Z divadelnice covidovou sestrou. Rozhovor se studentkou Terezou Krejčovou

  • Radim Šlezingr
  • 23.04.2021
Své pohodlí vyměnili za ochranný oděv, aby denně pomáhali v boji proti koronaviru. Řeč je o pracovnících covidových center, mezi které patří také studentka Slezské univerzity Tereza Krejčová. S tím, co obnáší tato nelehká profese, se s námi podělila v rozhovoru níže.

Autor: Ružena Hradská – studentská redakce Slezské univerzity

Ve svém volném čase pracuješ jako sestra v covidovém centru v Ostravě. Tvým oborem je však kulturní dramaturgie. Jak ses dostala k této činnosti? 

Vždy jsem stála na pomezí divadla a zdravotnictví. Už od svých dvanácti let jsem členkou Českého červeného kříže a od patnácti také členkou Záchranného týmu ČČK. Po dostudování gymnázia jsem stála před velkým rozhodnutím, kterým směrem se vydat. Vybrat si divadlo byla správná volba, i přesto se však k první pomoci a k pomáhání lidem obecně ráda vracím. A současná situace je k tomu dobrou příležitostí.
 

Jistý čas jsi měla možnost okusit práci i v pražském covidovém centru. Je v Praze přístup lidí k pandemii jiný než v Ostravě? 

Když pominu to, že se v Praze testuje mnohem více lidí – je to přece jen větší město – připadají mi lidé v Praze opatrnější. Striktně dodržují nošení respirátorů, více se zajímají, ptají se. Také jsem si všimla, že v Praze je větší zájem o testy ze slin. Je to však čistě jen můj názor, který jsem si utvořila za celkem krátkou dobu, kdy jsem v hlavním městě byla.
 

Jaké je cestování v tuto dobu? Užila sis prázdné vagony, nebo se nic nezměnilo při přejíždění z Ostravy do Prahy? 

Hodně záleželo na době, kdy jsem cestovala. Někdy bylo překvapivě plno, ale většinu času jsem si užívala plnou pozornost stevardů a spoustu volného místa. Za běžného provozu byste na prázdné kupé narazili jen těžko, teď jsem ho běžně měla celé pro sebe. Několikrát mě však zarazilo úplné zrušení některých spojů z důvodu nenaplnění kapacity. To může pár hodin před odjezdem dost narušit vaše plány.

Tereza Krejčová v prostorech Covidového centra v nepoužívané Vítkovické hasičárně. (Zdroj: Tereza Krejčová)


Můžeš nám přiblížit, jak vypadá zákulisí covidového centra, kam se běžní lidé nedostanou? Co musíte dodržovat a co se děje s odebranými vzorky?

Na prvním místě je hygiena a bezpečnost. Neustále dezinfikujeme veškeré povrchy, přes noc jsou místnosti čištěny ozónem. My na sobě nosíme jednorázové obleky, přes to respirátory, štíty, dvě vrstvy rukavic, které se musí pořád měnit. Jediné „zákulisí“, kam se běžný klient nedostane, je naše místnost, kde si o pauze dáme kávu a můžeme na chvíli odložit všechny ty vrstvy. Co se vzorků týče, ty se rozdělují do dvou skupin. Vzorky odebrané pro antigenní testy odnášíme do stanu k tomu určenému, kde sami testy provádíme. Zatímco vzorky odebrané pro PCR testy jsou po každé směně odváženy do laboratoře v Praze, kde je pracovníci vyhodnotí ještě v ten den nebo přes noc. Snaží se, aby byly výsledky doručeny klientům co nejdříve.
 

Do které části mozku vkládáte 5G čipy? Dělám si samozřejmě legraci. Zajímá mě však, jestli slýcháš podobné otázky? 

Baví mě, jak už se mnou tyhle otázky, ať už myšleny jako vtip, nebo vážně, ani nehnou. Občas se vážně najde někdo, komu marně vysvětluji, že ta sterilní tyčinka je vedena úplně jinou cestou, která k mozku ani nevede. Například jeden pán po mně chtěl, ať rozbalím tyčinku před jeho očima, aby se ujistil, že ji nenamočím do nějaké biologické zbraně. Setkávám se také s otázkami, jestli na covid opravdu věřím.
 

Máš nějaký zážitek z covidového centra, kdy na tebe byli lidé nepříjemní? 

Samozřejmě, že se to stává. A já těm lidem vlastně rozumím, spousta z nich má ze samotného odběru strach nebo mě v bílém obleku vidí jako určitý symbol této doby. Naučila jsem se nebrat si to osobně. Většina lidí je totiž spíše milá a ještě poděkuje za to, že to pro ně děláme.
 

A máš nějaký zážitek, kdy sis řekla třeba: „Jo, tak tady nejsem zbytečně“? 

Takových je spousta. Lidi si nás většinou váží. Potěší mě, když mi někdo řekne, že jsem mu zatím, ze všech odběrů, které podstoupil, provedla ten test nejpříjemněji. Ráda pracuji s dětmi. Snažím se je rozptýlit, vymyslet nějakou rychlou hru, tak aby neodcházely s traumatem. A vždycky mě nabije, když se nám to spolu povede bez pláče a ještě mi při odchodu zamávají.
 

Určitě se shodneme, že je to náročná práce, a to hlavně po psychické stránce. Jaká atmosféra panuje v covidovém centru? Jste s ostatními zdravotníky přátelé?

S kolektivem jsem moc spokojená. Věkový rozdíl mezi mnou a kolegy není velký, takže máme podobné zájmy a umíme si popovídat o čemkoli. Při tom, jak celá republika zažívá lockdown a jsme všichni izolovaní doma, je pro mě práce s těmito lidmi vlastně taková pomoc k udržení si duševního zdraví.
 

Odnášíš si práci i domů? Jak tato zkušenost ovlivnila tvůj život? 

Za zavřenými dveřmi covidového centra se snažím na práci nemyslet. Když mi skončí práce, otáčím se zas na „druhou stranu“ za uměním. Tato zkušenost můj život nijak výrazně nezměnila. Je ale pravda, že se mi ozývá mnohem víc známých, o kterých vím, že by se jinak ani neozvali, ať už s prosbou o radu nebo o pomoc.

Pracovníci Covidového centra si o přestávce užívají sníh. (Zdroj: Tereza Krejčová)