Autor: Eva Gladkovová – studentská redakce Slezské univerzity

Většina tvých videí a filmů se týká Hradce Králové, odkud pocházíš. To je do Opavy kus cesty. Proč jsi zvolil ke studiu právě Slezskou univerzitu?

Už poměrně dlouho jsem měl zcela konkrétní představu o tom, co chci studovat. V oboru multimediálních technik se v tuzemsku naskýtají pouze dvě možnosti, a to buď ČVUT, nebo právě Slezská univerzita. A přesto, že se mi Opava líbila už při mé první návštěvě dne otevřených dveří, Praha napoprvé zvítězila. Určující pro mě tehdy byla vzdálenost, do Prahy to mám z Hradce Králové blíž a byla to tedy praktičtější volba. Ale po půl roce na ČVUT bylo jasno. Tamní úroveň zkrátka nesplňovala očekávanou kvalitu. A i když jsem už moc dobře věděl, kam budou moje kroky směřovat, nedalo mi to, do Opavy jsem znovu přijel na den otevřených dveří. Dělalo mi radost už jenom vidět to všechno, co se tu za pouhý jeden rok zlepšilo. I teď, po roce a půl studia, si stále stojím za svým a kdyby na Slezské univerzitě nově neotevřeli navazující magisterský program Multimediální techniky, už bych nepokračoval nikde jinde a šel bych po dokončení bakalářského titulu rovnou pracovat.

Část tvých videí zahrnuje IT návody. Jak ses od technického zaměření přeorientoval na historii a uměleckou tvorbu?

IT byla moje první volba, už když jsem se asi ve dvanácti letech rozhodoval, kam půjdu na střední školu. Měl jsem ten obor rád a rád jej mám dodnes, ale situace se změnila na středoškolském Erasmu ve španělské Seville. Setkal jsem se tam s absolutními profesionály, ovšem paradoxně místo nadšení ve mně ten zážitek vzbudil právě vědomí, že chci žít jinak. Lidi, kteří v IT pracují na vysoké úrovni, sice obdivuji, ale od té chvíle jsem věděl, že na mě čeká jiná životní cesta.

Jak hodnotíš svůj profesní růst od prvního videa až k nejnovějšímu filmu? Jakou roli hraje v nabytých dovednostech studium na Slezské univerzitě?

S každým novým videem přichází posun, ale studium na Slezské univerzitě mi dává opravdu hodně, i když v praxi se to teprve projeví. Kvůli koronavirové krizi nemůžeme vůbec (nebo jen minimálně) pracovat na studentských filmech či jiných projektech. Ale i přes vládní opatření se dá v lecčems zlepšovat. K natáčení videí mě přivedl děda už v dětství, spoustu dovedností jsem se naučil od něj. Další znalosti čerpám i formou samostudia, ať už zkoušením nových věcí, anebo s pomocí článků na internetu. 

Tvou tvorbu můžeme vidět právě na YouTube. Myslíš si, že budoucnost filmu je právě na podobných platformách a televize se stane přežitkem?

Podle mě je to vlastně naopak. Způsob televizního přenosu už funguje také přes internet, tím pádem je vlastně jedno, jestli si film otevřeme v počítači nebo na televizi. Já sám YouTube využívám proto, že je to jedna z nejrozšířenějších platforem a funguje celkem jednoduše. Přibývá tam ale čím dál více omezení, která jen mechanicky rozlišují mezi tím, co je vhodné a co ne. Mně třeba byl zakázán krátký historický dokument, protože se v něm vyskytovalo násilí, přičemž šlo o přesnou rekonstrukci bitvy. Na YouTube budu určitě, tedy alespoň prozatím, fungovat dále, ale řekl bych, že potenciál ani budoucnost nemá, kdežto televize tady bude dlouho.

Kdo tě na cestě v oboru zatím nejvíce ovlivnil?

