Autor: Eva Gladkovová – studentská redakce Slezské univerzity

Před samotným začátkem pobytu ve Španělsku tě něco znepokojovalo nebo odrazovalo?

Trochu jsem se bál, ale ne situace ve světě. Zkušenosti se zahraničními stážemi pro studenty jsem už měl. A přesto mě trochu děsilo odjet na delší dobu pryč. Ale cítil jsem, že potřebuji zvolnit. I proto jsem si vybral Španělsko. Lákalo mě poznat uvolněnější životní styl a jiné prostředí. A tak jsme ještě s dalšími dvěma kamarády z fakulty v půlce února vyrazili autem směr Cartagena.

Poměrně brzy po tvém odjezdu se koronavirus rozšířil po celé Evropě. Jak jsi to prožíval v cizině?

Zpočátku jsme to neřešili vůbec. Vlastně nikdo v zemi. Měli jsme zprávy od rodin a známých, kteří měli starost, co s námi je a jestli jsme v pořádku. Na univerzitu jsme chodili asi pět týdnů, měli jsme svůj program a nikdo ani nepomyslel na to, co přijde. Všechno se to stalo ze dne na den.

V čem se lišila opatření v ČR a ve Španělsku?

Největší rozdíl byl v časové prodlevě. Stejně jako u nás se všechno uzavřelo velmi rychle, akorát o něco později. Měli jsme velký problém sehnat roušky i dezinfekční prostředky, museli jsme obejít všechny lékárny ve městě a v poslední jsme měli štěstí. Vlna solidarity se šitím roušek se ve Španělsku neprojevila tak jako v ČR. Mě osobně hodně zaskočily prázdné regály a nenasytnost lidí už zpočátku. A mírně nás překvapila i přítomnost policie v ulicích.

Jak nastalou změnu řešili ostatní studenti Erasmu?

Studentů z ciziny bylo v Cartageně dost, především z Evropy. Všichni jsme dostali zprávy z domovských univerzit, někdo dříve a někdo později. Největší rozdíl byl v tom, že někteří Erasmus ukončit museli a velká část z nich opravdu byla hned repatriována. My jsme dostali možnost vrátit se, ale rozhodnutí bylo na nás. Nechtěli jsme se vzdát naděje a rozhodli se zůstat.

Jak jsi bojoval s jazykovou bariérou?

Všechno jsme řešili v angličtině. Na kurz španělštiny jsem sice chodil, ale ten kvůli situaci brzy skončil. V kontaktu jsem byl především s dalšími studenty z Erasmu a zprávy jsme dostávali od svých koordinátorů, univerzit a známých. Navíc média moc nesleduji a víc mě zajímala situace doma. Ale potřebné informace jsme vždy získali.

Jak bys popsal svou karanténu?

Bylo to těžké, ale beru to s nadhledem. Dohromady jsem strávil v karanténě téměř šedesát dní, když počítám i dva týdny po návratu do ČR. V Cartageně to bylo náročné, chodili jsme ven opravdu jen v nutných případech. Nemohli jsme ani na chvíli odjet z města kvůli nařízenému maximálnímu počtu lidí v autě. Navíc jsme byli na bytě tři a dvě z našich ložnic neměly okna. Tím pádem jsme trávili čas hlavně spolu v kuchyni a učili se přizpůsobovat. Hodně jsme vařili, cvičili, pracovali a každý týden s novými zprávami marně čekali na naději, že se věci obrátí k lepšímu, ale rozhodně jsme situaci nepociťovali tak kriticky, jak by se podle médií zdálo. Karanténu v ČR už jsme si vlastně celkem užívali. Byli jsme opět pohromadě u mě, a dokonce jsme slavili padesát dní karantény.

Teď už jsi zpátky v Karviné. Musíš se do Španělska ještě vracet?

Kupodivu v tomhle nebylo Španělsko pozadu oproti ostatním zemím, všechno totiž řešíme online. Trochu horší je to s technickými záležitostmi. Ze školy jsme moc nezameškali, ale některé přednášky a semináře bych raději zažil na vlastní kůži. Ještě mi chybí dodělat několik povinností, ale vracet se tam už nebudu.

Jak na tebe zapůsobila Cartagena a Španělsko obecně?

Místo je to nádherné. Univerzitní budova je v podstatě historická pevnost a před ní se rozprostírá úchvatný přístav. Lidé jsou temperamentnější, než jsem čekal, ale splnilo to moje očekávání v jiném pohledu na svět. To, jak si tam dokážou všechno užít a vychutnat, bych chtěl přenést i sem.

Vypíchl bys nějaké nejzajímavější nebo nejsilnější momenty tohoto semestru?

Nezapomenutelný je určitě zážitek právě se španělskou policií. Od naší paní domácí jsme dostali svolení jít na chvíli na cestu za dům, kde nikdo nebyl, abychom se trochu provětrali. Než jsem tam stačil dojít za spolubydlícími, leželi oba na zemi pod nátlakem policie, která požadovala naše doklady. Možná i neznalost španělštiny a policejní nedostatečná úroveň angličtiny nám z této zvláštní situace pomohly. Nejspíš šlo o udání, ale víc jsme se nedozvěděli. Druhým takovým okamžikem byl moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem koronavirus dost možná prodělal. To bylo ještě před začátkem karantény na jednom večírku, kde byla spousta lidí. A o něco později, když mi kamarád četl všechny možné příznaky koronaviru, mi došlo, že jsem ho nejspíš nevědomky prodělal. Asi týden mi nebylo dobře, ale kašel jsem neměl, proto mě to hned nenapadlo. Ovšem testy po návratu do ČR přítomnost protilátek u mě ani kamarádů nepotvrdily.

Co pro tebe tato velká zkušenost roku 2020 představuje?

Pořád je mi trochu líto, že jsem nezažil ten klasický Erasmus. Chtěli jsme každý víkend cestovat. Za co jsem ale rád, byla neskutečná příležitost zapracovat na mých osobních soft skills. Naučit se umět vycházet s lidmi kolem sebe za každé situace, hledat efektivní řešení a rychle se rozhodovat. Největší radost mám z nápadu na nový projekt pro Business Gate, který jsem si přivezl právě ze Španělska. Připravujeme BG Stories ve formě podcastů a těšíme se na další zajímavé projekty. A pokud někdo váhá, jestli vyrazit na Erasmus, tak ať se přestane rozmýšlet a jede. Taková šance už se v životě nemusí naskytnout.