Sportovní fotografka Bára Reichová: Slezská univerzita mi přinesla nové impulzy

  • Kůs Martin
  • 13.03.2019
OPAVA - Pro Deník Sport už nafotila mnoho velkých sportovních akcí. Mezi ně patří zápasy NBA, NHL nebo také čtvery olympijské hry. Dříve hrála aktivně basketbal a extraligu ve florbalu. To je náš host – Barbora Reichová. Je ale především jedna ze dvou profesionálních sportovních fotografek v České republice a také posluchačka Institutu tvůrčí fotografie (dále ITF) Slezské univerzity v Opavě.

Autor: Jan Polák - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Je pro vás focení práce nebo koníček?
Je to láska, vášeň a koníček zároveň, ze kterého se postupem času stala práce (úsměv). Začít fotit pro noviny, byl pro mě splněný sen, za který mi jako bonus začaly přicházet postupem času i peníze. Čím déle ale tuhle práci dělám, tím více času mě stojí a na jiné koníčky zbývá bohužel stálé méně a méně času. Možná i proto, jsem si na pomezí třicítky našla, možná trochu paradoxně, novou zálibu to studium fotografie na vysoké škole. I tomu bych ale ráda věnovala mnohem více času, který se mi však stále nedaří najít.

Od kolika let jste tento sen měla?
Když mi bylo zhruba deset, šla jsem s mamkou na procházku a z ničeho nic, jsem se jí zeptala: „Může být člověk sportovní fotograf?“ a ona mi odpověděla úplně jednoduše: "Proč ne?". V tu chvíli jsem si v duchu řekla, že jo, že tedy budu sportovní fotografka. Vždy mě to ke sportu táhlo a od mala jsem sportovala, ale zároveň mě něco táhlo k focení.

Sportujete dnes ještě aktivně?
Snažím se hýbat a sportovat, ale už ne bohužel tak intenzivně. Dříve jsem hrála závodně basketbal a extraligu ve florbale.

Vy studujete třetí ročník bakalářského studia na ITF, které je zaměřeno především na dokumentární fotografii. Co Vás jako sportovní fotografku táhlo k tomuto oboru?

Sportovní fotografii nemůžu dělat věčně. Je to náročné fyzicky a občas i psychicky. Chtěla jsem se dále rozvíjet a je jasné, že ryze sportovní fotografie se v České republice nedá studovat na vysoké škole a navíc by to ani nedávalo smysl. ITF je možné studovat i dálkově a i to vzhledem k mé práci rozhodovalo. Zároveň ITF beru jako nejlepší fotografickou školu v naší zemi, takže kde jinde to zkusit. Člověk zde pozná neuvěřitelně inspirativní lidi, se kterými se běžně nesetkává. To je pro mě obrovským přínosem. Kolegové ze stejné branže už mě neovlivňují tolik, jako dříve a tak nové impulzy přicházejí z jiného prostředí jako je právě dokument a umělecká tvorba.

Bára Reichová. Foto: archiv fotografky


Táhne vás to po letech strávené u sportovní fotografie více k té umělecké?
Nepovažuji se za umělce. Baví mě tvořit výtvarné věci u sportovních fotografii. Snažím se být kreativní v rámci toho, co dělám. Mám ale spolužáky, co skrze fotografie znázorňují své pocity, vedou si své subjektivní fotografické deníky a do téhle fáze se já ještě nedostala a zřejmě nikdy nedostanu. Reportáž nebo dokument v rámci zobrazování našeho světa mě baví, ale abstraktní zobrazování pomocí fotografie je něco, co nedokážu.

