Odpovědi Marka Pavaly jsou autenticky sepsány jím samotným. Na jeho přání studentská redakce nechala text v původní podobě. – pozn. red.

Autor: Jan Polák – studentská redakce Slezské univerzity

Určitě se Vás spousta lidí ptá, jak jste se dostal od focení k vaření. Já se zeptám trošku jinak. Co by se muselo stát, abyste se k focení vrátil zpět?

Jo, na tohle se ptá opravdu spousta lidí. Říkal jsem si, že budu rozdávat kartičky s vysvětlením. Já jsem fotit nikdy vlastně nepřestal. Je fajn a užitečný, že mám nějaký estetický cítění, dokážu vyfotit, co potřebuju a umím si během chvilky upravit fotku k použití na internet, ale nikdy jsem neměl technický znalosti a „drajv“ abych fotku dělal úplně profesionálně. Ten “bread and butter” většiny fotografů je pro mě tak extrémně nelákavej, neuměl bych to a nebyl bych určitě šťastnej.

K čemu jste se dostal dříve, k focení nebo vaření?

Těžko říct. Vaření jsem bral jako takovej bonus a něco, na co můžu balit holky. Neuvažoval jsem o tom jako o možný kariéře a fotka byl naopak ten jasnej směr. Ale rozhodně jsem se naučil dřív docela dobře vařit než dobře fotit. Už při studiu na vejšce jsem místo chození na přednášky vařil spolužákům, protože jídlo v místě, kam se jezdilo na konzultace, bylo naprosto tragický. Ve sprše jsem měl kila slávek, vedle postele dvouplotýnku a přenosnou ledničku se surovinama.

Je nějaká surovina či jídlo, které bytostně nesnášíte, ale přesto Vám to dokázal někdo připravit tak, že Vám to chutnalo?

Asi není nebo mě nenapadá. Nejsem luštěninovej, ale super teplej salát z beluga čočky si klidně dám. Já jsem vždycky nejvíc mile překvapenej, když třeba v X chodech z celý večeře není maso a vůbec mi tam nechybí. Moc se to ale nestává.

Co Vás vedlo k tomu přihlásit se do soutěže MasterChef?

Upřímně? Rozhodoval jsem se mezi dvěma holkama a nemohl si vybrat, měl jsem hlavu jak pátrací balon, tak jsem raději utekl na Slovensko do soutěže, abych to fakt nemusel řešit. Plus jsem viděl americkou verzi Masterchefa a říkal jsem si, že to je strašně easy. Jenže pak se ukázala naše mentalita, kdy jsme byli hrozně tlačení do wannabe fancy prezentací jídel a vysoké gastronomie a vlastně to bylo o dost těžší, než co jsem viděl v televizi.

V letošním ročníku jste se do soutěže vrátil, ovšem jako zadavatel venkovní výzvy. Jak moc se soutěž od roku 2012 změnila?

Za mě je to úplně o něčem jiným. Je to divácky zábavnější, ale mnohem míň o vaření. Nám neodpouštěli nic, byli na nás fakt dost tvrdý. Tady mám pocit, že je všechno takový volnější, ale je to jen můj pocit. Už jen ten fakt, že my jsme měli zakázanej veškerej kontakt se světem. Zabavený telefony, žádná televize, internet, noviny, hlídali nás 24/7. Teď nic takovýho neexistuje, takže jsou všichni v mnohem větším klidu. My žili v totálně izolovaným mikrosvětě.

Pomohla Vám soutěž v kariéře?

Když jsem žádal o práci v La Bottega di Finestra, tak se mi spolumajitel vysmál, že nějaká soutěž ho vůbec nezajímá, že tam má kluky, co vařili 10 let v Itálii. Dostal jsem šanci na den ukázat co umím, šéfkuchař mě zhodnotil pozitivně a práci jsem dostal. Ale soutěží to fakt nebylo.

Vařil jste v několik pražských restaurací. Teď Vám ale nejvíce času zabere projekt Camp Fuego, který se zabývá vařením na otevřeném ohni. Co Vás láká na vaření venku?

