Praha, 17. listopadu 2019
Ještě než se dění oslav Mezinárodního dne studentstva přeneslo na Albertov, zašli jsme na dva pietní vzpomínkové akty. Nejprve jsme byli vzdát hold studentským aktérům 17. listopadu 1939 u Hlávkových kolejí, v 10 hodin jsme se společně s asi tisícovkou lidí přesunuli do Žitné ulice, kde zástupci českých vysokých škol a některých společenských organizací položili věnce a květiny pod pamětní desku Jana Opletala a Václava Sedláčka, mladých mužů, kteří zemřeli 28. října 1939 při protinacistických protestech a jejichž pohřeb byl startovacím výstřelem k akcím 17. listopadu 1939 .
Slova se zde ujal nejen ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga či rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima, ale například i předseda pořadatelské Studentské komory Rady vysokých škol Giancarlo Lamberti či předsedkyně Národního parlamentu dětí a mládeže Barbora Spáčilová. Věnec za studenty Slezské univerzity v Opavě zde položila delegátka SU ve Studentské komoře Rady vysokých škol Nikola Konečná, a tak mezi dvěma desítkami věnců a kytic byl i ten se šerpou naší alma mater.
Neodoláváme a jdeme okouknout dění na Národní třídě, po jejíž celé délce je program s názvem "Korzo Národní "s podtitulem "Díky, že můžeme". Zde se potkáváme s dalšími známými, ale také některými osobnostmi. Třeba s prof. Jiřím Drahošem, členem správní rady Slezské univerzity v Opavě, a tak potkáváme dalšího člověka, který s tou naší univerzitou má něco společného. Vyměňujeme si pár slov, společná fotka a jdeme dál. Zaujalo nás Kino příběhů bezpráví. Zrovna šel dokument, který vyprávěl příběh tehdejší studentky Dany a její zážitky od ledna do konce roku 1989. Surový pohled mladé holky na to, co se kolem dělo…
Chvilku sledujeme lidi zapalující svíčky okolo pamětní desky 17. listopadu 1989, už jich tu hoří opravdu hodně, a to je teprve poledne. Je tu už pár věnců a kytiček.
Albertov - Vyšehrad
Přibližně o hodinu později se vydáváme směrem k Albertovu, abychom si v autentických kulisách zavzpomínali s dalšími tisícovkami mladých a starších na to, jak to bylo před třiceti lety. Proud lidí od Karlova náměstí výrazně zesiluje. To bude síla, říkáme si a zatáčíme do ulice, na jejíž horním konci je pódium. Nemáme ale šanci se dostat až k němu.
Opět posloucháme několik projevů, písní a osobních vzpomínek aktérů 17. listopadu 1989, autentických nahrávek z tohoto dne a sledujeme Michaela Kocába, Šimona Pánka a Josefa Pazderku při živém vysílání HDTV. To hlavní, co nás sem lákalo, ale začne už za chvíli, v půl třetí - volná rekonstrukce průvodu z roku 1989.
Podobně, jako před třiceti lety, se po uctění památky studentů popravených v roce 1939 vydal několikatisícový dav z Albertova na cestu k Vyšehradu, kde tenkrát chtěl s oficiálním povolením správních orgánů položit květiny na hrobu Karla Hanka Máchy. Také tentokrát se první kroky prolínají s pietou a v klidem, jen s máváním vlajek. Ale napětí mezi pochodujícími je určitě stejné, jako tenkrát. Téměř mlčky ukrajujeme společnou cestu ulicí Na Slupi, pak podjezdem pod železnicí do Přemyslovy a nahoru k pevnostní bráně. Cesta je přece jen trochu jiná – provázejí jí výpovědi aktérů pochodu v listopadu 1989 znějící z tlampačů a lidé jdou tak nějak bezstarostně, beze strachu, že to nedopadne dobře. Jsou vidět nejen současní studenti, ale i ti, kteří zde procházeli tehdy, stejně jako maminky s kočárky či dětmi v nosičkách na hrudi nebo páry ve věku našich babiček a dědů.
Po "dobytí" Vyšehradu využívá naprostá většina pochodujících toho, že pořadatelé zajistili tisíce růží, které jim nabízejí hostesky v bílých šatech, a květinami uctívají památku těch, kdo dnes odpočívají na čestné vyšehradském hřbitově. Asi nepřekvapí, že nejvíc květin je položeno na hrob Milady Horákové, ale květinovou ozdobu dostávají i náhrobky nesoucí další slavná jména našeho národa a jejího historie. Tu svojí přidáváme také Miladě Horákové, ale žádáme ještě o jednu, kterou pokládáme na docela jiný hrob. Jaký? To si necháme pro sebe, je to tak trochu osobní záležitost.
