Alkohol je v naší společnosti dlouhodobě nejpopulárnější legální návykovou látkou. Konzumace alkoholu se prolíná napříč společností bez ohledu na dělení do sociálních vrstev. ČR se již řadu let pohybuje ve spotřebě alkoholu do pátého místa na světě. Z dostupných statistik Státního zdravotního ústavu v Praze (2019) vyplývá,  že asi 28 %  Čechů konzumuje alkohol „umírněně“, má vždy kontrolu nad pitím a nad svým chováním,  nebo abstinuje. Pro naši společnost je však typická spíše nízká míra abstinujících osob.  53 % populace konzumuje alkohol již s rizikem, ale zbytek populace, cca 19 %, se pohybuje za hranicí vysoce rizikového pití. Tato skupina vypije téměř 70 % z celkové spotřeby alkoholu v ČR a je také nejrizikovější z hlediska zdravotních a sociálních dopadů. Průměrný Čech nad 15 let pak vypije za rok 14,4 l čistého alkoholu, což je víc než dvojnásobek světového průměru. Za alkoholika je tedy považován jedinec, jehož závislost na alkoholu dosáhla takového stupně, že mu to působí zřetelné poruchy a újmu ve společenských vztazích, ve společenské činnosti a na tělesném i duševním zdraví.

Příčiny vzniku nadměrné konzumace alkoholu jsou velmi složité na to, aby se daly jednoduše vysvětlit.  Konzumace alkoholu může být totiž i určitou formou rituálu či tradice, některé ceremonie totiž v sobě už pití alkoholu jako nedílnou součást zahrnují, ale i formu sdružovací - kdy je pití alkoholu považováno za projev společenské solidarity v kontextu určité skupiny. „Nesdílení“ této konzumace, potažmo solidarity ve skupině, může vyústit v exkluzi některých členů, sdílení konzumace pak naopak k inkluzi členů nových. O alkoholu se dále hovoří jako o prostředku pro uvolnění, pro euforii, ale i jako o léku (vracíme se do doby Hippokrata, kdy alkohol byl užíván jako léčebný prostředek). V současnosti se z této funkce alkoholu jako léku, vnímané jako prospěšné, stal typ konzumace alkoholu s největším rizikem vzniku alkoholismu, především pro vysokou míru jeho tolerance ve společnosti.

Alkohol tedy plní řadu funkcí, některé funkce se navzájem překrývají.

Fyziologická ­- alkohol jako potrava (nápoj, dodavatel energie, výživy), jako lék.

Psychologická -­ alkohol působí proti úzkosti, napětí, na úlevu; na povzbuzení, na zlepšení nálady, proti nudě; únik z reality, ze všednosti, ze stísňujících společensko-politických poměrů; dále navozuje stav změněného vědomí; je však i prostředkem pro sebevyjádření (včetně umělecké inspirace).

Rituální -­ alkohol je spojen s řadou náboženských a rodinných obřadů, iniciační (generační) obřady; společenské obřady, svátky a další oslavy.

Sociální ­ - je spojena s pohostinstvím, hodováním; se společenskou adaptací a integrací (alkohol jako společenský tmel např. v práci); alkohol jako „sexuální komunikátor“; jako společenský nebo individuální „statusový“ symbol, symbol prestiže a moci; symbol kulturní identity.

Ekonomická  - alkohol představuje jeden ze zdrojů příjmů pro stát a společnost, způsob obživy pro některé jedince (produkce, distribuce, prodej, turistika);  způsob obživy pro jedince, kteří usilují o odstranění negativních následků konzumace alkoholu;  alkohol funguje jako univerzální platidlo, úplatek i jako stabilizátor vnitřního trhu.

Politická -  alkohol byl dříve využíván jako zbraň či lest v různých politických a vojenských soupeřeních;  jako prostředek mocenské manipulace.

Nadměrná konzumace alkoholu je tedy složitý jev podmíněný mnoha příčinami. Konzumace alkoholu a opíjení je v českém prostředí považováno za běžný způsob socializace s vysokou mírou tolerance. Hospoda jako oblíbené místo ke konzumaci alkoholu a obliba piva jako národního alkoholu jsou preference, které se prolínají napříč společenskými vrstvami a hierarchiemi a vytváří pocit vzájemnosti. České hospody navíc nezřídka fungují na principu sousedství, kdy pravidelná klientela přichází z blízkého okolí a kdy takzvaně každý zná každého. Hospody, hostince a pivnice jsou mezi Čechy pravidelně označovány jako nejoblíbenější místa ke konzumaci alkoholu, kdy toto zařízení navštěvují vícekrát než jednou do týdne a nejméně alespoň jednou do měsíce. Konzumace stejného alkoholu, zejména piva, a sdílené prostředí plní funkci sdružovací.

