Autor: Denisa Palionová – studentská redakce Slezské univerzity

Strávila jsi jeden semestr ve španělské Valencii, proč zrovna tato destinace?

Já jsem byla trošku drzá (smích), protože když se konaly úvodní semináře k Erasmu obecně, tak mi tam bylo řečeno, že se nemusíme úplně řídit mapou univerzit, se kterými Slezská univerzita spolupracuje. Mohla jsem se tak poohlédnout po jiných, které vykazují shodu s oborem. Chtěla jsem se podívat do exotičtější země, než je Polsko, Slovensko nebo Maďarsko. Všimla jsem si, že v oboru Ošetřovatelství má Slezská univerzita smlouvu právě s Universitat de Valencia, a tak jsem se domluvila s koordinátorkou a zařídily jsme smlouvu rozšířenou i o můj obor. Jediným úskalím bylo, že obor nebyl nabízen v angličtině, tak jsem se musela smířit s tím, že budu nucena oprášit svou španělštinu. Tu jsem měla čtyři roky na gymnáziu, ale když je ji potřeba využít v akademickém prostředí, tak to samozřejmě vypadá trošku jinak. Na to jsem přišla, když jsem po nocích sedávala v knihovně a musela jsem drtit slovíčka.

A co hledání ubytování? Jak jsi řešila tuto otázku?

Dostala jsem účastnickou smlouvu a s ní i peníze. Výběr byl naprosto na mně, takže jsem si ubytování hledala sama poměrně dlouhou dobu dopředu. Ubytování jsem našla na webových stránkách spotahome.com, kde jsem si vybrala pokoj ve sdíleném bytě. Nikdy mě ale nenapadlo, že třeba vysavač není standardním vybavením domácnosti. Musela jsem se celkově i vypořádat s problémovou komunikací a zvláštním jednáním pronajímatele, ale je to pro mě zase další zkušenost. Ačkoliv se to nezdá, tak ve Španělsku je všechno jinak.

Jak bys na místní univerzitě zhodnotila výuku? Liší se v něčem od té naší?

Je to hodně jiné. Já jsem místní univerzitu poznala ze dvou úhlů: oni totiž bakaláře studují čtyři roky, ne tři, jak je tomu u nás. Když jsem si vybírala předměty, tak z nějakého důvodu jsem měla půlku z druháku a tu druhou ze čtvrťáku. Tak mi ty předměty nejlépe korespondovaly s mým studijním plánem. Bylo pro mě poněkud úsměvné, že právě ta výuka i přístup vyučujících u druháků mi velmi připomínaly spíše střední školu (veliké množství domácích úkolů, esejí apod.), byla to hravější a interaktivnější forma studování. O španělském školství se nemluví zrovna hezky v rámci EU, proto se teď i více snaží si své jméno vylepšit. Ve čtvrťáku to teprve vypadalo jako vysoká škola, ač už způsobem vedení přednášek nebo autoritou vyučujících (studenti a vyučující si tykají), a to mi vyhovovalo mnohem víc. Byla jsem tam mj. jediná Evropanka z Česka, jsou tam zvyklí především na studenty z Itálie.

Jak vlastně žijí studenti ve Španělsku?

Tak nějak klasicky, jak to známe u nás. Nevidím v tom nějaký velký rozdíl. Valencie je ale všeobecně známá jako „párty město“, sjíždí se tady opravdu hodně zahraničních studentů a vyloženě jsou tam městské části, kde bydlí jenom studenti. Bylo ale vidět, že jsou do studia velmi zapálení. A to bylo znát třeba ve skupinové práci, kdy makali opravdu všichni a bylo to moc fajn. U nás většinou skupinu táhne jeden a ostatní se svezou. Já jsem si ale našla kamarády hlavně v té erasmácké skupině.

Potkala jsi během pobytu ve Valencii studenty z jiných koutů světa?

Určitě ano! To byla za mě nejlepší část Erasmu. Bez této zkušenosti bych asi odjela domů. Prvních pár měsíců jsem neprožívala úplně dobré období. Byla jsem nemocná a řešila jsem ještě nějaké osobní záležitosti. Na dálku to bylo poměrně nepříjemné. Jezdila jsem ale hodně na výlety. Tam jsem si vždycky našla někoho, s kým jsem pak trávila celý den a bylo to moc fajn. Poznala jsem studenty z Gruzie, Velké Británie, Německa a Polska. Objevila jsem ale slečnu z Francie, která se stala mou naprosto spřízněnou duší. Seznámila mě i se svou partou a s nimi jsem tam vlastně prožila pak celý ten semestr. Byli mou druhou rodinou.

Co pro tebe bylo během pobytu nejtěžší?

Během pobytu jsem onemocněla, dostala jsem zánět středního ucha a vyřizování věcí ve španělských nemocnicích byl zážitek do konce života. V jeden den jsem v nemocnici byla dvakrát a seděla jsem tam v čekárně se spoustou nemocných lidí na Covid-19. Tím, že ve Španělsku nikdo moc dobře nemluví anglicky a já jsem tam se 40stupňovou horečkou přišla vysvětlit, že mě bolí ucho, to bylo opravdu moc nepříjemné a celkově chaotické období.

