Rozhovor s absolventkou Lucií Fojtíkovou nejen o její práci pro Národní divadlo moravskoslezské

  • Radim Šlezingr
  • 25.03.2021
Je absolventkou Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo (KDD) a navazujícího oboru Audiovizuální tvorba (AVT) na Slezské univerzitě. V Opavě rodačka z Frýdku-Místku prožila sedm let vysokoškolského života. Dnes Lucie Fojtíková zůstala věrná světu umění. Pracuje jako vedoucí produkce opery Národního divadla moravskoslezského a já jsem moc rád, že jsme společně mohli zavzpomínat na její opavská léta, protože jsme oba studovali stejné obory.
Autor: Jakub Plaskura – studentská redakce Slezské univerzity

Studovala jsi KDD a AVT. Proč zrovna tyto obory?

Zapomněl jsi dodat, že jsem před KDD studovala ještě dva roky českou literaturu, ale zjistila jsem, že morfologie nebo syntax nejsou zrovna předměty pro mě. Navíc jsem více tíhla k divadlu, tak jsem od literatury tenkrát utekla k dramaturgii a nelituji toho. 

Máš vzdělání zaměřené na divadlo i na film. Vnímáš to při své profesi teď jako výhodu, že máš širší umělecký záběr?

Abych se přiznala, tak já jsem nikdy nešla do filmu nějak do hloubky. Audiovizuální tvorba je zaměřená i na jiné směry audiovizuálního díla, jako jsou zvuk, střih, produkce apod., takže takhle to nevnímám. Pro mě bylo vždy divadlo i film primárně o pocitech. To mi tak nějak zůstalo.

Pojďme tedy k těm pocitům. Který tvůrce je tvým oblíbencem? Myslím tím někoho, kdo je pro tebe zárukou top uměleckého zážitku...

Jako režiséra mám ráda Štěpána Pácla, který mě provázel celým studiem, protože jsem o jeho práci psala bakalářku a posléze i diplomku. Štěpán Pácl je pro mě neskutečně inspirativní člověk. Abych však nezůstala jen u něj, tak musím určitě zmínit i tandem SKUTR. Možná ani nejsem schopna v jedné větě říct, jaká jejich práce je, ale vidět jejich inscenace je jako z jiného světa. Oni dokážou vyprávět příběh tak, že do sebe vše zapadá a vše dává smysl.
 

S Lukášem Trpišovským (SKUTR) během zkušebního procesu opery Julietta (Foto: Martin Popelář)

Z tvé profese i předchozí odpovědi je to asi patrné, ale je tedy větší srdcovkou film nebo divadlo?

Divadlo. Jasně, že divadlo! Je to živé umění. Svůj oblíbený film můžeš vidět tisíckrát a tisíckrát bude stejně dobrý, ale divadelní inscenaci můžeš vidět tisíckrát a pokaždé bude trochu jiná. Když na divadle všechno klapne, tak katarze diváka je úplně jiná než u filmu, ze kterého stejný prožitek nedostaneš. Živé umění je prostě živé z nějakého důvodu a pro mě je tam vždycky něco navíc. 

Jak už bylo zmíněno, jsi vedoucí produkční opery NDM. Co všechno tato pozice obnáší?

Každé divadlo má kompetence na této pozici trochu jinak rozdělené. Já mám náplň práce rozdělenou s tajemnicí a moje funkce ve zkratce znamená, že připravuji všechny nové produkce, které v sezóně představíme divákům. Sednu si s naším hudebním ředitelem opery nad připravovanou sezónou. Řekneme si naše vysněné obsazení jednotlivých oper a postupně začnu vytipované sólisty oslovovat, domlouvám se s nimi na podmínkách a vůbec na možnostech spolupráce, protože v NDM je spousta sólistů hostujících. Mají totiž své domovské divadlo třeba v Praze nebo v Brně. Musím s nimi tedy vyladit vše tak, aby jejich práce u nás nebyla v kolizi s jinými závazky, což je někdy docela pekelné. Když je tohle všechno domluvené, tak s nimi vysloveně týden co týden řeším, kdy mohou být v Ostravě na zkouškách apod. Pojí se s tím pochopitelně i komunikace s režiséry. Takhle to je až do premiéry. Reprízy potom řeší naše tajemnice a já pracuji na další nové inscenaci. Ono to ale nikdy není o tom, že v klidu uděláš jednu premiéru a začneš pracovat na další produkci. Míchá se to dohromady a k tomu připravuješ další sezónu, protože ta musí být hotová s ročním předstihem. Moje pozice obnáší, že jsem každý den v divadle, čehož si vážím.

Chtěla jsi být vždy produkční?

Vůbec ne! Chtěla jsem být dramaturgyní v divadle a potom dokonce přišla touha být režisérkou. U mě vše změnil festival Na cestě, což je největší výstup třeťáků na KDD, jde o multižánrový festival, který studenti organizují v podstatě sami, aby ukázali, co se na KDD naučili. Když člověk takový festival připravuje, tak si najednou uvědomí, že to není jen o tom, že si vybere soubor, který pozve na festival. Pak ti dojde, že vše je na tobě. Musíš je sám oslovit, vše zorganizovat do nejmenšího detailu. Tady to bylo poprvé, kdy jsem na svá bedra dostala více produkční práce, a musím říct, že mě to bavilo. Když jsme potom na AVT natáčeli náš výstupní film, taky jsem byla nejprve dramaturgyní, která se změnila v produkční, takže se to vlastně tak nějak stalo, že jsem produkční a zjistila jsem, že mě tato profese naplňuje.


Vzpomínka na festival Na cestě 2012 vpravo s Lucií Fojtíkovou. (Foto: archiv. L. Fojtíkové)

Co se ti vybaví jako první věc, když si vzpomeneš na Slezskou univerzitu?

Cesty vlakem, kultovní bar Myslivna, kde jsme se spolužáky byli hodně často. U kotle studentské kávy se řešilo, co kdo četl, jaké má z toho dojmy. Symbolem univerzity je pro mě ale určitě festival Na cestě. 

I po studiu jsi zůstala v našem regionu. Přitom umělce to často táhne do matičky stověžaté. Nepřemýšlela jsi o úprku do Prahy?

Když jsem byla na základce, tak jsem strašně moc chtěla žít v Anglii. Pak při studiu na VŠ jsem si říkala, že bych mohla jít zkusit štěstí do Prahy. Chtěla jsem chodit po těch vyhlášených kavárnách a žít takový ten typický umělecký život, ale ono se tak nějak stalo, že jsem tady zůstala. Narodila jsem se ve Frýdku-Místku, studovala v Opavě, dlouho žiju v Ostravě a dostala jsem pracovní příležitost, za kterou jsem moc ráda. Moje touha odejít do Prahy nebyla ničím opodstatněná. Byla to jen jakási idea, kterou jsem si vysnila. Setrvání v regionu je ale pochopitelně o pracovních příležitostech a já tu příležitost dostala. 

Kým by byla Lucie Fojtíková, kdyby nebyla produkční v NDM?

Asi bych byla produkční někde jinde. (smích)


Slezská univerzita letos slaví 30. narozeniny. Co bys své alma mater vzkázala?

Aktuálně vzkážu, aby se co nejdříve mohli vrátit všichni studenti, protože studentské město bez studentů je k pláči. Jinak přeji do budoucna hodně zájemců o studium, ať je z čeho vybírat, spoustu šikovných absolventů a taky to, aby měla Slezská univerzita ještě spoustu takových krásných výročí.


Lucie Fojtíková. (Foto: Petr Hrubeš)