Studentský dokument Autismus jako dar zaujal v Česku, Evropě a teď jej zhlédnou diváci v USA

  • Kůs Martin
  • 25.02.2019
Někde mezi tisícovkami jiných filmů zapadl, ale jinde si jej všimli a pustili ho ostatním. Že se jedná o unikátní výpověď z mnoha úhlů pohledu, svědčí fakt, že rezonuje nejen v českém prostoru, ale zamířil i do Evropy. Teď se chystá přeplout oceán.

OPAVA – Jedná se o ročníkový dokument Autismus jako dar, autorský film Josefa Dvořáka, studenta druhého ročníku navazujícího magisterského studia oboru Audiovizuální tvorba na Slezské univerzitě v Opavě. Snímek zaujal svojí aktuálností a závažností tématu hned při prvním promítání a dostal se také do programů festivalů v Sarajevu a Lisabonu. „Letos film ve své festivalové jízdě pokračuje, zaujal dramaturgii za Atlantickým oceánem a zamíří na dva festivaly do USA, konkrétně v Kalifornii a Alabamě,“ upřesňuje vedoucí oddělení audiovizuální tvorby a dramaturgyně snímku Monika Horsáková.

Snímek je citlivou výpovědí rodičů devítiletého autisty Ángela. Na jeho „postižení“ či „zvláštnost“ se dívají z jiného úhlu pohledu než většina společnosti, je to pro ně dar. Příležitost k sebepoznávání a sebevzdělávání se. Ángel je jejich inspirací a velikým učitelem. Do jejich domu chodí řada dobrovolníků, aby v herně pracovali s Ángelem podle principů programu Son Rise – metody, která v Česku zatím není příliš známá a rozšířená. Jejím cílem není vtáhnout autistu do světa našeho, nýbrž sdílet svět jeho. Zatímco dobrovolníci se dostávají do tajů Ángelova autistického světa, Ángel pomalu otevírá bránu a vstupuje do toho našeho. Všichni se přitom shodují v tom, že Ángel má jakýsi šestý smysl, kterým odhaluje vnitřní zranění každého, kdo s ním pracuje. Můžeme si klást otázku, kdo je tady vlastně ten postižený a kdo je dobrovolník. Kdo pomáhá komu? Je to Ángel, nebo osoba, která je s ním v herně?



My jsme požádali Josefa Dvořáka o rozhovor. Věděli jsme, že jeho čas je poměrně úzce profilovaná veličina, ale odpověď zněla: ANO.
 
Co bylo impulzem k natočení filmu o autismu?
Hlavní impulz přišel ještě před studiem na Slezské univerzitě v Opavě. Na přijímací zkoušky do magisterského studia jsem šel s vidinou, že bych během studia chtěl udělat jako závěrečnou práci dokument o autismu a o rodině Chuecos. Přijímací komisi se moje vize líbila. V té době jsem ještě nevěděl, co všechno studium magisterského oboru obnáší a že cesta k dokumentu bude zapeklitější.

Ángel je synem španělského otce a české matky. Jak ses dostal do společnosti právě španělsko-české rodiny?

Před pěti lety moje přítelkyně – teď manželka – byla ze své práce fakturantky vyhořelá, nebavila ji. Donutil jsem ji, aby v práci skončila a začala dělat to, co ji baví. Autismus pro ni byl velká neznámá, ale velmi ji zajímal, našla inzerát, že tato rodina hledá dobrovolníky ke svému synovi, tak to zkusila. A pak jsem se k dobrovolnictví u rodiny Chuecos dostal i já. Nejdříve tak, že jsme si Ángela brali na výlety, a později i u něj v pokojíčku jako součást jejich „studijně pracovního“ programu.

Film začíná záběry z roku 2008. Kolik bylo malému Ángelovi, když jsi ho poznal? Jak dlouho se takový dokument připravuje od prvotní myšlenky až po premiéru?
Angela jsem poznal kolem jeho pěti let. Nyní to je už pět let zpátky. Prvotní myšlenka byla rychlá a jednoduchá. Postupně jsem promýšlel, kam a jak umístit kamery, kde točit, co točit, jak točit, na co se ptát, co tím dokumentem budu chtít říct atd. Samotné natáčení bylo rozděleno vždy s nějakým časovým odstupem, když jsem byl s Ángelem. Pak střih, konzultace s dramaturgyní, pak zase opravy, dotáčky, střih, zase konzultace… Když to shrnu, bylo to několik měsíců práce…

Znal jsi před natáčením metodu Son Rise, o které rodiče Ángela ve filmu mluví? Setkal jsi se s autismem a komunitou lidí okolo autismu už dříve?
Metodu Son Rise jsem poznal díky své manželce a velmi se mi líbila, i proto jsem začal chodit k Angelovi i jako dobrovolník. Manželka byla díky Ángelovi i na školení Son Rise v Americe a vše jsme spolu hodně intenzivně sdíleli. Potkával jsem se i s rodiči jiných autistických dětí, a to na setkáních, která v ČR zdarma iniciují rodiče Ángela. Víc informací najdete na www.autismusjakodar.cz.

