Naši kolegyni Táňu, která dlouhodobě pracovala na ukrajinské univerzitě, jsme neváhali začlenit do kolektivu a aktivit naší fakulty, zejména pak katedry financí a účetnictví, kde Táňa působí. Když přijela do Karviné na jaře 2022, vypadalo to jako poskytnutí přechodného útočiště na několik měsíců. Nicméně ve skutečnosti je Táňa u nás již druhým rokem a plně se zapojuje do výuky i vědecko-výzkumné činnosti.

V předvánočním období jsme se rozhodli Táňu oslovit a zeptat se na její zkušenosti a postřehy ze života v Karviné a působení na OPF.

“Jsem vděčná Česku i Slezské univerzitě.” říká Tetiana Konieva z katedry financí a účetnictví

Dobrý den, Táňo, řekněte nám krátce něco málo o sobě.

Dobrý den, jmenuji se Tetiana Konieva. Celý svůj život jsem bydlela v Mykolajivu, velkém městě na jihu Ukrajiny, které bylo založené v roce 1789. Mykolajiv se nachází na jihu stepní zóny Ukrajiny na poloostrově omývaném vodami řek Jižní Bug a Ingul, které se spojují do Dněperského limanu. Trvá to zhruba hodinu autem, aby se obyvatelé dostali k Černému moři. Rozloha města je 260 km² a počet obyvatelů je kolem 470 tisíc. V minulosti bylo naše město označováno jako město loďařů, protože u nás působily tři velké loděnice a také další továrny podílející se na stavbě lodí.

Absolvovala jsem bakalářský obor Ekonomika a podnikání (2001), magisterský obor Finance (2003) a doktorský obor Ekonomika (Ekonomická teorie a dějiny ekonomických koncepcí) v roce 2009. V roce 2011 mi byl udělen akademický titul docentky (Katedry financí, účetnictví a auditu) Atestační radou Ministerstva školství a vědy, mládeže a tělovýchovy Ukrajiny. Na katedře financí a úvěru Černomořské národní univerzity pojmenované po Petru Mohilovi (Mykolaiv, Ukrajina) jsem působila od roku 2004. Na této univerzitě jsem pak od září 2020 do dubna 2022 působila jako vedoucí oddělení výzkumu.

Jaký byl váš příběh, díky němuž jste se dostala do Česka a na naši univerzitu?

Důvodem k přesídlení do Česka byla začínající válka. Všichni Ukrajinci se probudili ráno 24. února 2022 kvůli výbuchům. Zpočátku tomu nikdo nemohl uvěřit. Podle zpráv jsme ale věděli, že se něco děje, už na konci roku 2021 a na začátku roku 2022. Vůbec jsme si však nedokázali představit, jaká katastrofa nás čeká.

První pravidlo, které se tehdy dozvěděli všichni Ukrajinci, bylo pravidlo dvojité stěny. Abych se na začátku války ochránila před střepy skla při výbuchu, spala jsem na chodbě na podlaze. Když bylo silné odstřelování města, lidé se během dne i noci shromažďovali na společných chodbách v paneláku, aby se schovali za co nejvíce stěn. I taková opatření vám mohou pomoci, když přímo na váš dům letí raketa nebo dron. Minulý rok ruská armáda denně odpalovala 30 různých raket a dronů na naše město. Když se před nimi schováváte, zapomenete i na to, jak se jmenujete, a cítíte pouze strach. Ráno, když se vzbudíte, tak zjistíte, co všechno bylo zbouráno a zničeno. Naše město bylo hodně poškozené: rodinné domy, paneláky, obchody a dům kultury, dokonce i moje univerzita se třikrát dostala pod rozsáhlou raketovou palbu.

Našim vojákům se bohudík podařilo zabránit obsazení Mykolajivu ruskými útočníky. Tyto boje jsem pozorovala na balkóně, protože bydlím na okraji města. Během těchto útoků a opakovaného odstřelování města jsme se ve svých myšlenkách několikrát loučili s naším životem. U nás je takové přísloví: to by si nepřál ani nepřítel. Žádné mé slovo nemůže úplně popsat to, co se skutečně dělo a co i nadále pokračuje v mém městě i na celé Ukrajině. Skoro každé město a okres zažily útoky nebo ostřelování.

