Astrofotograf Petr Horálek z FÚ prozradil, co se skrývá za nádhernými snímky noční oblohy

  • Radim Šlezingr
  • 03.03.2021
První český fotovyslanec Evropské jižní observatoře, popularizátor astronomie, fotograf, spisovatel a cestovatel v jedné osobě. To je Petr Horálek, pracovník Fyzikálního ústavu Slezské univerzity, který svými fotografiemi posouvá krásy hlubokého vesmíru vždy o kousek blíž k běžným lidem.

Autor: Ružena Hradská – studentská redakce Slezské univerzity

Kdy se u vás poprvé projevilo nadšení pro noční oblohu?

Bylo to na chalupě mých prarodičů, kde jsem trávil podzimní prázdniny jako jedenáctiletý školák. Jednoho večera mi babička pověděla tajemství, že když se podívám ze zápraží chalupy směrem za lípu, uvidím něco zvláštního na obloze. Zajímalo mě to, šel jsem se tedy podívat. Bylo tam sedm jasných hvězd. Moc mě to však nezaujalo. Babička tedy na papír namalovala těch 7 hvězd, které pospojovala do tvaru velkého vozu. Ještě přimalovala kola, abych pochopil. Nedalo mi to a chtěl jsem to vidět znovu. Babičce srdce zaplesalo radostí, otevřela mi dveře a… ten hvězdný útvar byl o kousek jinde. To byl ten impuls. Ani ne to, že v těch hvězdách babička viděla vůz, jako spíš to, že se hvězdy pohnuly. Měl jsem za to, že hvězdné nebe je neměnné, nic se tam neděje. Ale ne, rychle jsem pochopil, že je tomu právě naopak. A už mě to díky tomu neopustilo.

Kolik astrofotografů působí v Česku? Není to zrovna profese, se kterou by se běžní lidé setkávali denně…

Astrofotografie není vysloveně profesní obor, pokud se nepočítá jako součást práce umělce-fotografa. V mém případě je to trošku výjimka, neboť jako první český fotovyslanec Evropské jižní observatoře (ESO) jsem měl tu možnost být hned několikrát „najat“ na práci v oboru astrofotografie. V Česku takové pracovní příležitosti vesměs nejsou, čili astrofotografie je jen jedna z mnoha oblastí, kterou činím v rámci své pracovní náplně. Myslím, že v Česku tak profesně na žádného dalšího astrofotografa nenarazíme.

Vaše fotografie působí až magicky. Myslíte si, že v budoucnu nastane stav, kdy si takovou noční oblohu, jako je na vašich fotkách, budeme moci vychutnat i ve městě?

Bohužel právě naopak. Hlavní problém je totiž přemíra škodlivého světelného znečištění, které se projevuje na fotografiích pořízených i stovky kilometrů daleko od měst. Nikde není přírodní tma a podle Bortleovy stupnice světelného znečištění (1 až 9 – jednička je nejlepší, devítka uprostřed velkoměsta) se u nás nachází místa nejlépe s hodnotou Bortle 3. V Evropě a Americe dokonce 99 procent lidí nezná život v noci bez světelného smogu. Je smutné, že nás touha po přepychu zaslepila natolik, že jsme ochotni ničit přírodu, planetu i naše zdraví. Taky se připravujeme o mnoho unikátů, které noční nebe nabízí.

Astronomický snímek dne NASA z 1.1.2021 (autor: Petr Horálek) Astronomický snímek dne NASA z 1.1.2021 (autor: Petr Horálek)

Jste autorem Astronomického snímku dne NASA ze dne 1. 1. 2021. To je skvělý start nového kalendářního roku. Co se skrývá za vznikem této fotografie?