V českém prostředí mě nejvíce fascinuje a inspiruje práce novináře, moderátora a reportéra Pavla Zuny. Z filmových tvůrců je to jednoznačně Quentin Tarantino. Jeho práci obdivuji a nesmírně mě baví. V tomto ohledu jsem pro své kamarády trochu podivín. Když třeba jdeme do kina na jeho nový film, ostatní pak sdílí společné nadšení z příběhu a hereckých výkonů, mezitímco já jim vyprávím o technických detailech a postřezích.

Máš na kontě poměrně hodně projektů. Jakým směrem se chceš ubírat dál?

Práci v IT jsem si už vyzkoušel, a to po odchodu z ČVUT, než jsem nastoupil na Slezskou univerzitu. Práce mi sice ubíhala rychle a bavilo mě to, ale bytí samo o sobě se stalo tak nějak stereotypní. V Opavě si užívám studentský život i příležitosti, které nám univerzita nabízí. Kromě práce na studentských filmech a natáčení populárně-naučných videí se prostřednictvím univerzity hodně podílíme na práci v České televizi, což mě naplňuje, a právě tím směrem bych se chtěl jednou vydat. Rozhodně nezavrhuji možnost pracovat později na nějakých projektech i mimo hlavní pracovní poměr, ale abych dělal práci pořádně, potřebuji se soustředit naplno jen na jednu věc. Proto třeba tvorba celého mého dokumentu trvala dohromady téměř dva roky.

Co na tebe dýchne, když poprvé vstoupíš do nějakého krytu, kde se zastavil čas?

Jako první většinou plíseň. Ten pocit, když poprvé vstoupíte někam, kde byl člověk naposledy před desítkami let, je jen těžko popsatelný. Skrývá se za tím spousta osobních příběhů, není to jen historie města. A i pro mě jsou to velmi emotivní zkušenosti. Setkal jsem se také s negativním přístupem, ale většina reakcí na otázku, jestli mě tam dolů pustí, byla pozitivní. Ve spoustě lidí, hlavně těch starších, probouzelo nadšení to, že se někdo mladý zajímá o minulost a není mu lhostejné místo, kde žije.

Čím tě zaujaly právě kryty civilní obrany?

Dělá mi radost odhalovat něco, s čím lidé žijí, co mají přímo vedle sebe (v tomto případě pod sebou), a přitom nemají nejmenší tušení, co skrývají pancéřové dveře ve sklepě. Mám rád to tajemství. Často dostávám otázku, jestli budu natáčet něco podobného i v Opavě. To už by pro mě ale nebyl stejný zážitek, právě proto, že už o tom lidé vědí, nemohl bych jim tak zprostředkovat stejné nadšení a probudit v nich onen zájem. Už by měli určitá očekávání. Nicméně Moravskoslezskému kraji a některému z jeho tajemství se nejspíše budu věnovat ve své bakalářské práci. O co přesně jde, si zatím nechám pro sebe, protože situace se může ještě změnit a třeba mě nakonec osloví ještě trochu jiné téma. V každém případě se těším na objevování toho nového.

V listopadu loňského roku měl mít premiéru tvůj dokument o krytech civilní obrany. To se kvůli lockdownu neuskutečnilo. Máš představu, jak dostat film k divákům, když budou nadále covidová opatření striktní?

Premiéra měla být součástí festivalu, který nakonec proběhl online. Nabídku na účast ve virtuálním prostoru jsem sice dostal, ale chyběla by tomu ta atmosféra tajemství, očekávání, napětí a upřímných reakcí. Pokud festival neproběhne offline ani na jaře, chtěl bych se pokusit o sbírku například na hithit.cz, abych mohl za lepší situace pronajmout kinosál a pozvat zájemce tam. Druhé oficiální promítání bych si poté přál zrealizovat v Opavě, a to právě ve spolupráci se Slezskou univerzitou. Ovšem první musí být určitě Hradec Králové, protože dokument je o tamních příbězích.

TRAILER K FILMU ZDE