Esej se zabývá otázkou, jestli je naše země úplně v háji, jestli do háje směřuje, a v případě že ne, tak kam vlastně směřuje. “V sadě skví se jara květ” je pasáž hymny zařaditelná do několika časových oblastí historie České republiky, teď se ale nacházíme v období značně sychravějším. Je podzim a květy, za které vděčíme jaru, uvadají. Podzim je období sklizně a my si sklidíme všechno, co jsme zaseli.

Lípa malolistá, srdíčko vedle Havlova podpisu, dokonalý symbol nevinnosti. A naše země se taky narodila jako bílý, nepopsaný list, vydáme-li se mírně behavioristickým směrem. Zpochybnili jsme Boha, tak proč nezpochybnit Freuda. Od té doby jsme se nejednou dostali za hranici nesvobody, takže bychom přece poznali, kdybychom se na tom temném místě ocitli znovu, nebo ne?

Jestli je role rodiče chránit své dítě, je dopředu předurčeno, že ve svém poslání selže. Neuchráníte svou dceru od kyberšikany a neuchráníte svého syna od špatných kamarádů. Jenže právě jen díky selhání rodiče může dítě dospět a, koneckonců, Masarykovi se neříkalo tatíček nadarmo. Ale tohle je těžké si připustit. A tak ráno vstanete, znechuceně posloucháte ranní zpravodajství a vrháte se do každodenního kolečka pasivního vzdoru. S kolegy v práci nadáváte na manipulativní politiky, s přáteli na kávě nadáváte na klimatickou změnu a doma s partnerem na lidskou slepotu. Co na plat, udělejte si to aspoň hezčí, milujte se a množte se! Pamatujte ale, že přivést dítě do světa, který sami nenávidíte je zločin proti lidskosti.

Naši rodiče čekali frontu na banány, jejich rodiče se rodili ve sklepech a jejich rodiče stavěli bunkry. Nesvobodu si spojujeme s železnou oponou, ale stejně dobře jí můžou být barevné reklamní letáky, cílená politická kampaň nebo kolektivní sen o domu na předměstí. Tato nenápadná lákadla udělají všechno proto, aby se z vaší svobodné vůle stala vůle kontrolovaná, nebo alespoň kontrolovatelná. Na co vám je žít ve svobodné zemi, když nežijete ve svobodném těle…

Duše útlé, v těle čilém – tak Čechy popisuje druhá sloka hymny, ta, kterou většina lidí zpaměti neumí. Jako by bylo na místě se ptát, jestli je stále platí.

...................................................................................................................................

Krátké hodnocení odborné poroty pod vedením Mgr. Martina Tichého, Ph.D.

Porota ocenila neschematickou kompozici textu a neobvyklost pohledu. Autorka v rozvrhu tématu nevychází jen ze svého názoru, ale především z charakteristiky situace, kterou dokáže podat v adekvátním rozsahu, jakož i přiléhavými jazykovými prostředky, včetně vhodně volených expresivních obrazů.

Slovo svoboda se skloňuje hodně a často. Ale chtějí být lidé svobodní? Jak poznáme, zda jsme svobodní? Co vlastně svoboda je? Umíme ji docenit?

Především žijeme v demokratické zemi. Ač jde o často zaměňované výrazy, každý má jiný význam. Demokracie je zřízení, na jehož chodu se podílejí občané. Svobode je možnost svobodné volby, projevu, pohybu, názoru, vyzníní. Zároveň však platí, že stoprocentní svoboda není dosažitelná. Ať již jsou příčinou fyzické, tělesné, finanční či společenské možnosti. Je nutné také brát v potaz druhé a jejich svobody. Protože ,,svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.”(John Stuart Mill)

Pokud jde o zemi, zde se můžeme bavit o svobodě ekonomické, náboženské a politické. Ekonomická svoboda je dokonce měřena pomocí ekonomického indexu. Česká republika obsahuje 25.místo (7,81bodů(inNovinky.cz 14.9.2020 Bohumír Žídek)) Náboženská svoboda umožňuje lidem víru v kohokoli a cokoli bez hrozby násilných konverzí, znevýhodňování, utlačování, genocid či jiných společenských sankcí. To vše platí ovšem jen do té míry, do které nikdo porušuje zákony či neodpírá základní práva a svobody jiným. Politická svoboda je ,,možnost aktivně se podílet na utváření politické vůle určitého společenství a na podobě věcí veřejných.”(Václav Němec, Co je svoboda?, Babylon) Do toho spadá i svoboda projevu.

A co je tedy svoboda v esenciálním slova smyslu? Pokud se na toto zeptáte pěti různých lidí, pravděpodobně dostanete i pět různých odpovědí. Svoboda jednotlivce je velmi subjektivní, stejně jako pocit, kdy se ještě cítíme svobodní a kdy už ne. Závisí to na standardu, který mám nastaven. Nepopiratelný vliv má prostředí, ve kterém vyrůstáme. Například jedinec, který vyrůstal v období II. světové války, bude mít jiné nároky (nižší) na svobodu, než někdo, kdo vyrůstá v dnešní době s telefonem v ruce.

S problematikou subjektivity svobody také úzce souvisí, zda si jí umíme vážit. Zde bude také hrát velkou roli, v jakém prostředí vyrůstáme. Řekli bychom, že někdo, kdo vyrůstá v puritánské společnosti bude mít jiné nároky na to, co znamená svoboda. Zajisté to bude vnímat jinak, než člověk, který dospívá v této době. Asi bychom očekávali otevřenost větší volnosti, ale je také možné, že se dočkáme opačné reakce.