Začínala ještě s analogovým fotoaparátem. Chybí vám to?
Doba je jinde. Když dnes neodešlete fotku krátce po jejím vyfocení do redakce, jste v porovnání s konkurencí pomalý. Myslím si ale, že lidé, kteří si chtějí říkat profesionální fotograf, by určitě měli vědět, co analogová fotografie je. Já celým tím procesem naštěstí prošla a jsem za to nesmírně vděčná. Znám spoustu mladých fotografů, kteří v životě nedrželi foťák na film v ruce, a mám pocit, že k práci a fotce jako takové, přistupují úplně jinak. Už dopředu přemýšlí jen nad tím, jak fotku upraví, co kde vyretušují, oříznou a v programu doladí... Vím že žijeme v době instagramu a jiných platforem sloužících pro prezentaci stovek a stovek fotografií, ale já si pořád myslím, že by tohle fotograf měl znát a umět. Neříkám, že si všichni mají míchat vývojky doma a trávit hodiny v temné komoře. To už je dnes spíše koníček pro fajnšmekry, ale myslím si, že je důležité vědět a tak trochu znát to naše ryzí řemeslo.

V roce 2014 jste vyhrála cenu v Czech Press Photo za sérii fotek Evy Samkové z OH v Sochi. Když jste jí vyfotila, věděla jste, že to je série, která má na Czech Press Photo?
Ten den byl hektický. Ostatně jako většina dnů na Olympiádě. Do cíle, kterým projela zlatá Eva Samková, jsem doběhla na poslední chvíli. Mačkala se mezi kolegy s velkým foťákem a nakonec fotku průjezdu cílovou rovinkou nezvládla. Byla rozostřená. Říkala jsem si, že je všechno v háji. Zlatá medaile pro naši závodnici a já nemám fotku, jakou bych si představovala. Naštěstí jsem Evu Samkovou zachytila na stupních vítězů. Když celá série vítězné radosti vyšla u nás na titulní straně, začala jsem ji vnímat trochu jinak. No, a když jsem vybírala fotografie do soutěže, vzpomněla jsem si právě na tuhle sérii.

Jaká je cesta od nejnižší fotbalové ligy až na Olympiádu?
Když jsem začínala v Deníku Sport, můj budoucí šéf mi řekl něco v tomhle stylu: "Jestli si chceš zafotit, každou středu ti zavolám, abys věděla, kde se co o víkendu děje a ty tam zajedeš." Nebyla to práce ani na poloviční úvazek. Byl to risk bez záruky. Jako mladá jsem se zadlužila kvůli nákupu techniky, nechala školy, našla jsem si práci a pár let takhle fungovala. Fotila o víkendech to, co nestíhali moji nynější kolegové. Nějak jsem to zvládla a jednoho dne mě skutečně zaměstnali. Pak už to šlo rychle. Během čtrnácti dnů jsem odjela na první zahraniční cestu a ani ne do dvou let na první Olympijské hry.

Máte větší trému během zkouškového nebo při focení velkých akcích?
Je to jiný druh stresu. V tuhle chvíli mě více stresuje škola než práce, protože jí nevěnuji tolik času, kolik bych chtěla. Práci upřednostňuji před školou, což mě částečně samozřejmě mrzí.

Dá se udělat dobrá fotografie mobilem?
Já si myslím, že je důležité, aby si každý z nás definoval, co je dobrá fotka? Kritéria má každý nastavený jinak. Hodnocení fotografií je z mého pohledu subjektivní záležitost. Například dobrou sportovní fotografii mobilem z nějakého závodu uděláte jen těžko. Nemáte dobré tělo, objektiv a tak dále. Můžete mít ale dobrou fotku z mobilu z úplně jiné akce, příležitosti nebo situace. Využijete mobil jako svůj jediný vyjadřovací prostředek. Z mého pohledu je to fakt strašně těžké posoudit.

Fotila jste portréty známých hokejistů, například Jaromíra Jágra, Dominika Haška nebo Jakuba Voráčka. Máte nějakou vysněnou sportovní osobnost, kterou byste chtěla vyfotit?
Nene, určitě to takhle nemám. Když jsem fotila sportovní legendy jako je například Usain Bolt, Roger Federer, Michael Phelps nebo třeba naše Martina Sáblíková, byl to zážitek ale většinou mi to došlo až později. Vysněnou osobnost nemám. Mám sny se dál rozvíjet, posouvat a třeba si jednou zkusit práci v zahraniční agentuře.

Foto: archiv fotografky


Foto: archiv fotografky