Autor: Jakub Plaskura

Martine, jaké máte vzdělání? Čím se živíte? Ptám se, aby si čtenáři mohli udělat lepší obrázek.

Mám průmyslovku s maturitou. Posledních sedm let pracuji jako svářeč. Předtím jsem také zhruba sedm let pracoval pro jednu společnost a stavěl jsem veletržní stánky po Evropě, takže jsem docela hodně cestoval a byla to práce, která mě naplňovala. V podstatě se dá říct, že celý svůj život pracuju rukama.

Jak se stalo, že jste přestal mít alkohol pod kontrolou? Událo se něco zásadního ve vašem životě?

Začal jsem asi jako každý náctiletý. Všichni to známe – první diskotéky a zábavy. Ženil jsem se velmi brzy, protože jsme s bývalou manželkou čekali dítě. Tehdy mi bylo devatenáct. Jakmile jsem byl ženatý a měl jsem rodinu, tak jsem nepil prakticky vůbec. Jenže přišel rozvod, po kterém jsem dcerku ještě nějakou dobu vídal, ale ze dne na den exmanželka sbalila sebe i malou a odjely do Skotska. Asi se to všechno sešlo. Tím hlavním spouštěčem toho, že jsem začal hodně pít, byl fakt, že jsem byl odloučený od dcery a nemohl jsem ji vídat. Zároveň jsem tou dobou, což byly dva roky po rozvodu, chodil s jednou slečnou, která pracovala jako servírka v baru, kde jsem začal trávit hodně času, ale nebylo to tehdy takové, že bych se opíjel do němoty, to jsem nikdy nedělal. Alkohol byl tou dobou zábava a pomáhal mi zapomenout na to, že nemám dceru u sebe. Naposledy jsem ji viděl někdy v roce 2006.

Kdy přišel ten impulz, že byste se měl jít léčit?

Nikdy jsem nepil stylem, že jsem byl každý den opilý, ale tradičně jsem v pátek začal někde na zábavě a pak jsem klidně v sobotu pokračoval sám, potom jsem po zbytek víkendu jen dorovnal hladinku v krvi. Začalo mi to přerůstat přes hlavu během posledního roku, kdy jsem se cítil přes týden hůře, když jsem neměl alkohol. Poslední kapkou bylo asi září minulého roku. Zase jsem měl jeden ze svých prohýřených víkendů. V neděli jsem chtěl jet ke kamarádovi autobusem. Stál jsem na zastávce, v ruce měl batoh. Najednou přiběhla nějaká skupinka kluků, batoh mi vytrhli a zdrhali pryč. Měl jsem tam peněženku, mobil, doklady, ale neměl jsem vůbec sílu za nimi běžet. Tenkrát jsem si řekl, že stačilo. Co přijde příště? Někdo mě přepadne a já se ani nebudu bránit? Že mám problém s alkoholem jsem nějakou dobu předtím tušil, ale vždycky jsem si myslel, že alkoholik žije pomalu na ulici a neví o světě. Vůbec jsem se do sorty alkoholiků nepočítal, protože jsem si říkal, že mám dobrou práci, bydlení, spoustu koníčků, že se mě to vlastně netýká. Hodně jsem se mýlil.

Došel jste tedy nějakému závěru, že je potřeba svůj problém řešit, ale jaké kroky jste podnikl?

To byl problém, protože tou dobou jsem neměl ani ve snu žádného psychologa. Odhodlal jsem se tak jít ke své obvodní lékařce, která je naprosto skvělá, musím říct.  Hned zvedla telefon, zavolala sem do léčebny a dostal jsem termín návštěvy odborníka. Ona to není legrace, protože na návštěvu psychologa kolikrát čekáte měsíce. I já jsem musel čekat a něčím jsem musel vyplnit ten čas, než se k psychologovi dostanu na řádný termín. Lékařka mi napsala nemocenskou a hledal jsem ještě psychiatra. Ona mi dala nějaká doporučení, kam mám zajít. Zjistil jsem, že najít na Ostravsku psychiatra, který se specializuje na léčbu závislostí, je docela problém. Narazil jsem naštěstí na jednoho pana doktora, u kterého jsem dostal termín návštěvy do měsíce. Hned po prvním sezení jsem byl hospitalizován zde. K našemu druhému sezení dojde, až odtud vyjdu.

Z toho, co povídáte, mám pocit, že jste byl jeden z mála, kdo dokázal sám sobě přiznat, že má problém s alkoholem. Je to tak?