Chce být tedy člověk svobodný? Vždyť nechat za sebe rozhodovat druhé je často pohodlnější. Nemusíme pak nést tolik zodpovědnosti. Proč se jinak lidé svazují tolika pravidly, ať už náboženskými, nebo společenskými?

Věřím, že dnes máme velkou míru svobody, která až do roku 1989 nebyla samozřejmostí. A to jen v naší zemi. Stále existují státy, kde i základní svobody člověka nic neznamenají, kde se lidé ze strachu nemohou hlásit ke svým názorům, svému náboženství, nemohou si vybrat své partnery , ani místo, kde budou žít. Nevěřím, že lze svobodu změřit, a ač si často stěžujeme, koneckonců máme to i tak nějak v povaze, jsme na tom dobře. To však neznamená, že je vždy dobré spokojit se s málem. I tady je co zlepšovat, jen je potřeba najít dobrou míru.

...................................................................................................................................

Krátké hodnocení odborné poroty pod vedením Mgr. Martina Tichého, Ph.D.

Porota ocenila schopnost nahlédnout téma neotřele, z několika úhlů, kombinovat různá dílčí témata a sledovat je souběžně, včetně snahy začlenit cizí názory nebo pohledy. Text je postaven jako tradiční esej, nikoliv jako školská úloha, tj. jako otázka, nikoliv teze, byť zde ještě schází schopnost zobecnění.

Již od mých dětských let mi byla Česká republika prezentována jako demokratický stát, ve kterém jsou si lidé rovni, kde není nikdo utlačován, kde je názor každého občana respektován, kde se každý může cítit dobře a v bezpečí a kde svoboda panuje na každém rohu. Učebnice na základních školách nešetřily kritikou totalitních režimů, které všechna lidská práva a svobody popíraly. Propagace pouze vyvolené skupiny lidí a nemilosrdné házení přívrženců demokracie přes palubu. Všichni jsme seděli ve školních lavicích s otevřenou pusou a nechtěli uvěřit všem těm zlým věcem, které lidé udělali jen kvůli moci, autoritě a silnému postavení. Ještě toho večera jsme doma rodičům nadšeně vyprávěli, jak jsme rádi, že žijeme v demokratické a svobodné zemi, že můžeme dělat věci, které nás baví, a nemusíme se bát projevit svůj názor. O to smutnější je fakt, že většina z nás změnila v průběhu dospívání na českou demokracii názor. Co se ale vlastně stalo? Spadly nám snad z očí růžové brýle nevinného dětství? Zahlédli jsme snad pravou tvář těch, kteří stojí v čele našeho státu? Co nás, malá dítka, vedlo k tomu, že jsme začali o svobodě v naší zemi pochybovat?

Ze všech stran se na nás valí nepřeberné množství informací. Včera se stalo to a dneska zase tohle. Televize, rádio i internet, všechna média nám každý den servírují další a další novinky. Mezi těmito zprávami však číhá přetvářka, mlžení a lež. Jako příklad můžeme uvést kauzu ohledně zdravotního stavu prezidenta Miloše Zemana, kdy pár dní po volbách nikdo neměl nejmenší zdání, jak to bude v České republice v následujících dnech vypadat. Dle mého názoru má každý občan právo vědět, co se v jeho zemi děje a jakou situaci může očekávat. Cokoli, co toto stanovisko vyvrací nebo popírá, a přináší tak do našich životů nejistotu, hází, dle mého mínění, černý stín na demokracii a svobodu naší země. V tomto případě tancovala česká demokracie na kraji útesu a mnoho lidí ztratilo víru v politiky a svou bezpodmínečnou svobodu.

Troufnu si říci, že lež a intriky, které se k nám skrze média dostávají, nevalně ovlivňují náš každodenní život. Mnohdy tyto informace spřádají lstivé sítě, do kterých nás pohlcují. Mnohdy se můžeme cítit nekomfortně. Mnohdy můžeme pociťovat nejistotu, v nejhorších případech i bezmoc a beznaděj.

I přes veškerou lež, klamy a lidskou přetvářku jsem ale neskutečně vděčná, že jsem občanem České republiky, mám svá práva a že demokratické kořeny našeho státu drží pevně v zemi. Občas naše politika kráčí na vratkých nohou, občas můžeme pociťovat nepopsatelnou zášť vůči našemu státu a vůči lidem, kteří stojí v jeho čele. Osobně si ale myslím, že tyto věci nikdy nemohou soupeřit s faktem, že máme právo na život, nemusíme se bát o své bezpečí, máme možnost svobodné volby a můžeme dělat věci, které nás baví. Že si můžeme s klidnou duší sednout do našich školních lavic a dále si pročítat již otevřenou učebnici o demokracii a svobodě, která porazila ty zlé totalitní režimy, které kdysi bývaly naším dětským strašákem.

...................................................................................................................................

Krátké hodnocení odborné poroty pod vedením Mgr. Martina Tichého, Ph.D

Porota ocenila schopnost postihnout otázku chápání svobody dynamicky od dětství po dospívání s jeho proměnami a také nadhled nad potenciálním patosem, jehož se autorka dobrala v závěru své úvahy.