Je to dost o tom, co mě neláká na vaření uvnitř. Neumím slepě poslouchat, chci si dělat věci podle sebe, nebaví mě bejt zavřenej v kuchyni celej den a hákovat. Chci být venku a pokud možno v přírodě. Dobře jíst a pít. A ideální stav je, když můžu lidem předávat moje zkušenosti s vařením venku na ohni, kdy se dají využívat dneska netradiční techniky k úžasným výsledkům. Je docela cool si uvědomit, že umíme na ohni naučit kohokoliv udělat jídla lepší než ve většině restaurací. Buřtům odzvonilo. Ale jak to říkám, tak bych si jeden dal.

Kolik steaků připravovaných na žhavém uhlí jste zkazil, než jste se to naučil? Pokud jste vůbec nějaké zkazil…

Při pokusech nula. První maso, co jsem hodil do uhlí a nechal dojít na kameni bylo fantastický, a když člověk steak hlídá a drží se pár základních pravidel, tak není možný ho podělat. Samozřejmě pak ve velkým množství člověk občas nějaký maso přetáhne, nebo udělá trochu míň, ale to nejsou žádný katastrofy.

Když se dá kvalitní jídlo uvařit i venku, proč menzy/školní jídelny mají tak špatnou úroveň? Co by se dalo zlepšit?

To spolu nijak nesouvisí. To, že se vaří venku neznamená, že se vaří levně. Používáme nejlepší suroviny, který dokážeme sehnat. Máme krásný kudly, pohodlný stany a kvalitní vína. Jídlo ve školách je, předpokládám, špatný, protože každá porce se musí vejít do určitýho budgetu, takže se šetří, kde může, používají se polotovary, náhražky, nekvalitní produkty, atd.

Zlepšit by se toho dalo hodně, hlavně vzdělávání kuchařů a odlehčení jídel. Je možný vařit levně, zdravě a za pár šupů. Nevím, proč se furt jede na tolika místech v tý příšerný postkomunistický gatronomii. Co z toho kdo má?

Působíte na mě jako člověk, který se řídí heslem: „jsem skromnej, stačí mi to nejlepší“. Ať už jsou to suroviny, kuchařské náčiní a v neposlední řadě také hodinky. U hodinek se zastavím a budu možná trochu osobní. Kolik už jste dal za hodinky a co pro Vás znamenají?

Memento mori. Nechci žít průměrnej život, chodit do práce, co mě nebaví, žít s holkou, co mě nemá ráda, jezdit ve škodovce a na zápěstí mít quartzovej strojek za 3 stovky. Krásný věci a scénáře mě dělají šťastným. Neříkám, že je to obecný pravidlo, každej člověk potřebuje něco jinýho ke štěstí. Já, když se podívám na moje Rolex submariner, co jsem si pořídil za všechny peníze, co jsem měl ke třicátinám a netušil jsem, jestli zaplatím další nájem, tak vidím tu cestu, co jsem od tý doby ušel, pamatuju si, jak jsem s nima vylezl na jednu skálu a škrábnul je poprvé a byl jsem nadšenej, že už jim buduju příběh. Hodinky Rolex byly první na Everestu, na dně Marianskýho příkopu. Začaly celou éru a styl potápěčských hodinek, každej kus je legenda. A jsou na to dělaný, ta kvalita je úchvatná. Mám rád, když věc má duši a hodinky jsou toho nádherným příkladem. A já toho chci být součástí.

Kolik jsem za hodinky dal, nevím, musel bych to spočítat, ale appka Chrono24 mi počítá aktuální hodnotu sbírky, která je nějak přes milion korun. Když se člověk vyzná a nakupuje chytře, tak neutrácí, ale investuje. Spousta hodinek brutálně nabírá na hodnotě, čeká se na ně roky a roky a tím pádem se na grey marketu prodávají bez čekání za mnohem větší sumy. Milion se může zdát jako hodně peněz, ale v rámci “haute horology” je to prd.

Uvažoval jste vůbec někdy o chytrých hodinkách?

Vůbec, netuším, na co by mi to bylo. Stejně jako tablet. I počítač využívám minimálně. Na všechno mi stačí telefon.