Nikdy mi nikdo jiný neřekl, že by na mně pozoroval nějaký problém. Nikdo mi neřekl, ať se jdu léčit, ale bude to asi i tím, že přátelé mě znali hlavně z těch pátečních diskoték, kde pijí všichni. Nijak tím nevybočujete. Co se týče situace doma, tak sice bydlím ve velkém dvougeneračním domě s rodiči, ale mám vlastně všechno své, mám tam vlastní byt, takže rodiče taky moc netušili, že mám až tak zásadní potíže.

Jedna věc je si něco uvědomit a navštívit lékaře, ale jaký byl ten první den tady v léčebně, když jste nastoupil na odvykací kúru?

Hrozné. Bylo to hrozné. Motivaci jsem měl, protože před lety byl ve stejné léčebně můj bratranec a od té doby nepije, takže nějaké kusé informace jsem od něj získal. Trochu jsem si to přirovnával ve svých představách k vojně. Taky jsem měl strach, jestli ten režim bez alkoholu budu zvládat, i když v normálním životě jsem s termíny a nějakým řádem nikdy neměl problém. Měl jsem prostě strach z něčeho neznámého. Taky jsem měl první dny pocit, že to vlastně nepotřebuji, že tam mezi ostatní nepatřím. Dneska už vím, že tyto pocity byly nesmyslné. Žádná vojna se tady nekoná a pocit, že sem nepatřím, byla hloupost. Nejprve jsem byl na tzv. příjmovém oddělení, kde jsem si zvyknul, pak jsem byl přemístěn sem, takže další dva dny nepohody, protože to byla další změna prostředí, ale naštěstí jsou tady převážně lidi v pohodě.

Jak vypadá váš typický den v léčebně?

Ráno je rozcvička, ale nepředstavujte si žádnou gymnastiku, spíše se klasicky protáhneme. Pak jsou rajóny, prostě uklízíme. Když jsem sem šel, tak jsem slýchal, že je to drsné, že sestřičky pomalu chodí s bílou rukavicí a kontrolují prach, ale není to tak. Každý má nějakou svoji zodpovědnost a normálně se uklízí. Potom snídáme a pak je komunita, kde ve skupině hodnotíme svůj předchozí den. Jsme taky vedení k tomu, abychom si psali deník. Záleží na tom, jak tohle pojmete. Já jsem zvyklý mluvit o tom, jak se cítím, co jsem minulý den prožil. Někteří jen popíší program ze včerejška, což mi nepřipadá úplně ideální, ale je to každého věc. Potom míváte skupiny. Když jste tady už nějaký čas, tak si připravujete životopis a obhajobu. Obhajobu chápejte tak, že si sepíšete, proč tady každý jeden člověk je, jaký problém ho sem zahnal. Součástí obhajoby jsou i krátkodobé a dlouhodobé cíle. Krátkodobé cíle jsou ty, kterých chcete dosáhnout během léčby. Dlouhodobé cíle řešíte po léčbě venku. Zároveň si na skupinu chystáte nějaká tři témata, která chcete řešit.

Prozradíte mi, jaké cíle jste si kladl?

Určitě zmíním, že jeden z krátkodobých cílů bylo to, že během svého tříměsíčního pobytu tady přečtu aspoň tři knížky o psychologii nebo alkoholismu, které si tady můžeme půjčit, to už mám splněno. Bohužel se mi nepovedlo něco zhubnout, což jsem měl taky jako jeden z cílů, ale to už asi do konce léčby nestihnu.

Život v léčebně je jistě spjat i s nějakým řádem a pravidly. Co když se pravidla porušují?

Ano, to máte pravdu. Existuje křížkový systém. Když třeba nepřijdete na skupinu nebo si nepřijdete pro léky apod., tak za to máte jeden trestný křížek. Za deset křížků vám může být předčasně ukončena léčba. Potom je samozřejmě velký prohřešek, když se napijete. Tam logicky neexistuje žádné pochopení. Míváme totiž vycházky, některé jsou i celodenní, což je určitá forma zkoušky. Nikdo to sice nezdůrazňuje, ale myslím si, že to jako jistou zkoušku vnímáme všichni. Ve chvíli, kdy by někdo přišel z vycházky a nadýchal by, tak automaticky letí a léčba je u konce.

Kolik křížků máte?

Mám dva křížky, ale já taky příští týden léčbu končím. (Smích)

Říkáte, že za chvíli vám léčba končí a je tříměsíční. To jste tady zažil Vánoce v celkem rané fázi vašich snah, je to tak?

