Autor: Jakub Plaskura

Když dovolíš, začneme oklikou. Proč sis vybrala ke studiu Slezskou univerzitu v Opavě?

Chtěla jsem studovat ekonomii a management. Když jsem si před rokem vybírala vysokou školu v zahraničí, zaujala mě právě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné. Sledovala jsem videa o univerzitě, četla o programech a příležitostech pro studenty. Myslím si, že je to univerzita, kde získám kvalitní vzdělání a hodně se naučím.

Jak se ti líbí Karviná jako město?

Je to velmi klidné město. Moc se mi líbí park a pávi.  Přiznám se, že jsem nikdy neviděla pávy procházet se centrem města. Vím, že to nemůžu posoudit jako někdo, kdo tu žije hodně dlouho, ale je to dobré město.

Kdo z tvých blízkých je teď doma na Ukrajině?

Celá moje rodina. Nikdo z nich neopustil Ukrajinu kromě manželky mého bratrance. Jakmile začala válka a Rusko vtrhlo na Ukrajinu, tak zrovna odpočívali v Bukoveli, což je známé lyžařské středisko v pohoří Gorgany. V tu chvíli pro ně bylo nebezpečné vrátit se do Kyjeva. Moji rodiče byli poblíž Kyjeva, když to všechno začalo. Nechtěli jen tak opustit náš dům, ale museli odejít. V noci slyšeli výbuchy, ruští vojáci stříleli na letiště vedle nich. Teď jsou dvě hodiny cesty od Kyjeva, ale bojí se jít na západ Ukrajiny, protože si opravdu není nikdo ničím jistý. Podle mých informací ruští vojáci střílejí dokonce i na sanitky. Kde je záruka, že nebudou střílet i na civilní auto, kde pojedou moji rodiče?

Jaké máš tedy aktuální informace od rodiny zejména o situaci v okolí Kyjeva a Charkova?

Rusové střílejí na civilisty. V sobotu v Kyjevě dopadla ruská raketa na obytný dům. Ve městě lidé slyší výbuchy a Rusové střílejí poblíž dětské nemocnice Okhmatdet.  Raketou zasáhli i televizní věž. Bombardují Babí Jar. Je to místo, kde za druhé světové války docházelo k masovým popravám Židů a Ukrajinců. V okolí Kyjeva pokračují v bombardování obytných budov. Ve městě Vasylkiv vyhodili do vzduchu ropnou základnu. Bombardovali taky hlavní náměstí Charkova.  Ruská armáda tam vyslala dvě rakety. A já se ptám, jestli tohle všechno jsou vojenské objekty?  Ne! Třeba to náměstí v Charkově bylo místem, kde studenti v létě odpočívali.  Můj učitel z ukrajinské univerzity, kde jsem studovala před odchodem do Česka, pochází z Charkova.  Pláče, protože to je místo, kde se v mládí setkával se svými spolužáky, a teď toto místo prostě neexistuje. Metro v Kyjevě a Charkově se stalo jediným útočištěm, kde si lidé mohou vydechnout. 

Spousta Ukrajinců prchá ze země. Hodně Čechů pomáhá na polských a slovenských hranicích s Ukrajinou, ale někteří říkají, že na hranicích nejsou lidé, kteří by potřebovali pomoc a auta odjíždějí prázdná, druzí zase tvrdí, že je na hranicích spousta Ukrajinců, kteří nemají zajištěný odvoz dál na západ. Kde je pravda? Máš nějaké informace přímo z hranic?

Ano, co vím, je tam hodně lidí. Jsou tam hlavně maminky s dětmi. Od lidí, které znám, jsem četla, že lidé hledají někoho, kdo by je převezl přes hranice. Lidé tam potřebují pomoct, takže nevím, kde se tyto dezinformace berou.

Jak vnímáš Volodymyra Zelenského? Není úplně zvykem, aby se herec stal prezidentem země, která vstoupí do ozbrojeného konfliktu.

Když byly na Ukrajině volby, volila jsem ho. Je to dobrý prezident. Dostal nabídku, že bude evakuován ze země, ale zůstal a každý den od něj očekáváme video, kde je přímo v Kyjevě s našimi lidmi. Je to moc povzbuzující. Všichni Ukrajinci ho podporují. Můj prezident je herec, ale také hrdina, statečný politik a člověk, který zůstává se svým lidem. 

Zdroj fotografií: Veronika Skorokhod

Věřili Ukrajinci, že si Rusko netroufne přejít hranice a zaútočit?

Věděli jsme, že ruské jednotky jsou blízko hranic. Všichni jsme ale doufali, že se Rusko bude bát zaútočit. Se svou agresí začali už v roce 2014 při anexi Krymu.  Naši prezidenti se snažili konflikt vyřešit diplomatickou cestou, proto vznikly Minské dohody. Do poslední chvíle jsme jako národ doufali, že tohle peklo nezačne. Chápali jsme, že to je vážná věc, ale nechtěli jsme tomu věřit.

O konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem se ví už dlouhodobě. Bylo třeba před tvým odjezdem do Česka už cítit nějaké napětí?

Odjela jsem v listopadu. Na začátku ledna jsme začali diskutovat o tom, že by mohla být válka.  Všichni jsme o ní hodně mluvili, v Kyjevě se konaly tréninky, kdy se zapínaly sirény. Pamatuji si, že když začala olympiáda v Pekingu, rodiče mi řekli, abych se vrátila na chvilku domů. Tušili, že během olympijských her k útoku rozhodně nedojde.  Nevěděli jsme, jestli bude válka určitě, mohli jsme jen na něco čekat a ono to přišlo vlastně hned po olympiádě.

Říká se, že válka potřebuje své hrdiny. Bojovat šel biatlonový mistr světa Dmytro Pidruchnyi nebo fotbalový trenér Yuriy Vernydub. Příběh bratří Kličků je rovněž znám. Také se u nás v médiích psalo o pilotovi, který má přezdívku „Duch z Kyjeva“. Víš o nějakých dalších osobnostech, které brání Ukrajinu?

Ano, samozřejmě, že vím. Prvním hrdinou v řadě je Volodymyr Zelenskyj, ale o tom jsem už mluvila. Bojuje spousta známých osobností. Těžko vyjmenuji všechny, ale například olympijští vítězové v boxu Vasiliy Lomachenko a Oleksandr Usyk, choreograf Dmitry Dikusar, frontman skupiny "Boombox" Andrey Hlyvnyuk, všichni členové kapely "Antitelya", spisovatelé bratři Kapranovovi, uznávaný krymskotatarský filmový režisér Akhtem Seitablaev, režisér a občanský aktivista Oleg Sentsov, ale hrdinové jsou i obyčejní lidé. Chci znovu říci, že lidé v Kyjevě ukradli obrněný transportér. Měli bychom být také hrdí na ženu, která přistoupila k ruským okupantům a řekla jim, aby si strčili semínka do kapes, aby slunečnice kvetly. Všechny nás sjednotila pohraniční stráž z Hadího ostrova a jejich fráze, kterou pronesli vůči ruské lodi. Lidé jdou zastavit tank, věc ještě před půl rokem nemyslitelná, kupují alkohol, dělají Molotovův koktejl a brání se jím proti obrněným vozům. 

Je nějaká možnost, že by se tvá rodina vydala do Česka za tebou?

Teď ne. Je to nevyzpytatelné a moji rodiče nechtějí riskovat své životy. Řízení na Ukrajině je nyní velmi nebezpečné a moji rodiče jsou hodně daleko od hranic.

Je vůbec nějaká možnost, jak se odreagovat a nemyslet pořád na to, co se děje na Ukrajině? Snažíš se něčím krátit čas?

Mám jen sílu se dál učit. Zbytek času čtu zprávy nebo pláču. Snažím se rozptýlit, ale moc to nejde. Vidím jen titulek zpráv, že město začalo být zase bombardováno a znovu se rozpláču.  Nevěřila jsem, že budu svým blízkým posílat vzkazy typu: "Nestřílejí u tebe Rusové?", "Mami, tati, moc vás miluji.". To je teď běžná věc v mé rodině, ale bojím se pomyslet na to, že bych tohle mohla napsat naposledy. Před válkou jsem chodila do parku a ráda se procházela kolem pávů.  Teď se nemůžu přinutit nečíst zprávy alespoň každých pět minut.

Jsi ve spojení s Ukrajinci, kteří žijí v Česku? Vyměňujete si třeba informace?

Ne, nekontaktuji je. Na mé fakultě je nás málo, tyto studenty neznám.

Jak podle tebe vnímají situaci Češi? Dostalo se ti nějaké podpory?

Ano, moc vám děkuji za pomoc!  Univerzita mě velmi podporuje. Nabídli mi pomoc a pro ukrajinské studenty jsou možnosti bydlení na ubytovně.  Univerzita také zvažuje otázku stipendií.  Chci také moc poděkovat za morální podporu!  Je velmi těžké být v jiné zemi, když je v mé vlasti válka a já nevím, jestli se můžu vrátit, jestli můžu vidět své rodiče. Děkuji, že mě Slezská univerzita podporuje!

Kdybys mohla ještě něco vzkázat, co by to bylo?

Opravdu chci, aby válka skončila.  Bolí mě, že umírají děti.  Je velmi děsivé, že se děti rodí v protileteckých krytech.  Vím, že moji lidé se nevzdají, ale vidět, jak je váš dům bombardován, jak se střílí do lidí a ničí vše, co je blízko vás, to hodně bolí.