to pro mě motivace do další práce a odměna. Zisk Thálie pro mě byl jakýmsi milníkem v mém profesním životě. Dlouho jsem usiloval o popularizaci pantomimy v Česku, ale nedařilo se mi to. Mnohem více jsem vystupoval v zahraničí a mnoho divadelních kolegů mi říkalo, že jsem tvrdohlavý, že stejně s pantomimou neprorazím, že je mrtvá, jak jste dnes sám řekl. Pořád jsem si říkal, že musím vydržet. Když mi bylo úzko, rozhodl jsem se, že zhodnotím svou píli a vytvořím si představení Sólo, za které vlastně ta Thálie přišla. Konzultoval jsem to tehdy ještě s Borisem Hybnerem. Šel jsem s kůží na trh s tím, že pokud se nepodaří ani s tímto prorazit, tak s pantomimou skončím. Zafungovalo to tak, až jsem to nečekal. Bál jsem se, že na mě lidi začnou házet shnilá rajčata, že mě vypískají, že premiéra bude zároveň derniérou, ale nakonec z toho byla cena Thálie.

Pantomima je velmi náročný obor. Dokdy se dá provozovat na profesionální úrovni?
To je otázka. Hranice a možnosti performera se posouvají. Umožňují to i nové formy pantomimy. Až budu starší, můžu dělat pantomimu herečtější a nebudu klást tak zásadní důraz na tělo. V tom má pantomima výhodu například proti baletu. Boris Hybner hrál třeba do svých 74 let. Podoba jeho vystoupení už byla více herecká. Tuto možnost akrobat a tanečník nemá. 
 
Nabízeli vám činoherní roli?
Ano, ale nepřijal jsem ji. Vím, že činohra mi nesedí. Nemám sebevědomí ve verbálním projevu, a když si nevěřím, tak na jevišti nefunguji. Když vystupuji, chci se rozdat a vím, že mou doménou je nonverbální projev.

Kolik lidí dělá v Česku pantomimu na vysoké úrovni jako vy?
Já se spíše zeptám vás, jestli víte o někom, jehož jméno by takto rezonovalo.
Přiznám se, že nevím.
Vidíte, já taky ne. Kdyby někdo takový byl, rád se s ním spojím. Pochopitelně spolupracuji se svými studenty, ale pořád jsou to moji studenti. Když jsem byl studentem já, také jsem se musel ještě hodně učit a učím se vlastně pořád.

Vychováváte nějaké následovníky, kteří by měli pokračovat v popularizaci pantomimy?
Ano, intenzivně hledám. Když někoho najdu, okamžitě mu dávám prostor ke spolupráci. Teď mezi mými studenty vidím několik talentů, ale už jsem zdrženlivější. Už několikrát se mi stalo, že jsem našel talent, ale ten člověk nevydržel, stáhlo ho něco jiného, odstěhoval se, nebo žena otěhotněla a pak už se k pantomimě nevrátila. Přál bych si, aby následovníci byli, ale u mladých nikdy nevíte. Jsou pořád na cestě tam.