Byl jsem v Chile za úplným zatměním Slunce. Kvůli protipandemickým opatřením i zlému počasí však zatmění pozorovat nešlo. Nechtěl jsem ale odjet takříkajíc s prázdnou. S kamarádem Josefem Kujalem jsme si jedné noci v Pucónu v Chile umístili montáž a ustavili její rotační osu k jižnímu pólu, což byla výzva. Na montáž jsme připevnili fotoaparát a nechali jej cvakat minutové expozice vybrané části hvězdné oblohy. V počítači jsem pak musel sekvence vždy složit do jednoho obrázku, tím se docílí potlačení šumu (čím více snímků stejné oblasti složíte do jednoho, tím více se rozmělní nežádoucí šum v pozadí). Takto vznikly čtyři „čisté“ fotografie, které jsem potom jako puzzle poskládal do jedné a pomocí závěrečných úprav jsem vytvořil onen hluboký pohled do kosmu v okolí jižního nebeského pólu. Nebylo třeba žádných speciálních filtrů, protože obloha v Chile je prostě úžasná, tmavá, velice často nepoznamenaná škodlivým světelným smogem. A s jistou nadsázkou se dá říct, že se prostě „umí fotit sama“. 

Není to poprvé, co váš snímek získal titul Astronomický snímek dne. Jaký to byl pocit, když jste se dostal do hledáčku úřadu NASA poprvé?

Poprvé to bylo velmi zvláštní. Doslova jsem byl „dokopán“ svou kamarádkou Janou Polednikovou, abych nějaké své obrazy z putování po Novém Zélandu poslal do NASA. Úspěch se dostavil se snímkem, který zabírá celooblohovou mozaikou nebe na pahorkatině Te Mata Peak. Fotografii jsem editorům zaslal zcela bez důvěry v úspěch a v zásadě jsem na to zapomněl. Chodil jsem ale k místní knihovně ve městě Gisborne kontrolovat e-maily, jestli mi nepíšou kamarádi z Česka. Mezi e-maily byl jeden podivný, obsahoval pouze odkaz na webovou stránku. Myslel jsem, že jde o spam. Risknul jsem to a na odkaz se podíval. Objevila se stránka s textem a mým snímkem, který má být publikován jako Astronomický snímek dne NASA, tehdy pod názvem Portál do vesmíru na Novém Zélandu. Chtělo se mi křičet radostí, ale na té ulici před knihovnou by to nejspíš skončilo příjezdem policie. (smích)


Astronomický snímek dne NASA z 29. 7. 2014.  „Je na něm moje sestra a její kamarádka, obě se klepou zimou. Na nebi se tyčí majestátní Mléčná dráha a všemu vévodí rudý odstín zářícího kyslíku vysoko v atmosféře". (autor: Petr Horálek) Astronomický snímek dne NASA z 29. 7. 2014. „Je na něm moje sestra a její kamarádka, obě se klepou zimou. Na nebi se tyčí majestátní Mléčná dráha a všemu vévodí rudý odstín zářícího kyslíku vysoko v atmosféře". (autor: Petr Horálek)

Za nejlepšími záběry cestujete do těch nejodlehlejších míst. Jaký nejšílenější zážitek máte ze svých cest?

Těch je celá řada. Několikrát jsem dokonce málem přišel o život. Ostatně i na toto téma mám v nabídce jednu přednášku: Kdyby fotografie mohly vyprávět... Všechny zážitky jsou ukryty hluboce v mé paměti, rád je vyprávím. Některé najdete v mých knihách Tajemná zatmění nebo Dobytí jižního hvězdnatého ráje. Mezi lidmi je ale nejpopulárnější ten, kde jsem v listopadu 2013 fotil vzdálenou bouři z kempu Red Chilli Rest v Ugandě. Poslouchal jsem u toho ve sluchátkách hudbu a kochal se majestátní noční oblohou rovníkové Afriky. Stál jsem dál od centra kempu, takže o mně nikdo nevěděl, a užíval jsem si jen vesmíru nad hlavou. Tiše a klidně jsem se, zatímco foťák sekvenčně fotil bouřku, kochal pozvolna zapadající Mléčnou dráhou. Jak jsem došel až k těm nejúchvatnějším místům Mléčné dráhy, vyděsím se. Vedle mě stojí hroch! Natáhnout ruku, má mou pěst už ve „frňáku“. Co teď? Utíkat? To ne, jistě ho ještě rozdráždím. Klíče od chýše mám v kapse, to ani nestihnu vytáhnout, natož si odemknout. Netrvá to ale věčně, i když mi to tak připadá, a hroch se pozvolna otáčí a odchází pryč do keřů. Jasně, že hned potom jsem se skácel na zem a přemítal o tom, že jsem se zrovna narodil. Foťák dál cvaká, daleká bouře dál bouří, Mléčná dráha se dál honosí třpytem, ale já se nezmůžu na víc než hluboké dýchání a poslech dusotu mého rozdováděného srdce. Právě jsem přežil setkání s hrochem. I pro toho hrocha to muselo být celkem zděšení. Celý zážitek nakonec humorně završil voják se zbraní v ruce, který mě o pár sekund později objevil za kempem. Přišel ke mně a s ostražitým výrazem v tváři mi lámavou angličtinou řekl: „Pane, nechci vás děsit, ale někteří ubytovaní nám před chvílí hlásili, že se v kempu vyskytuje hroch. Tak si dejte pozor.“ Kdyby jen tušil…

