doc. JUDr. Petr Pithart, CSc.

Je významnou personou české politiky, ale také spisovatelem, pedagogem a redaktorem. Petra Pitharta většina společnosti zná především jako bývalého předsedu české vlády, předsedu a místopředsedu Senátu Parlamentu České republiky či představitele Občanského fóra. Mimo jiné však publikoval v samizdatu a exilových časopisech pod pseudonymem J. Sedláček. Jeden z prvních signatářů Charty 77 v současné době působí jako vysokoškolský pedagog na vysoké škole v oborech politologie a sociologie. Je držitelem čestného doktorátu Slezské univerzity, Stříbrné medaile SU a také medaile Silesia docta et culta.


Teprve s odstupem let se ukazuje, jak bylo prozíravé založit již na jaře 1990 nové vysoké školy – či rozšířit zaměření a status existujících vysokoškolských zařízení. 

Návrh zákona předkládala vláda, které jsem měl čest předsedat. Ministrem školství byl tehdy matematik a disident Petr Vopěnka (za Občanskou demokratickou alianci).

Česká národní rada byla ještě "ta stará", podruhé doplněná kooptacemi 6. února 1990. Ještě dobře, že jsme ji měli! Že jsme ji v této obrozené podobě zachovali. Šlo o čas, o každý měsíc, nebylo lze čekat až na volby – to by znamenalo zdržení skoro rok.  Namísto nějakého revolučního direktoriátu, kterým bychom se rázem a jednou provždy zbavili, jak se tehdy říkalo, "starých struktur", a pročistili všechno od shora dolů, jsme fungovali v mezích ústavy z roku 196O, resp. 1968 a tehdejšího právního řádu, který jsme ovšem co nejrychleji měnili.

Prostě jsme neztráceli čas čekáním až na první svobodné volby. Vzpomínám si, že hnacím motorem byly tehdy požadavky studentů, kteří rozčileně naléhali na co nejrychlejší zakotvení akademických svobod, včetně studentské samosprávy. Možná, že tenkrát si studenti v orgánech fakult a univerzit vymohli o cosi více práv, než by bylo na místě. Slýchám to, ale nevím to jistě, není to dnes moje sdělení Vám.

Urychlené přijetí zákona ovšem také zastavilo "samočisticí" personální procesy na školách – někdy zdravé, jindy zneužívané k osobnímu prospěchu. Chci tím dnes říci, že zřejmě mělo tehdy ze škol odejít po nátlaku akademického prostředí zevnitř více přisluhovačů starého režimu, kteří se ideálům svobodného bádání a přednášení zpronevěřili, ať již tím, že vyprávěli ideologické nesmysly, nebo dokonce tím, že posluhovali orgánům zcela nevysokoškolským. 

Tehdy, při projednávání tohoto návrhu zákona, jsem snad poprvé s takovou intenzitou pociťoval, jak se v politice hodné toho pojmenování, obětuje jeden ideál za jiný ideál, že neexistují čistá a ve všem všudy správná řešení.

Ani dnes bych však projednávání vysokoškolského zákona neodkládal. Šlo o nastartování rozvoje zaostávajících regionů, protože spravedlivá regionální politika, a tedy decentralizace, byly a jsou pro mne priority. A když je něco priorita, nemůže být prioritou i něco jiného – což často ze zmatených rozprav našich politiků, kteří "mají priority", zdá se vyplývat. 

Projednávání návrhu zákona v plénu Národní rady bylo, pokud si dobře vzpomínám, dosud nejbojovnějším ze všech dosavadních. Chvílemi propukaly i vášně. Návrh neprošel zdaleka hladce. Lítaly jiskry a já si poprvé uvědomoval, kudy všudy povedou ještě neexistující štěpící linie. Obávám se, že rýsující se pravice byla tehdy spíše proti – právě z důvodů zajisté vznešených, z oprávněných obav před provincializací vysokého školství: silným argumentem proti byla starost o udržení "oxfordských a vůbec evropských standardů" na nových vysokých školách. Ve vzduchu lítala jména sídel starobylých universit... To jsme ovšem věděli i my z vládních poslaneckých lavic, že nemůžeme dopředu nic zaručit. Ano, byla to vsázka na důvěru v intelektuální a mravní síly našich národů, zemí (tehdy jsem ještě pevně věřil, že prosadíme zemské zřízení!), zkrátka vzdělanců ve všech regionech, v jejich vzájemnou solidaritu po celé zemi, ať již jsou odkudkoli.

Byli jsme vedeni myšlenkou, že žádný region, hodný toho jména a s ambicí vytáhnout svůj kraj výš, nemůže postrádat své vyzařující intelektuální ohnisko, a tím že nemůže být nic jiného než vysoká škola universitního charakteru. Myslím si to dodnes, když i nadále konstatujeme tristní zaostávání některých regionů (rozdíly mezi nimi a centrem se dokonce zvětšují!). Proč by vzdělaní lidé neodcházeli z regionů, ve kterých třeba i vystudovali, nebo dokonce: proč by do nich měli směřovat z Prahy či Brna, když je tam u nich doma intelektuální nuda, někde i pustina? Když chybí dostředivá síla universitního prostředí, vlastně oné velké svobodné obce učenců a studentů?  

Zvětšování rozdílů mezi kvalitou života v regionech České republiky pokládám za prioritní politickou starost. I když už v politice skoro deset let nepůsobím.  Prioritní, tedy prvořadou. Nikoli "jednu z nejdůležitější".

Proto je tak dobře, že budete na založení opavské univerzity důkladněji vzpomínat a hodnotit. Ano, už se na to zapomíná: byl jsem před časem na jedné spíš lepší než horší nové univerzitě a ptal jsme se studentů, kdy a jak ta jejich vznikla. Nevěděli. Kdybych jim naznačoval, že někdy brzy po době Karla IV, obávám se, že by mně někteří rádi přitakali. Hodně mně to mrzelo.

Mně osobně právě na Vaši universitě velmi záleželo – již jsem se zmínil o očekáváném zemském zřízení. Do Opavy jsem zprvu jako předseda vlády jezdil častěji než jinam. 

Jsem dnes rád, že moje, naše očekávání, mluvím-li pořád za vládu, se z velké části naplnila. Zřejmě šlo o oboustranný zájem: mohu se snad i proto pyšnit čestným doktorátem Vaší university. Právě tak se rád mohu pyšnit úspěchem mé vnučky Aničky, která loni získala na Vaší skvělé součásti, na Institutu tvůrčí fotografie, titul bakalářky s červeným diplomem. 

Moje slavnostní řeč nemohla být tehdy o ničem jiném než o smyslu regionů, regionalizace. 

Přeji Vaší Universitě, dnes již vyspělé sestře universit u nás i ve světě, plnohodnotný akademický život, se všemi jeho svobodami a povinnostmi. Sebevědomý region se opírá o sebevědomé university. Vaše připomínání si 30 let existence nechť je výrazem a stvrzením nejen vašeho sebevědomí, ale i vaší sebekritičnosti. Jen to obojí dohromady je totiž universita. A jen nezávislé, svobodné university sebevědomou kritičnost regionu, země, státu či kontinentu zakládají.