Ve světě Španělé platí za temperamentní, společenský a velice komunikativní národ, který je ve svých projevech hlučný a rád se baví. Můžeš to potvrdit?

Potvrdit to můžu, ale pro mě to nebyl až takový šok, protože pocházím z řecké rodiny a u nás je to dost podobné. Jednu šokující vzpomínku ale přece jenom mám! Do Valencie jsem přijela v první zářijový den a oni většinou v březnu mívají obrovský ohňostrojový festival Las Fallas, který trvá asi čtrnáct dnů. Každý večer je půlhodinová ohňostrojová show a doslova všude létají petardy. Valencie se jednoduše stává městem střelného prachu. Z důvodu covidu ale byl přesunut na konec srpna, začátek září, ale já to nevěděla! Po celodenní cestě jsem přijela na místo, byla jsem už asi 30 hodin vzhůru a celou noc jsem nemohla spát, protože všude vybuchovaly různé věci. Trvalo mi asi dva dny, než jsem přišla na to, co to má znamenat. Byla jsem z toho zděšená, protože mi nikdo nic nevysvětlil, ulice byly plné lidí a já přemýšlela, že není normální, aby tady lidé žili v nánosu střelného prachu! (smích) Závěrečný večer festivalu jsem se šla do ulic podívat i já. Během festivalu je zvykem, že Španělé v každé ulici staví obrovskou 5-10 metrů vysokou papírovou sochu, která satiricky znázorňuje různé politické a sociální události, které se za poslední rok staly. Probíhá hlasování, kdy se vybere nejlepší socha ze všech a ostatní se v ulicích spálí. Večer jsem se vracela z pláže a najednou vidím, jak socha, která v ulici celou dobu stála přede mnou hoří a místní lidé kolem ní stáli a jen se koukali. Bylo to pro mě nepochopitelné, ale konečně jsem zjistila, o co vlastně jde. (smích)

Co se týká normálního života, tak Španělé jsou neuvěřitelně hluční. Velmi rádi si povídají a já jsem bydlela nad terasou jedné vinárny, a to bylo opravdu šílené. Radovala jsem se, když pršelo a nikdo na té terase neseděl. (smích) Ono to zní, že se hádají ale ve skutečnosti se prostě jen normálně baví. Zvykla jsem si, ale trvalo to. Nestávalo se, že bych chodila spát dříve, než před druhou hodinou ranní.

Španělsko má přesunuté časy na jídlo o 2 hodiny dopředu v porovnání se zbytkem Evropy. To znamená, že kolem 10 ráno si dávají cosi jako druhou snídani a večeře kolikrát nezačíná před 21 hodinou. Musela sis přeorganizovat své zvyky?

Španělé většinou dopoledne nežijí. I školu jsem měla často pozdě večer, což pro mě bylo nezvyklé a musela jsem si trošku přehodit režim. Co se týče jídla, stravovala jsem se hodně doma, takže jsem to nějak moc neřešila. Tento jejich posunutý život se projevoval hodně, když se šlo večer někam ven. U nás je normální, že když se jde někam na večeři, tak je to kolem 18. - 19. hodiny. Ale oni byli zvyklí jít na večeři kolem 22.00, na pivo o půlnoci a do baru v 1.00 v noci, kde byli třeba do osmé hodiny ranní.

Když už jsme u té gastronomie, co ve Valencii rozhodně ochutnat a čemu se naopak raději vyhnout?

Určitě doporučuji paellu, což je španělská klasika. Zvláště ve Valencii, odkud pochází a můžu říct, že ji tam opravdu umí. Dále bych zmínila tapas, protože se Španělé hodně stravují způsobem sdílení. Na stole mají třeba třicet malých mističek a každý si bere, na co má chuť, což já mám moc ráda! Co mi moc nesedlo bylo možná churros, což  jsou tyčinky hvězdicovitého nebo kulatého průřezu připravené z odpalovaného těsta smažením.

Na co nejraději vzpomínáš?

Určitě na mé nové kamarády. Máme společně spoustu zážitků, ať už to byly výlety nebo Vánoce v Barceloně. A brzy se zase uvidíme.

Doporučila bys svým známým studium na Slezské univerzitě?

Na Slezské určitě, mám ji moc ráda! Jsem vděčná, že jsem tady. Připadá mi moc fajn, že se tady dá na všem lidsky domluvit. Takto mi to vyhovuje, ale mrzí mě, že můj prvák byl covidový a pak jsem půlku druháku byla pryč. Na Slezské jsem tak jen tento semestr a budoucí třeťák. Mí spolužáci už byli takoví ostřílení, vše věděli a se všemi se znali, já jsem přijela a byl to pro mě v podstatě začátek. To bylo docela zajímavé, ale i tak skvělé.

Máš závěrem něco na srdci, co bys chtěla dodat?

Neexistuje žádné „ale“, pokud člověk chce cestovat, má to určitě alespoň zkusit. Jediné, co se stane, když člověk na nějakou dobu odjede, je to, že o sobě něco zjistí, a to je to důležité.