Jsme na špatném hradě!
Mezitím na nádvoří opět zaznívají slova pamětníků a další proslovy, vzpomíná se na ty, kteří tam tehdy byli, ale i na provokatéry, které mezi dav poslali estébáci. Až najednou přichází ono heslo, které v roce 1989 rozhoupal srce obyvatel celého národa – „Jsme na špatném hradě!“ To byl pokyn, kdy se průvod složený z několika tisíc hlav otočil a vyšel přes Vratislavovou ulicí a přes Rašínovo nábřeží (tehdy ještě Nábřeží Bedřicha Engelse) směrem k centru Prahy. Stejně to uděl dav i tentokrát a my s ním.
17. listopadu 1989 to už ale nebyl klidný průvod studentů, ale opravdová demonstrace těch, kdo se nechtějí smířit se situací v zemi. Tehdy provolávaná hesla „Pryč s KSČ“ či „Konec vlády jedné strany“ zaznívají sice i tentokrát, ale už spíše jako recese, než jako požadavek. Naší cestě už temnícími se ulicemi ještě dodávají autenticitu postávající auta Veřejné bezpečnosti či komunikace bezpečnostních složek ze 17. listopadu 1989, pouštěná z amplionů.
Již za tmy doráží čelo našeho průvodu k Národnímu divadlu, ale zde mu zastupuje cestu policie. Opět policejní kordon napříč cestou, jen to jsou policisté v současných uniformách a místo obušků používají slova. Žádají příchozí, aby pokračovali Myslíkovou ulicí nahoru a na Václavák. „Národní je beznadějně zacpaná lidmi,“ upozorňují nás. Až později jsme se dozvěděli, že na Národní už bylo okolo 40 tisíc a představa, že my, co jdeme z Vyšehradu, a je nás také pěkných pár tisícovek, se tam ještě natlačíme… Kdo neposlechl a vydal se rovnou na Národní, měl tak celkem smůlu.
Klidně jsme tedy zabočili do Myslíkovy a zamířili na Václavák na "Koncert pro budoucnost". Osobnosti politického i uměleckého života, pamětníci, hudební skupiny, moderátoři a další se tu jeden po druhém střídají na pódiu, a zpříjemňují přítomným nedělní večer. Nechybí mezi nimi ani Thom Artway, který minulý čtvrtek hrál na naší univerzitě.
Svíčky na Národní
Po videomappingu na budovu Národního divadla se odvážíme zkusit to znovu na Národní třídu. Stíháme ještě povečeřet a máme to akorát na koncert David Kollera a jeho kapely. Lidí je tu stále tolik, že chodí hlídky s tlampači a snaží se vytvářet průchozí koridory. Moc se jim to nedaří, ale i snaha se počítá. Pak jdeme zapálit další svíčku u pomníku 17. listopadu, přidáváme ji i na Náměstí Václava Havla u pamětní desky prvního prezidenta opět svobodné země a ty zbývající zapojujeme do svíčkového řetězu, který se táhne napříč Národní třídou.
Znovu na Václavské náměstí. Tata bojs pro nás hrají už jen poslední dvě písničky, ale posloucháme slova Nory Fridrichové a hudbu písničkářky Báry Zmekové. Těšíme se nástup velvyslanců našeho kraje, kapelu Buty. Po ní posloucháme pár zajímavých slov generála Pavla, koncert smíchovských bardů Mig 21 a blíží se konec. Tedy ten oficiální.
Po dvaadvacáté hodině začíná Praha tichnout, ale živo bylo v ulicích ještě dlouho. Procházíme znovu Národní, kolem památníku 17. listopadu je stále spousta lidí. Diskutují nebo jen mlčky sledují tisíce hořících svíček. Také u srdce Václava Havla, obklopeného stovkami plamínků, to není lepší. Ale na ulici je o poznání volněji. Bary a hospůdky jedou naplno a nakonec vítají i ty, kdo se sem přichází schovat před začínajícím deštěm, který jakoby symbolicky začíná uklízet pražské ulice. I my se uchylujeme do Rock café a očekáváme příchod nového dne. Do ulic vyráží uklízecí čety a nám do odjezdu vlaku směrem Opava zbývá ještě pár hodin…