Je strašné sledovat, jak malé děti reagují na sirény. Při siréně už ani nepláčou, rychle se obléknou a běží do víceméně bezpečného místa v bytě, kde se schoulí do klubíčka, jak je učili rodiče.

Vždy jsem si myslela, že to spolu s rodinou přežijeme, nikdy jsem nechtěla odjíždět. Poslední kapkou pro mě bylo poškození infrastruktury, když naše velké město zůstalo úplně bez vody. Asi tohle byla ta chvíle, kdy jsem začala hledat příležitosti pro odjezd. Příbuzné nebo kamarády jsme v zahraničí neměli, proto bylo jasné, že tato cesta bude na vlastní riziko, zodpovědnost, ale také plná strachu.

Cíleně jsem vyhledávala práci vyučujícího a záměrně na katedře financí na nějaké univerzitě v zahraničí. Můj možný odjezd byl cestou do neznáma, proto jsem snažila záměrně hledat odborně příbuzná pracoviště. Chtěla jsem pokračovat v práci podle svého vzdělání. Napsala jsem několik dopisů na různé univerzity. Neměla jsem vůbec žádnou naději a rozhodla jsem všechno dát do rukou svému osudu. Pokud bych takovou příležitost nenašla, určitě bych neodjela.

Doslova za chvíli od odeslání mých dopisů jsem měla odpověď od děkana Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné Slezské univerzity v Opavě, prof. Daniela Stavárka. Takových zázraků se v mém životě stalo opravdu málo, proto jsem okamžitě chytila tuto možnost za pačesy. Měla jsem s děkanem videopohovor a na otázku: „Kdy můžete přijet?“ jsem přesně a jistě odpověděla: „Zítra!“. Za několik dnů od pohovoru jsem už byla v Karviné. Když jsem odjížděla z Mykolajivu, doprovázely mě hluky výbuchů „na šťastnou cestu“.

Jela jsem do Česka přes Slovensko v noci, a zajímavé bylo, že v jednom okamžiku díky rozdílu v čase bylo na Ukrajině 1. května a v Evropě ještě 31. dubna. Obrazně to pro mě znamenalo, jako kdybych se právě nacházela přesně mezi svou končící minulostí a začínající budoucností. Brzy ráno na nádraží v Karviné už na mě čekali Irena Szarowská s manželem. Doprovodili mě do bytu a darovali mi tašku s jídlem. Tehdy jsem pochopila, že kvůli hladu v Česku určitě nezemřu (dělám si legraci, ale moc děkuji Ireně a jejímu manželovi).

Jakým způsobem jste se naučila český jazyk?

Na začátku byl pro mě český jazyk velkou výzvou. Ničemu jsem vůbec nerozuměla, pouze jsem chápala jednotlivá slova, která byla podobná ukrajinštině.

Přibližně za dva týdny po mém příjezdu jsem se začala učit češtinu. Mou průvodkyní českým jazykem se stala Marcela Neničková. Pro mě to bylo učení šokovou terapií, protože Marcela začala hned mluvit pouze česky, nikdy nemluvila anglicky nebo rusky. Ale každou naši schůzku mě Marcela vždycky podporovala a motivovala k tomu, abych se nebála mluvit a pokračovat dál i skrz mé chyby a překážky. Učila jsem se celé léto, a stálo to za to. Už na konci léta jsem začala chápat, co se děje kolem mě, a rozuměla jsem úplně všemu, o čem mluvili lidé.

Zdravím Marcelu a děkuji jí mnohokrát.

Moje zvláštní poděkování pak patří Janu Husovi, kvůli kterému mám starosti s kroužky, háčky a čárkami (žertuji).

Teď je pro mě procvičování češtiny, včetně té odborné, každodenním úkolem, ale moje výhoda spočívá v tom, že se nacházím uprostřed prostředí, kde se mluví převážně česky, a to mi určitě pomáhá. Byla jsem překvapená, že v češtině v porovnání s ukrajinštinou a ruštinou mají některá slova opačný význam nebo znamenají zcela něco jiného. Například, „čerstvý“ u nás znamená okoralý, „úžasný“ znamená hrozný, „život“ znamená břicho. Takových slov je hodně.

