Nápad zdokumentovat přední české sportovce přišel hned po vypuknutí první vlny koronavirové pandemie v České republice. Tehdy nás všechny zcela překvapivě zasáhl první lockdown, tehdy ještě nazývaný karanténa, kdy byla uzavřena veškerá sportoviště amatérským i profesionálním sportovcům. Já jakožto člověk, který se celou profesní kariéru věnuje sportovní fotografii a dokumentování našich předních sportovců, jsem musela okamžitě zareagovat. Sledovala jsem kolegy reportážní fotografy, jak tráví hodiny v prázdných ulicích, dokumentují lidi v rouškách nebo plnící se nemocnice. A já měla vnitřní touhu zdokumentovat to, co se děje ve sportovním světě. 

Celý projekt vznikal pro Český olympijský tým, ve kterém působím již rok jako oficiální fotografka, a proto byli sportovci nesmírně vstřícní a ochotní ke spolupráci. Jsem jim vděčná za to, jak moc do svého soukromí mě pustili. Pevně věřím, že se nám společně povedlo vepsat do naší historie kus sportovního příběhu.

Fotografie jsou z 90% přirozené. Často jsem se účastnila skutečného a celého tréninku v improvizovaných podmínkách, takže když se v záběru objevilo dítě nebo pes, vyplynulo to z přirozené situace. Ve výjimečných případech sportovci „neodjeli“ celý trénink, ale ukázali mi třeba jen jeho části. To znamená, že některé cviky, které v den focení nebyly v jejich cvičebním plánu, byly zařazeny jen na ukázku, v menší intenzitě. A ne v tolika opakováních.

Neřekla bych, že vtipnou. V tu chvíli jsem byla naplněná jistým pocitem výjimečnosti a nervozity z dané situace. Přemýšlela jsem o tom, co se kolem nás děje, že já zrovna teď stojím u někoho na terase a fotím, jak doma zvedá činky. Zpětně si říkám, že se mi před očima odehrávaly neuvěřitelné scény, kdy například plavec Honza Micka trénoval v prodejně vířivek a domácích bazénů, kladivářka Katka Šafránková jezdila odhazovat kladivo do zoraného pole za město, protože nikde jinde házet nemohla. Neuvěřitelné příběhy.

Dnes se situace trochu změnila, profesionální sportovci mají vstup na sportoviště povolen, ale díky současným nařízením je obtížné pro člověka zvenčí se na sportoviště dostat. Každopádně podmínky se dnes více podobají normálu. Plavci plavou v bazénu, judisti trénují v hale na tatami, sportovci mohou dokonce i vycestovat. Takže to, co se odehrává na mých fotografiích, je dnes už skutečné unikátní okamžik a dokument doby.

 

Vnímám každé ocenění mé práce s velkou pokorou a ctí. Jsou to pro mě radostné chvíle a taky je to velké povzbuzení do další práce. A pokud se jedná o úspěch mezinárodní, jako v tomto případě, kdy se soubor Nezlomní olympionici dostal do výběru top ten v tak známé celosvětové soutěži, jako je Sony World Photography Awards. A ještě získal speciální ocenění v mezinárodní soutěži Aips Sport Media Awards, je to pro mě až neuvěřitelné. 

Myslím, že nejen mě jako sportovní fotografku tato situace zasáhla. Nekoná se spoustu kulturních, společenských akcí, ale já věřím, že se situace dříve nebo později vrátí co nejblíže tomu, co si pamatujeme z doby před covidem. Pro mě jsou tou nadějí loni odložené Letní olympijské hry v Tokiu, které budou zřejmě trochu jiné než všechny předchozí, ale BUDOU! 

Konkurence je veliká, ale já se v tomto prostředí pohybuji už téměř 15 let, proto jsem si už asi zvykla a moc složitostí v prostředí plném mužů nenacházím, spíše naopak. Mě tahle práce a prostředí stále baví. A když už s něčím bojuji, tak jen sama se sebou. Jak unést to těžké vybavení, jak být zase o fous lepší než včera, všechny tyhle velké boje svádím uvnitř sebe, ne s kolegy.

Focení souboru Nezlomní olympionici byl pro mě výjimečný, možná i zlomový okamžik. Byl to delší projekt. Samozřejmě záleží, jakým úhlem pohledu na to koukáme. Dokumentární fotografové pracují na jednom tématu často i dlouhé roky. Toto byl projekt, který trval zhruba měsíc a půl, ale pokud to srovnám s focením pro sportovní deník, tam je ta práce z 99% jednorázová. Člověk jede v pátek večer na hokejový zápas do Pardubic, v sobotu fotí fotbalový zápas v Plzni a víkend zakončí v Praze třeba na basketu. Jednotlivé fotky spolu nijak nesouvisí, protože jde o jednotlivé, na sobě nezávislé akce. Nezlomní olympionici jsou jedinečné fotografie, které by spolu měly fungovat a vytvářet soubor. Snad se to i podařilo.

Děkuji za vaše odvážné tvrzení. Já bych byla ráda, kdyby tomu tak jednou doopravdy bylo a mohla bych se počítat mezi osobnosti české fotografie. Zatím mám ještě velký kus cesty před sebou. Každopádně výjimečnost ITF je až fascinující. Prostředí a atmosféra, kterou vytvářejí samozřejmě jednak výjimeční profesoři, tak s pílí vybíraní studenti, je to, co nás všechny posouvá mílovými kroky dopředu. Já se nepovažuji za příkladného studenta, možná i proto, že moje předchozí práce ve sportovním deníku se těžko kloubila s čímkoliv dalším, každopádně ale považuji mé rozhodnutí studovat ITF za jedno z nejlepších a nejzásadnějších v mém životě. Naučila jsem se tam novým pohledům na svět a fotografii, a hlavně jsem tam poznala spoustu skvělých a inspirativních lidí se, kterými mám dnes tu čest se přátelit. A za to budu do smrti vděčná. 

Těžko říct, myslím si, že se ještě nějakou dobu budu věnovat sportovní fotografii. Samozřejmě člověk nikdy nedokáže říct, co bude za pár let, ale pro mě to je dnes už osudové spojení. Já a sportovní fotografie. Forma a můj pohled se časem může měnit, ale ta vášeň tam je pořád. A co se týká učení na ITF, samozřejmě by to byla velká čest. Nějaké zkušenosti s pedagogickou činností mám, dva roky jsem učila v Praze na střední fotografické škole odborný výcvik a později jsem pět let přednášela na Akademii žurnalistky a nových médií předmět Audiovizuální komunikace, ale pořád je to hodně vzdáleno tomu, abych směla učit na ITF.