V současné době se jeví jako nejvhodnější používání pojmu závislostní chování.  Toto chování bývá definováno jako opakující se vzorec chování, který zvyšuje riziko vzniku nemoci a/nebo osobních či společenských problémů.  Karel Nešpor  již v roce 2011 uvedl, že diagnóza závislosti je určena, pokud během jednoho roku došlo ke třem nebo více z následujících projevů: 

Silná touha nebo pocit puzení (bažení) užít alkohol – když si na alkohol vzpomeneme během dne, máme chuť si dát skleničku. 

Zhoršené sebeovládání – vypijeme víc, než jsme původně plánovali,  a to pokud jde o začátek nebo ukončení pití, ale i o množství alkoholu.

Odvykací stav (abstinenční syndrom) - alkohol je užíván s úmyslem, aby se zmenšily příznaky vyvolané nedostatkem alkoholu. 

Zvyšování tolerance – stejné množství alkoholu na nás nemá vliv jako dřív,  pijeme větší množství, abychom se dostali do očekávané nálady. Jde o vyžadování vyšších dávek alkoholu, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami. Jedinci závislí na alkoholu  konzumují denně takové množství, které by zneschopnilo nebo dokonce usmrtilo uživatele bez tzv. tolerance na alkohol.

Postupné zanedbávání jiných potěšení a zájmů ve prospěch alkoholu. Už se kvůli pití nevěnujeme příliš činnostem, které nás dřív bavili, zanedbáváme rodinu, pracovní povinnosti.  

Ovládnout konzumaci alkoholu  - jeden či více pokusů omezit.

Pokračování v pití,  i když již máme jasné důkazy škodlivých následků  nadměrným pitím, např. poškození jater nadměrným pitím, depresivní stavy. Závislý člověk se již nedokáže vzdát pití bez ohledu na negativní důsledky pro své zdraví.

Existují výzkumy, které občasné pití alkoholu podporují, jiné zase zastávají názor, že alkohol je škodlivý v jakékoliv míře. Čím se tedy řídit? Podle odborníků Světové zdravotnické organizace lze pro zdravého dospělého člověka považovat za bezpečnou dávku alkoholu asi 20 g 100 % lihu (16 g u ženy a 24 g u muže), tj. asi půl litru 12° piva, 200 ml vína, nebo 50 ml destilátu. Uvádí se, že muži by neměli vypít více než dvacet jedna jednotek alkoholu týdně a čtyři jednotky denně (1 jednotka alkoholu představuje objemově 10 ml nebo váhově 8 g čistého alkoholu). Alespoň dva dny v týdnu by muži neměli vůbec pít alkohol, ženy by neměly vypít více než čtrnáct jednotek alkoholu týdně a tři jednotky denně. Alespoň dva dny v týdnu by neměly pít alkohol vůbec. Pro muže starší 40 ti let a pro post-menopauzální ženy je pravděpodobně malá dávka alkoholu do jisté míry protektivní, chrání zejména proti rozvoji kardiovaskulárních onemocnění, či mozkové mrtvice. Neexistuje však bezpečná dávka alkoholu, která neškodí zdraví. „Kolem ideální dávky alkoholu se vede dlouholetá diskuse, která se v současné době trochu vyhrotila směrem, že každá dávka alkoholu je zdraví škodlivá. S tím se ztotožňuji, alkohol má opravdu škodlivý účinek na buňky, zejména na ty v centrální nervové soustavě,“ říká Ladislav Csémy z Národního ústavu duševního zdraví.