Máte procestovaný velký kus světa. Čím vám učarovala Slezská univerzita, že jste se rozhodl působit zrovna u nás?

Především je to kvůli úžasným lidem zde působícím. Spolupráce s Fyzikálním ústavem v Opavě je pro mě obří čest a pocta, neboť mohu nejen zužitkovat všechny své předchozí i stávající zkušenosti a přispět tak svou troškou do velkého soukolí, které univerzitu, potažmo samotný Fyzikální ústav, pohání. Jsou to všechny ty aktivity spojené s popularizací astronomie, které mě naplňují, a zároveň je mi ohromnou ctí se setkat s takovými osobnostmi, jako je profesor Zdeněk Stuchlík. Sledovat revoluční práci místních (astro)fyziků a referovat o nich je sen každého popularizátora astronomie.


Galaktický kouř nad Patagónskou sopkou. (autor: Petr Horálek) Galaktický kouř nad Patagónskou sopkou. (autor: Petr Horálek)


Jak vaši práci popularizátora astronomie ovlivnila pandemie koronaviru?

Nejvíce mě ovlivnila v mé vzdělávací a přednáškové činnosti. Nyní jsem nucen pracovat jen prostřednictvím internetu – ať už formou online přednášek, nebo poukazováním na krásné jevy a objekty nad našimi hlavami prostřednictvím svých fotek. Nedá se nic dělat, nezbývá než doufat, že si lidé po skončení krize budou ještě více vážit toho, co jsme pro ně dělali, když byl svět „normální“.

Sedm perel astronomie – to je název vaší online přednášky z 5. 2. 2021, která vznikla ve spolupráci s Fyzikálním ústavem Slezské univerzity. Laik si těžko představí, co tento termín znamená. Můžete ho vysvětlit?

Je v tom trošku lehkosti a krásy, která činí jak přednášku, tak obecně i astronomii o to více přístupnou naprostému laikovi. Není to ani termín, jen takové označení, které vymyslel můj kamarád, bohužel nedávno zesnulý astronom Martin Lehký. Přednáška totiž představuje sedm nejpozoruhodnějších, nejkrásnějších a v některých případech nejvzácnějších úkazů, o jaké by smrtelník neměl přijít, i kdyby ho hvězdy vůbec nezajímaly. Jsou to ty úkazy, které v nás zanechají hluboký dojem z opravdu silného zážitku – patří mezi ně například mimořádně jasná kometa, polární záře nebo dechberoucí úplné zatmění Slunce.

Celou přednášku Sedm perel astronomie naleznete zde.

Na jakou podívanou na obloze se můžeme těšit během jara?

Jarní nebe nabídne především krásné pohledy k obloze plné jasných hvězd v okolí souhvězdí Orionu. Můžeme se také těšit na pěkný „průchod“ planety Mars poblíž hvězdokupy Plejády 4. března. Na konci dubna vyvrcholí roj Lyridy a na začátku května roj Eta-Aquaridy. Skutečnou lahůdku nám ale nabídne až 10. červen – toho dne po dlouhých 6 letech konečně uvidíme z našeho území částečné zatmění Slunce. Máme se tedy na co těšit!