Autor: Jakub Plaskura – studentská redakce Slezské univerzity

Kde se zrodil nápad vyrazit na Erasmus a proč Slovinsko?

Před několika lety byla na Erasmu v Anglii moje starší sestra a možnost studijního pobytu v zahraničí si moc pochvalovala, takže od té doby mě Erasmus lákal. A proč Slovinsko? Když jsem byla na střední škole v pěveckém sboru, Slovinsko jsme navštívili a do této země jsem se zamilovala. Jelikož jsem měla kromě Slovinska na výběr hlavně Polsko a Slovensko, tak moje volba byla celkem jasná.

Jakou školu ve Slovinsku navštěvuješ?

Je to univerzita v hlavním městě Lublani a chodím na fakultu sociálních věd.

Byla jsi ve Slovinsku v období, kdy se po celém světě začal šířit koronavirus. Jak na nastalou situaci reagovali Slovinci?

Mám pocit, že to ve Slovinsku hlavně z počátku příliš vážně nebrali. Bylo pro mě složitější se cokoliv aktuálního dozvědět, protože tamní média znají pochopitelně jen slovinštinu, takže jsem se k informacím dostávala obtížněji, ale Slovinci hodně dlouho žili úplně normálním životem. Třeba poté, kdy se u nás zavíraly školy, se slovinští žáci a studenti učili další čtyři týdny v běžném chodu. Roušky byly nařízeny jen v dopravních prostředcích a byly doporučeny rozestupy mezi lidmi podobně jako u nás. Také se postupně ve Slovinsku začaly skloňovat možnosti karantény, ale určitě jsem vnímala po návratu do Česka, že u nás se řeší koronavirus opravdu ve velkém.

Jak ses tedy dostala domů?

Zhruba v polovině března jsem přijela domů vládním autobusovým speciálem, který vyjížděl z Chorvatska a projížděl Slovinskem, kde byly dvě zastávky v Lublani a Mariboru. Byla to nová situace, od které jsem nevěděla, co mám čekat. Myslela jsem si, že nám budou dělat nějaké testy, takže mě překvapilo, že jsme ze Slovinska projeli do České republiky bez jediné kontroly. To bylo zarážející.

Jaké jsi měla možnosti setrvání ve Slovinsku?

Abych byla upřímná, tak jsem chtěla ve Slovinsku zůstat, ale rodiče o mě měli strach a chtěli mě mít doma, což je logické, protože nikdo nemohl tušit, jak se situace vyvine. Teď už jsem zase nějakou dobu zpět ve Slovinsku. Tuším, že právě Slovinsko bylo jednou z prvních zemí v Evropě, která otevřela hranice.

Jak složité bylo dostat se zpátky? Asi to nebylo jen o tvém rozhodnutí.

To určitě ne. Bylo kolem toho poměrně dost vyřizování. Na Slovinsko nedám dopustit, ale kdybych měla říct nějaký nešvar, pak je to obecně byrokracie a správní systém, který podle mě ve Slovinsku hodně pokulhává. V podstatě jsem se spojila s českou ambasádou ve Slovinsku, tam jsem zjistila, co mám udělat pro návrat do Slovinska. Bylo mi doporučeno, abych nepřicestovala autobusem či letecky, takže mě vezl autem tatínek.

Koronavirus v ČR odhalil, že lidé si navzájem dokážou pomoci šitím roušek nebo zařizováním nákupů pro seniory. Registrovala jsi něco podobného ve Slovinsku?

Vůbec ne, ale asi to bude tím, že tam skutečně nebyl koronavirus takovým strašákem jako u nás. A hlavně jsem odjížděla poměrně brzy. Nemám takový přehled o tom, co se ve Slovinsku dělo ve druhé polovině března a v dubnu.

Potkáváš hodně zahraničních studentů?

Zrovna fakulta, na kterou docházím, je v tomto extrémem, protože tady je odhadem takových 90 % studentů ze zahraničí. Je tady spousta Španělů, potkala jsem Švédku, hodně tady studují lidé z jiných balkánských zemí. Typickým příkladem jsou Makedonci. Narazila jsem také na asijské studenty, takže zrovna v Lublani je Erasmus hodně aktuálním tématem.

Jak jednali ostatní zahraniční studenti v otázce koronaviru a setrvání ve Slovinsku?

Poměrně hodně jich ve Slovinsku zůstalo, ale našli se i tací, kteří prostě ukončili své studium v březnu, odcestovali domů a do Slovinska už se nevrátili.

Co tě na Slovinsku tolik fascinuje?

Je to krásná země se vším všudy. Jde o takový přehlížený stát, řekla bych, ale mají hory, moře, vinice, mají všechno! Příroda je tady opravdu nádherná. Odhaduji, že dobrou čtvrtinu Lublaně pokrývá zeleň a rozsáhlý park, který není možné jen tak projít pěšky. Velkou část Slovinska jsem procestovala, ať už to bylo nádherné město Koper, pak samozřejmě proslulé jezero Bled, Piran, Bohinj, vodopád Savica, Postojnska jama, Predjamski Grad a v neposlední řadě Škocjanské jeskyně, které jsou na seznamu památek UNESCO.  Navíc život tady je z velké části podobný tomu našemu, takže si zde člověk rychle zvyká.

Říkáš, že je Slovinsko podobné v životním rytmu, ale našla bys přece jen nějaké odlišnosti s životem v ČR?

Slovinci jsou hodně usměvaví a milí lidé. Ze začátku jsem byla nesvá z toho, že jsem šla na nákup a prodavačka se na mě usmívala a ptala se mě, jaký mám den. Na to prostě v Česku nejsme zvyklí.

Češi mají údajně problémy s cizími jazyky. Jde zejména o lidi ve středním a pokročilejším věku, kteří žijí mimo Prahu. Jak jsou na tom Slovinci?

Řekla bych, že o dost lépe. V Lublani umí alespoň základy opravdu skoro každý. Tam jsem vůbec neměla problém s tím se domluvit. U ostatních částí Slovinska to nejsem schopna objektivně posoudit, ale na mých výletech mimo Lublaň také nebyl s domluvou problém.

Co ti zkušenost s Erasmem ve Slovinsku přináší?

Je to hlavně samostatnost a zodpovědnost. Zní to trochu jako klišé, ale je to tak. Předtím jsem vždy žila s rodiči, ale Erasmus člověka donutí se o sebe postarat. Je to zkušenost, kterou bych doporučila úplně všem.