Závislost na alkoholu má odlišné sociální důsledky než závislost na nealkoholových drogách. Důvodem je odlišný postoj společnosti i rozdílné charakteristiky obou skupin, např. věk konzumentů, resp. uživatelů a s ním související jiné sociální role. Odlišné bývají i typické reakce na užívání určité psychoaktivní látky. Skupinu nealkoholově závislých tvoří především mladí lidé, kteří nestačili získat žádnou profesní kvalifikaci a jejich sociální zázemí tvoří původní rodina. Svým chováním ubližují rodině, především rodičům a sourozencům.  Lidé závislí na alkoholu  jsou převážně lidé středního věku, kteří založili vlastní rodinu, mají, resp. měli partnera a děti, profesi. V tomto případě trpí více nová rodina, manželský partner či děti. U konzumentů alkoholu s vysokým rizikem se, mimo zdravotní problémy, vyskytují vážné rodinné problémy, problémy v práci (absence, střídání pracovních míst, nezaměstnanost), chudoba. Alkohol tak nepříznivě ovlivňuje řadu aspektů života osob, kteří ho pijí, jejich zdraví, štěstí, rodinný život, přátele, studium i pracovní oblast. Se spotřebou alkoholu a vyšší frekvencí pití alkoholu se zvyšuje riziko nehod, úmyslného násilí vůči sobě i druhým, sebevražd, násilí v rodině a trestných činů. Škody způsobené alkoholem jsou výraznou ekonomickou zátěží pro celou společnost.

Problémy spojené s alkoholem však nepostihují jen ty, kdo alkohol pijí, ale také jejich rodiny a komunity v celé populaci.

Ve společenských názorech na alkoholismus a jeho úlohu ve společnosti se za uplynulých 200 let objevily tři základní proudy:

1. chápe alkohol a jeho konzumaci z morálního hlediska,

2. kde je alkoholismus chápán jako choroba,

3. multidimenzionální přístup k problémům spojeným s alkoholem.

Tyto proudy nebo tradice v chápání alkoholu nebo problémů s ním spojených nenásledovaly za sebou v přísně oddělených intervalech, někdy mohou existovat zároveň i v rámci jedné společnosti.

Každá společnost si postupem času stanovila vlastní normy ve vztahu ke konzumaci alkoholu. Osoby, které se těmito normami neřídily a nadužívaly alkohol, byly vystaveny morálnímu odsouzení společností a poté i sociálním sankcím. Hlavním přesvědčením bylo, že alkoholismus je sociální a morální zlo. Moralizující iniciativa byla zaměřena na osvětu o žádoucím chování a škodlivosti alkoholu, na druhé straně i na trestání těch, kteří se nedali osvětou poučit.  Alkohol byl chápán jako škodlivá a nebezpečná látka, kterou je třeba odstranit. Alkoholici ve světle toho byli bráni jako jedinci s oslabenou vůlí, demoralizovaní a charakterově narušení, které je třeba navrátit ke správnému životu. Alkoholismus byl považován za sociální chorobu. Morální (ne moralizující) aspekt má i dnes své opodstatnění, protože morální normy usnadňují a umožňují život ve společnosti. V oblasti konzumace alkoholických nápojů by měly být normy zaměřené na odmítání častého či systematického užívání alkoholu.

Už i v období starověku se vyskytovaly názory, které rozlišovaly stavy mezi opilostí a závislostí. První medicínská pojednání o alkoholismu jako chorobě se objevují v 18. století ve spojení se jmény B. Rushe a T. Trottera. Lékařské chápání se definitivně začalo prosazovat až od 30. let 20. století. Po druhé světové válce se díky založení Světové zdravotnické organizace unifikovaly základní medicínské pojmy a terapeutické postupy. Velkou zásluhu na této změně měl i E. M. Jellinek, který na základě výzkumů stanovil vývojová stadia alkoholismu, sestavil přehled znaků objevujících se při vzniku závislosti a rozdělil typy pití, resp. abúzu. Cílem přijetí koncepce alkoholismu jako nemoci bylo legitimizovat sociální podporu léčby a rehabilitace alkoholiků a nahradit odsuzující postoj společnosti postojem chápajícím a konstruktivnějším. Medicínské pojetí však mělo a dosud i má řadu odpůrců, kteří nesouhlasí s koncepcí alkoholismu jako nemoci, je zdůrazňována individuální odpovědnost za pití. Další problémy způsobilo zjištění, že účinky alkoholu na lidské chování není možné chápat izolovaně, pití alkoholu je třeba posuzovat jako sociální aktivitu, která se odehrává v určitém kulturním kontextu.

