Autor: David Kocián - studentská redakce Slezské univerzity

Kdy a proč přišel takový ten impulz ,,Já budu dobrovolnicí”?

Pomoci, když mám možnost, je pro mě naprosto přirozená věc v životě obecně. V našem divadle – HaDivadle – to skrz kolektiv vnímáme všichni velmi podobně, takže když nyní přišly časy, kdy není bezpečné hrát divadlo, byla to logická volba, že se zaměříme na pomáhání ve větší míře a přiložíme ruku k dílu tam, kde je to potřeba. Což jsme už v určité míře dělali i během první covidové vlny.

Na kterém oddělení pomáháte a co je náplní vaší práce?

Já se nyní rozhodla pro pomoc v nemocnici v rodném Uherském Hradišti, která ještě před několika dny byla jednou z nejpostiženějších v republice. Sama jsem covid prodělala včetně horeček, tak jsem chtěla využít imunity. V nemocnici jsem prošla výběrem, ono zájemců o pomáhání je poměrně dost. Ale ne každý je např. schopný poskytnout dostatek času a tak dále. U péče o lidi mají smysl dvanáctihodinové směny a kvůli zaučení, hladkému průběhu a logistice je potřeba dlouhodobější výpomoc. Já jsem byla ochotna dělat cokoliv, co bude v mých silách. Skončila jsem jako pomocná ošetřovatelka, neboli sestra sanitářka, na sloučeném oddělení traumatologie, urologie a chirurgie, které se přeměnilo z obvyklých prostor na intezivní covidové oddělení.

Setkala jste se třeba s negativními ohlasy, že zbytečně riskujete kvůli své rodině apod.?

To vůbec ne.

Vybaví se vám nějaký zásadní moment, který jste zažila během  své činnosti v nemocnici?

Je to spousta dojemných, milých i vtipných situací, které mě stále těší. Jsou to ale hlavně věci mezi ošetřujícím a pacientem, tak si je nechávám pro sebe. Mezi mé velké zážitky patří i věci nepříjemné, smutné. Každopádně to vše je život a všichni jsme lidi…

Kolik hodin týdně se věnujete dobrovolnictví? A kolik času věnujete své profesi?

Má běžná práce, která je především tvůrčího a manažerského rázu, stále běží, takže jí je potřeba se věnovat pořád. Kromě dalších projektů mám na starost provoz divadla, svým způsobem tyto epidemické časy jsou z pohledu vedení a řízení mnohem náročnější, než kdyby se hrálo jako obvykle. Jak je radikálně omezena fyzická přítomnost na místech, zrušilo se mnohé cestování, přejíždění, kterého mám za normálních okolností spoustu. Spíš to beru tak, že pomáhání ostatním mi vlastně zapadá do tohoto ušetřeného času. Má časová dotace jsou 2–3 směny po 12 hodinách v nemocnici týdně. Fyzická pomoc lidem mě ale velmi nabíjí a je to vlastně win-win situace, kdy pro mě je to skvělý mentální oddych a dobrý pocit z reálné přímé pomoci. Taky je to pro mě cenná zkušenost. Zjistila jsem, že mě ta existence v nemocnici velice baví a všechny taje lidského těla vlastně taky velmi zajímají. Vždy po směně si ještě večer dohledávám různé věci a přemýšlím, že bych v nějaké fyzické zdravotnické pomoci lidem i mimo pandemii ráda pokračovala.

Čím se zabýváte ve volných chvílích, když nepomáháte v nemocnici ani nejste v divadle?

Když mám volno, i když je to třeba i jen kousíček dne, nejraději ze všeho chodím ven do přírody, zkrátka na čerstvý vzduch, za jakéhokoliv počasí. Taky mám ráda hru Qwirkle, teď jsem po čase oprášila šachy a moc ráda fotím.

Nedá mi to, abych se nezeptal… Jak vnímáte formu distanční výuky na VŠ?

Na to nemám jednoznačnou krátkou odpověď, sama jsem nad tímto spíše v procesu přemítání a promýšlení. Jinak by to bylo na dlouhou úvahu. Záleží velmi na daném předmětu a vůbec oboru studia. A tak jako u všeho, záleží na konkrétních lidech. Setkávání a živé společné sdílení je velmi důležité, ale možná některé části výuky by nebylo od věci třeba trochu dopilovat a v distančním módu i ponechat.

Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. Přinesl vám covid něco dobrého?

Potvrdilo se mně niterně, že je dobré pokračovat v životním přístupu, kdy člověk v nehmatatelném buduje pevnost a v hmotném akceptuje změnu, nelpí na věcech. Po fyzické stránce se mi především v první vlně podařilo konečně opravdu zvolnit tempo, asi trochu paradoxně užít a vychutnat si klid, a dospat všechny zameškané hodiny. Doufám, že celkově tento „čas s covidem“ bude pro lidstvo ponaučením, ať už pro jednotlivce, kolektivy či veřejnou správu, a na případné další krize, ať už jakéhokoliv typu, asi nejpravděpodobněji klimatického, budeme lépe připraveni – a tedy ideálně se podaří jim zamezit v zárodku nebo zcela předejít.