Většině z nás se při slově autismus vybaví jen Tom Hanks ve filmu Forrest Gump. Tvůj film poukazuje spíše na to, jaký je autistův svět, jak se k autismu stavět, jak mu porozumět. Představuje autistu jako lidskou bytost – když budu citovat anotaci k filmu – jako člověka se šestým smyslem, který vlastně pomáhá ostatním. Ve filmu jsou záběry, kde se společně skvěle bavíte, ale jeho otec hovoří i o chvílích, kdy je naprosto nepřístupný, kdy jakoby svítí červené světlo. Jak jsi vnímal Ángela a jak on tebe s kamerou?
S větší kamerou, kterou jsem měl v ruce a natáčel, to bylo trochu náročnější. Ale zvládli jsme to. Pokaždé jsem se snažil kameru vložit do naší „hry“ tak, abych nebyl odmítán. Například, když jsem vešel s kamerou do pokojíčku, když tam byla dobrovolnice, zneklidnila – necítila se dobře a hned se atmosféra změnila – Ángel odmítal a měl „červená světla“. Proto je hodně záběrů natočeno z GoPro kamery, která byla zavěšená na zdi, nebo z iPhonu, který jsem k záznamu také využíval.

Tvůj film je mimořádně pozitivní a věřím, že dává rodičům malých autistů neskutečnou sílu. Jak natáčení zapůsobilo na tebe, co sis z něj odnesl ty?

Ángelek s rodinou i samotné porozumění programu Son Rise mi hodně změnili pohled na život, a to ve velmi pozitivním směru. Samotné natáčení pak prohloubilo mé znalosti jak z hlediska tvorby dokumentárního snímku, tak mého vnitřního rozpoložení a posunulo mě to v obou směrech zase dále.

Film už viděli v České republice, loni byl promítán v Sarajevu a Lisabonu, teď míří za oceán do USA. Na studentský snímek dost dobrý… Jak to vnímáš ty? Máš radost, že je o film takový zájem?
Mám velkou radost. Nevadí mi, že film nevyhrál, považuji za velký úspěch, že byl mezi nominované filmy vůbec vybrán, protože organizátoři festivalů vybírají ze stovek, mnohdy tisíců přihlášených snímků. Dokument jsem rozesílal na stovky festivalů a většinou odpovídali: „Velice se omlouváme, ale letos bylo XXX přihlášených snímků a mohli jsme vybrat jen cca 50 filmů. Velice si ceníme vašeho snímku, ale bohužel…“ Jsem šťastný, že díky festivalům, které snímek vyberou a promítnou, se lidé po celém světě mohou dozvědět o jiném přístupu k autismu s trochou pozitivního světla. Protože je celkem běžné, že jakmile se rodiče o diagnóze autismus dozvědí, slyší a čtou z velké části negativa a okolí je začne litovat anebo odsuzovat za rozmazlenost a nevychovanost. Chtěl bych se tímto poklonit všem rodičům, kteří mají v rodině autistu za to, jací jsou – že dělají to nejlepší pro své dítě jakoukoliv metodou. Jsem rád, že je film přístupný pro všechny.

Kdy ho teď uvidíme u nás?
Film se promítal na Opavském pávovi nebo na festivalu studentských filmů Černá věž. Přístupný je také na YouTube kanálu AVT. Na velkém plátně v kině bude v nejbližší době promítán pro školáky i veřejnost v kině Světozor v rámci akce Různé pohledy na autismus, kterou pořádá 3. dubna nadační fond AutTalk. Z toho mám taky obrovskou radost. Nadačnímu fondu AutTalk patří za promítání i další osvětu velké díky.

Připravuješ už další film? Bude zase na nějaké společensky významné téma?
Právě dokončuji kratičký časosběrný dokument o komunitní zahradě u nás ve Vinoři. Dokumentík plný zeleně, ředkviček, sluníčka, zvířátek a fajn lidí. Zahradničení, permakultura a biozelenina vlastní produkce začíná být taky často probírané téma. Stejně jako slepičky zachráněné z klecových chovů. V šuplíku mám schována další témata, ale těm se budu věnovat až zdárně dopíšu diplomovou práci a zakončím studium na univerzitě.