Je významnou personou české politiky, ale také spisovatelem,
pedagogem a redaktorem. Petra Pitharta většina společnosti zná především jako
bývalého předsedu české vlády, předsedu a místopředsedu Senátu Parlamentu České
republiky či představitele Občanského fóra. Mimo jiné však publikoval
v samizdatu a exilových časopisech pod pseudonymem J. Sedláček. Jeden z
prvních signatářů Charty 77 v současné době působí jako vysokoškolský
pedagog na vysoké škole v oborech politologie a sociologie. Je držitelem čestného
doktorátu Slezské univerzity, Stříbrné medaile SU a také medaile Silesia docta
et culta.
Teprve s odstupem let se ukazuje, jak bylo prozíravé založit
již na jaře 1990 nové vysoké školy – či rozšířit zaměření a status existujících
vysokoškolských zařízení.
Návrh zákona předkládala vláda, které jsem měl čest
předsedat. Ministrem školství byl tehdy matematik a disident Petr Vopěnka (za
Občanskou demokratickou alianci).
Česká národní rada byla ještě "ta stará", podruhé
doplněná kooptacemi 6. února 1990. Ještě dobře, že jsme ji měli! Že jsme ji v
této obrozené podobě zachovali. Šlo o čas, o každý měsíc, nebylo lze čekat až
na volby – to by znamenalo zdržení skoro rok. Namísto nějakého
revolučního direktoriátu, kterým bychom se rázem a jednou provždy zbavili, jak
se tehdy říkalo, "starých struktur", a pročistili všechno od shora dolů,
jsme fungovali v mezích ústavy z roku 196O, resp. 1968 a tehdejšího právního
řádu, který jsme ovšem co nejrychleji měnili.
Prostě jsme neztráceli čas čekáním až na první svobodné
volby. Vzpomínám si, že hnacím motorem byly tehdy požadavky studentů, kteří
rozčileně naléhali na co nejrychlejší zakotvení akademických svobod, včetně
studentské samosprávy. Možná, že tenkrát si studenti v orgánech fakult a
univerzit vymohli o cosi více práv, než by bylo na místě. Slýchám to, ale nevím
to jistě, není to dnes moje sdělení Vám.
Urychlené přijetí zákona ovšem také zastavilo
"samočisticí" personální procesy na školách – někdy zdravé, jindy
zneužívané k osobnímu prospěchu. Chci tím dnes říci, že zřejmě mělo tehdy ze
škol odejít po nátlaku akademického prostředí zevnitř více přisluhovačů starého
režimu, kteří se ideálům svobodného bádání a přednášení zpronevěřili, ať již
tím, že vyprávěli ideologické nesmysly, nebo dokonce tím, že posluhovali
orgánům zcela nevysokoškolským.
Tehdy, při projednávání tohoto návrhu zákona, jsem snad
poprvé s takovou intenzitou pociťoval, jak se v politice hodné toho
pojmenování, obětuje jeden ideál za jiný ideál, že neexistují čistá a ve všem
všudy správná řešení.
Ani dnes bych však projednávání vysokoškolského zákona
neodkládal. Šlo o nastartování rozvoje zaostávajících regionů, protože
spravedlivá regionální politika, a tedy decentralizace, byly a jsou pro mne
priority. A když je něco priorita, nemůže být prioritou i něco jiného –
což často ze zmatených rozprav našich politiků, kteří "mají priority",
zdá se vyplývat.
Projednávání návrhu zákona v plénu Národní rady bylo, pokud
si dobře vzpomínám, dosud nejbojovnějším ze všech dosavadních. Chvílemi
propukaly i vášně. Návrh neprošel zdaleka hladce. Lítaly jiskry a já si poprvé
uvědomoval, kudy všudy povedou ještě neexistující štěpící linie. Obávám se, že
rýsující se pravice byla tehdy spíše proti – právě z důvodů zajisté vznešených,
z oprávněných obav před provincializací vysokého školství: silným argumentem
proti byla starost o udržení "oxfordských a vůbec evropských
standardů" na nových vysokých školách. Ve vzduchu lítala jména sídel
starobylých universit... To jsme ovšem věděli i my z vládních poslaneckých
lavic, že nemůžeme dopředu nic zaručit. Ano, byla to vsázka na důvěru v intelektuální a
mravní síly našich národů, zemí (tehdy jsem ještě pevně věřil, že prosadíme
zemské zřízení!), zkrátka vzdělanců ve všech regionech, v jejich vzájemnou
solidaritu po celé zemi, ať již jsou odkudkoli.
Byli jsme vedeni myšlenkou, že žádný region, hodný toho
jména a s ambicí vytáhnout svůj kraj výš, nemůže postrádat své vyzařující
intelektuální ohnisko, a tím že nemůže být nic jiného než vysoká škola
universitního charakteru. Myslím si to dodnes, když i nadále konstatujeme
tristní zaostávání některých regionů (rozdíly mezi nimi a centrem se dokonce
zvětšují!). Proč by vzdělaní lidé neodcházeli z regionů, ve kterých třeba i
vystudovali, nebo dokonce: proč by do nich měli směřovat z Prahy či Brna, když
je tam u nich doma intelektuální nuda, někde i pustina? Když chybí dostředivá
síla universitního prostředí, vlastně oné velké svobodné obce učenců a
studentů?
Zvětšování rozdílů mezi kvalitou života v regionech České
republiky pokládám za prioritní politickou starost. I když už v politice skoro
deset let nepůsobím. Prioritní, tedy prvořadou. Nikoli "jednu z
nejdůležitější".
Proto je tak dobře, že budete na založení opavské univerzity
důkladněji vzpomínat a hodnotit. Ano, už se na to zapomíná: byl jsem před časem
na jedné spíš lepší než horší nové univerzitě a ptal jsme se studentů, kdy a
jak ta jejich vznikla. Nevěděli. Kdybych jim naznačoval, že někdy brzy po době
Karla IV, obávám se, že by mně někteří rádi přitakali. Hodně mně to mrzelo.
Mně osobně právě na Vaši universitě velmi záleželo – již
jsem se zmínil o očekáváném zemském zřízení. Do Opavy jsem zprvu jako předseda
vlády jezdil častěji než jinam.
Jsem dnes rád, že moje, naše očekávání, mluvím-li pořád za
vládu, se z velké části naplnila. Zřejmě šlo o oboustranný zájem: mohu se snad
i proto pyšnit čestným doktorátem Vaší university. Právě tak se rád mohu pyšnit
úspěchem mé vnučky Aničky, která loni získala na Vaší skvělé součásti, na
Institutu tvůrčí fotografie, titul bakalářky s červeným diplomem.
Moje slavnostní řeč nemohla být tehdy o ničem jiném než o
smyslu regionů, regionalizace.
Přeji Vaší Universitě, dnes již vyspělé sestře
universit u nás i ve světě, plnohodnotný akademický život, se všemi jeho
svobodami a povinnostmi. Sebevědomý region se opírá o sebevědomé university. Vaše
připomínání si 30 let existence nechť je výrazem a stvrzením nejen vašeho
sebevědomí, ale i vaší sebekritičnosti. Jen to obojí dohromady je totiž
universita. A jen nezávislé, svobodné university sebevědomou kritičnost
regionu, země, státu či kontinentu zakládají.