V rámci SZO se hovoří o tomto přístupu jako  o ,,alcohol-related problems", tedy problémech způsobených alkoholem. Jde o komplexní pojetí, které umožňuje spolupráci různých profesí. Důraz je kladen na společenskou stránku jevu, nejen na individuální. Nevyhnutelnou součástí je tzv. alkoholová politika -  regulace cen, spotřeby, způsobu prodeje a zvyklostí týkajících se alkoholu. Člověk je biologická soustava, individualita a člen určité kultury a všechny tyto oblasti (biologická, psychologická i sociologická) jsou nutné při popisu, pochopení i léčbě alkoholismu. Zvláštní pozornost se věnuje ohroženým částem populace a rizikovým faktorům. Podstatou této nové orientace je prevence. Charakteristický je přesun zájmu od výlučného zaměření na alkoholika k zájmu o alkohol -  potenciálně problematickou látku, přesun zájmu od léčení k prevenci. Významnou úlohu zde hraje růst spotřeby a rozšíření pití do všech skupin obyvatel. To znemožňuje hledat problémy s alkoholem jen v určitých specifických skupinách lidí nebo u lidí se specifickým životním stylem.

Ve statistikách z českého prostředí je poměr mezi spotřebou alkoholu mužů a žen 4 : 1 a postupně se snižuje. Rovněž dle některých novějších výzkumů celosvětové spotřeby alkoholu ženy muže v konzumaci, ale i v negativních dopadech s konzumací spojených, dohnaly a předpokládá se další nárůst v jejich spotřebě. Pravidelné popíjení uvádí nejčastěji ženy 26 – 34 let  (rozvedené + single), nárazové opíjení nejčastěji ve věku 18 – 25 let. Věkový průměr vzniku závislosti u žen je 40-50 let, podnětem pro počátky návyku je u žen i "opuštění hnízda“ a tzv. „Hausfraualkoholismus“.

Platí, že čím dříve mladý člověk začne pít často alkohol, tím je vyšší rychlost nástupu případné závislosti. Již i v dětství přitom může vzniknout závislost na alkoholu. Průměrný věk konzumace první sklenice alkoholu je 12 let. První zkušenosti s alkoholem získávají děti většinou v rodinách. Názory dospělých na požívání alkoholu se rozhodujícím způsobem podílí na vytváření názorů mládeže. Působí nejen jako rodiče, příbuzní, známí, ale jsou především tvůrci celé kultury spojené s požíváním alkoholických nápojů a zvyklostí, které mládež napodobuje. Verbalizované názory a postoje se internalizují a stávají osobními názory až poté, kdy jsou konfrontovány s praxí a se zásadami, které se v životě skutečně uplatňují. Právě v oblasti konzumace alkoholu se objevují některé postoje a mýty, které se přenáší z generace na generaci, aniž by se analyzovala jejich hodnota a posoudila jejich případná škodlivost. Postoje k pití alkoholu se tedy vytváří zejména v rodině, souvisí s hodnotami dospělých, způsobem trávení volného času a způsobem života rodiny. Každé dítě přijímá vzory mužského nebo ženského chování především od svých rodičů, podstatný je i emocionální vztah k němu. Za hlavní důvody konzumace alkoholu se tedy považuje návyk a společenské důvody.  Alkohol představuje v naší kultuře sociálně akceptovanou drogu. Konzumace alkoholu patří při různých příležitostech k očekávanému chování, kterému se nelze vyhnout bez určitých negativních sankcí. Úsilí vynaložené na abstinenci se na veřejnosti nehodnotí pouze pozitivně, abstinence je často považována za projev slabé vůle. Na rozdíl od konzumace a pití, které se tolerují, jsou patologické projevy jako opilství a alkoholismus tolerovány méně. Stejně jako úplná abstinence se totiž vymykají z uznávaných společenských norem. Karel Nešpor podotýká, že narodit se ve střední Evropě je vzhledem k alkoholu velké riziko. Podle něj tady žijeme v nebezpečně „mokré“ části světa. Připomíná, že významnou roli sehrává rodina, ve které člověk vyrůstá, modely a vzory, se kterými se setkává a nezapomíná ani na pracovní prostředí. K odhalení závislosti si lze udělat i velmi jednoduchý test. Stačí, když člověk úplně vynechá alkohol na tři měsíce. Pokud mu tato pauza nebude činit žádné potíže, pak alkoholu ještě nepodlehl. Pokud vycítí, že nad sebou ztrácí kontrolu a alkohol pije v touze po zlepšení svých pocitů a chování, pak by měl s pitím okamžitě přestat.