Autor: Denisa Palionová – studentská redakce Slezské univerzity

Pane doktore, obor muzeologie, respektive jeho název, může být pro člověka nepolíbeného tématem něčím těžko uchopitelným. Jak byste obor popsal?

Muzeologie, jak z názvu vyplývá, je vědecká disciplína, která se zabývá muzeem, všemi jeho aspekty a vším, co s ním souvisí – nazýváme to „muzejním fenoménem“. Tento fenomén ovšem muzeologie studuje v různých souvislostech historických, kulturních a duchovních, tedy především ve vztahu k pojmům, jako jsou paměť, tradice, dědictví, hodnota, a především k pojmu „muzealita“. To je koncept, dodnes velmi kontroverzní, který zavedl Zbyněk Z. Stránský, brněnský světově významný muzeolog, jenž stál také při vzniku opavské univerzitní muzeologie. Muzeologie coby teoretické zkoumání ovšem není samoúčelná: jako i v jiných oblastech lidské činnosti zde platí, že dobrá teorie směřuje k dobré praxi.

Muzeologie se opírá o disciplíny historické, politické či hospodářské. Kde může najít absolvent tohoto oboru uplatnění?

Kromě sféry akademické jsou to v prvé řadě různé druhy paměťových institucí: zejména pochopitelně muzea a galerie, dále pak organizace zabývající se péčí o hmotné i nehmotné kulturní dědictví, orgány památkové péče, archivy atp. Jelikož takovými zařízeními je Česká republika poměrně hustě poseta, jsou šance našich absolventů na smysluplné uplatnění v oboru dosti vysoké.

Jakou formou na FPF probíhá přijímací řízení? Je něco specifického, na co by se měli uchazeči připravit?

Přijímací řízení probíhá zpravidla formou ústního pohovoru: zjišťujeme motivaci studenta pro studium tohoto oboru, jeho celkový kulturní rozhled a - co je snad nejdůležitější -  jeho praktickou obeznámenost se samotným muzejním fenoménem. Jednoduše řečeno nás zajímá, jestli vůbec, a případně jak často, navštěvuje muzea a galerie.

SU je známá svým přístupem k výuce, kdy se snaží nabídnout vždy něco navíc. Proč studovat muzeologii právě tady? Jak konkrétně výuka vypadá?

Pokud mohu reprodukovat pocity studentů, pak myslím, že čeho si obzvlášť cení, je určitá intimita, totiž skutečnost, že je učitelé znají jménem, že prostě nejsou jenom nějakými anonymními čísly. Na velkých univerzitách někdy dochází k extrémním případům, kdy student „projde“ některým předmětem, aniž by vůbec věděl, jak jeho vyučující vypadá. To se u nás opravdu stát nemůže.

Slezská univerzita se více a více profiluje jako profesně zaměřená univerzita. Můžete nás tedy seznámit s projekty a praktickou výukou, která na studenty čeká?

Nejsem si úplně jistý, že rozumím pojmu „profesně zaměřená univerzita“. Univerzita je od svého vzniku ve vrcholném středověku typem instituce usilující o poznání pro ně samé; instituce, v níž učitelé a žáci vytvářejí společenství, které prostřednictvím svobodného dialogu nad klasickými texty usiluje o participaci na Pravdě; instituce, která uchovává a rozvíjí kulturní a duchovní tradici Evropy. To je základní smysl každé univerzity.

Pokud se tím přívlastkem „profesně zaměřená“ míní posílení praktických aspektů výuky, potom ano, výuka muzeologie – i příbuzných oborů, jakými jsou Památková péče a Kulturní dědictví v regionální praxi – na Slezské univerzitě se tímto směrem čím dál více orientuje. K tomu máme k dispozici skvělé zázemí, především restaurátorské a konzervátorské pracoviště. Rovněž máme smluvně zajištěné vztahy s paměťovými institucemi, v nichž probíhají praxe: jedná se v prvé řadě o dvě významné instituce opavské, Slezské zemské muzeum a Zemský archiv; dále pak o ostravské pracoviště Národního památkového ústavu, Muzeum v Bruntále, Muzeum Novojičínska a společnost SAK Studénka.  

Jak důležité jsou v tomto oboru cizí jazyky?

Jako v každém oboru – zdaleka ne pouze akademickém – je dnes důležitá znalost angličtiny. V případě muzeologie pak je vítáno, pokud studenti v průběhu studia rozvíjejí ještě své znalosti některých jiných jazyků, typicky němčiny nebo francouzštiny.

Máte přehled, na jakých pozicích pracují někteří absolventi muzeologie, případně jejího dvouoboru společně s historií?

Kombinace muzeologie s historií je obzvláště užitečná, poněvadž samotná muzeologie je přeci jenom praktičtěji orientována, zatímco historie je klasickým akademickým oborem. Spojení kompetencí historika a muzeologa v činnosti různých paměťových institucí, o nichž už byla řeč, je velmi vítané – to je myslím nabíledni.

V současné době se potýkáme s nesnadnou situací kolem koronaviru, která má značný vliv také na výuku. Jakou formou je v této době vedena a jak se vyučující snaží studentům zajistit vzdělání, aniž by o něco podstatného přišli?

Osobně jsem zvyklý vyučovat značně dialogickým způsobem. Tedy pořád se studentů na něco ptám a také odpovídám na jejich podněty – i během přednášek. To je teď trochu ztížené, ale vzhledem k tomu, že pracujeme v poměrně malých studijních skupinách, se nejedná o žádné nepřekonatelné potíže. Prostě kombinujeme setkávání pomocí Skype nebo Teams se samostudiem, založeným na četbě literatury.

Když na chviličku odhlédneme od muzeologie a budeme se věnovat univerzitě jako celku, co byste vyzdvihl za pozitiva?

Jednak je třeba zmínit některá pracoviště, která provozují vědu na světové úrovni, čímž v různých hodnoceních pozvedají Slezskou univerzitu nad jiné srovnatelně velké regionální univerzity. No a potom – vlastně na prvním místě – je to ona zmíněná regionálnost, respektive její kladné aspekty. Mám hlavně na mysli obousměrně prospěšné sepětí univerzity s konkrétním regionem, jeho tradicí, pamětí, kulturními institucemi a konkrétními lidmi. S touto regionálností v dobrém slova smyslu jde na naší univerzitě ruku v ruce také přiměřeně domácká atmosféra.

Je něco dalšího, o co byste se chtěl s námi podělit? Potkalo vás během vaší kariéry v tomto oboru něco, na co nikdy nezapomenete?

Čeho si obzvlášť cením, je možnost pracovat v muzeologické instituci, jejíž tradice v rámci Českých zemí je jednou z nejsilnějších, a snažit se k rozvíjení této tradice přispívat.