Během Vánoc nás všechny na čtyři dny pustili domů. Troufnu si říct, že to byla obrovská vzpruha pro všechny.

Dá se v prostředí psychiatrické léčebny najít ryzí přátelství?

Těžko soudit, ale jsou tu dva kluci, kteří jsou super, máme stejné koníčky a určitě je rád uvidím i po ukončení léčby.

Říká se, že neexistuje někdo jako vyléčený alkoholik. Berete to také tak?

Je to pravda. Upřímně řeknu, že když jsem na léčbu nastupoval, myslel jsem si, že v budoucnu budu pít alkohol, ale budu ho pít stylem, že budu mít situaci pod kontrolou. Je nám tu vštěpováno, že tohle není správná cesta. Máme tu skvělého psychologa, který se nám to snaží opakovaně vysvětlovat, pomáhá nám nalézt odpovědi. Dokonce není dobré pít nealkoholické pivo. Určitě to vnímám tak, že s alkoholem už se pak člověk nemá vůbec kamarádit.

Dozvěděl jste se o sobě během léčby něco nového?

Je zajímavé, že už jen tím, že jsem si psal životopis, tak si člověk vzpomene na řadu věcí, které vytěsnil. Vybavily se mi nějaké věci, na které jsem třeba dvacet let nepomyslel. Popsal bych se jako člověka, který je hodně přemýšlivý a tady máte hodně času o sobě přemýšlet. Trpím úzkostmi a vypadá to, že hlavním spouštěčem mých problémů je skutečnost, že nemám kontakt s dcerou. Nikdy mi to nikdo nepotvrdil, ale to ani neočekávám, jen říkám, že je to možné a pravděpodobné.

Nebojíte se toho, co nastane za týden, až skončí vaše léčba a půjdete domů?

Strach určitě mám. Ono je to takové nepsané pravidlo, že ten pravý boj přichází právě až tam venku. Tady je to v uvozovkách sranda, tady jste chráněný tím systémem. Uvidíme, co moje okolí. Mám několik kamarádů, kteří vědí, jak to se mnou je a kde teď jsem. U nich jsem si jistý, že vše chápou a podpoří mě. Když byly některé celodenní vycházky, tak jsem se s nimi už potkal. Když jsem řekl rodičům, že jdu na léčení, tak taky řekli, že tím nic nezkazím. Kde si myslím, že můžou být nějaké třecí plochy, tak je to moje zaměstnání, protože jsem v práci sice spokojen, co se týče její náplně a finančního ohodnocení, ale všichni v kolektivu nejsou úplní kamarádi, ale to už je spíše detail. Spolupracovníky si většinou nevybíráte, tak to chodí.

Když se dělají celosvětové průzkumy konzumace alkoholu, Česko se umisťuje na předních příčkách prakticky bez výjimky. Čím si to vysvětlujete?

Asi je to součástí naší kultury. Skoro každý si to pivo rád dá. Pořád říkáme, že jdeme na jedno. Víkendové zábavy a otevřené letní zahrádky jsou velkým lákadlem. K Čechům prostě alkohol tak nějak patří, což vnímám odmala. Pocházím z vesnice, obě babičky jsem měl na vesnici, takže to vidím, že konzumentů alkoholu jsou všude mraky, ale proč tomu tak je, to si netroufám odhadovat.

Jak vnímáte iniciativu Suchej únor?

Když jsem se dozvěděl, že bych s vámi mohl dělat rozhovor, tak jsem nad tím přemýšlel. V minulosti jsem totiž Suchej únor držel snad čtyřikrát, ale vždycky jsem se dostal do situace, že jsem se strašně těšil na začátek března. Jsou lidi, kteří nemají žádný problém s alkoholem, takže pro ně je Suchej únor pohodička, pak jsou lidi, kteří vědí, že pijí asi více, než by bylo zdrávo a myslím si, že takoví si Suchým únorem potřebují dokázat, že na tom ještě nejsou tak zle, a to je dvojsečné. Suchej únor je určitě dobrá věc, ale spíše bych řekl, že celkově v otázce alkoholismu u nás chybí trochu větší osvěta. 

Je ještě něco, co byste rád na závěr řekl?

Rád bych složil poklonu lékařům a personálu v Psychiatrické nemocnici v Opavě, protože z mého pohledu pro nás odvádějí maximum možného a chovají se k nám velmi lidsky, takže i touto cestou bych jim chtěl za jejich péči poděkovat.