Mám také naději, že budu rozumět dokonce i slovenštině, protože hodně kolegů, lidí v obchodech a nemocnicích, jsou Slováci. Budu mít takový, řekněme, příjemný bonus.

Jak se Vám daří na univerzitě a jak se Vám podařilo zapojit se do výukové a vědecko-výzkumné činnosti na OPF?

Slezská univerzita v Opavě, zejména Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, mi od začátku nabídla všechno potřebné, tedy pomoc při registraci a přípravě různých dokladů, soukromý byt, možnost učit se český jazyk, příležitost pracovat a pokračovat ve vědecko-výzkumné činnosti. To všechno zařizovali, kontrolovali a připravovali především prof. Daniel Stavárek, kolegové z fakulty a z kolejí na Vyhlídce. Vůbec jsem neměla potíže.

Od května 2022 pracuji jako odborný pedagogický pracovník katedry financí a účetnictví. Minulý akademický rok jsem učila v angličtině, letos se snažím pracovat i v češtině. Vyučuji kurzy zaměřené na finance podniku, podnikové rozpočtování a daně. Co se týká vědecko-výzkumné činnosti, univerzity na Ukrajině mají mnohem skromnější možnosti kvůli omezeným finančním prostředkům a propojení s různými organizacemi nebo dokonce i časopisy. Proto vůbec nelze srovnat příležitosti, které mi nabídla OPF. Nové pro mě je to, že se vyučující na katedře rozdělují do týmů podle výzkumných zájmů a poté realizují konkrétní projekty, třeba projekt Institucionální podpory, který financuje výzkumné činnosti. Pro mě osobně to je úžasné, protože na jedné straně máme s českými kolegy možnost výměny myšlenek, přístupů a zkušeností, a na druhé straně získám prostředky pro publikace a prezentace výsledků.

Když srovnáte české a ukrajinské studenty, kde vidíte hlavní rozdíly?

Mám ještě málo zkušeností ve výuce na české univerzitě, proto nemohu nic srovnávat. Dovolte mi pouze zmínit, na co jsme hrdí na mé univerzitě.

Na Ukrajině jsem pracovala na katedře, která nabízela obor Finance a úvěr s hloubkovým studiem angličtiny. Podle harmonogramu mají studenti hodně prostoru pro obvyklou i odbornou angličtinu. Od prvního ročníku se studenti začínají učit všechny odborné předměty v angličtině. Takové znalosti jim pomáhají najít vhodnou práci ve firmách se zahraničními investicemi nebo třeba v hlavním městě Kyjevě ve velké čtyřce mezinárodních auditorských společností.

Kromě toho naše ekonomická fakulta nabízí studentům příležitost učit se ještě jeden cizí jazyk. Například, když jsem byla studentkou, učila jsem se dva roky němčinu. Nyní je nejpopulárnější mezi našimi studenty polština.

Po získání bakalářského titulu a se znalostí jazyků a oboru ukrajinští studenti často odjíždí studovat magisterské studium do evropských univerzit v rámci mezinárodních programů.

Ovšem já mám více společného se studenty v Ukrajině. To je přirozené, protože jsme vyrostli, jak se říká, na stejných filmech a žertech, za stejných podmínek, máme společné radostné i smutné příběhy. Tady pracuji se studenty ze Španělska, Číny, Kazachstánu a samozřejmě z Česka, ale pro všechny z nich jsem cizinka. Každý můj student je jiný, proto vždy hledám cestu k nim individuálně.

Zajímavostí je, že jsem minulý rok učila jednoho studenta z Číny online, a tento rok Kaiyue Wang přijel s kamarády pokračovat ve studiu do Česka. Byla jsem nadšená a šťastná, že ho mohu vidět „naživo“. Živou komunikaci totiž nelze nahradit online.

Přirostla Vám už Slezská univerzita k srdci?

Máme přísloví: štěstí nebylo a neštěstí pomohlo. Měla jsem vždycky sen odjet na zahraniční univerzitu na stáž, ale pro ukrajinské vyučující je to drahé a souvisí to s různými organizačními problémy. Bohužel, teď jsem tady kvůli válce. Jediné, co je pozitivní, je, že jsem potkala celou řadu milých lidí. Především jsem vděčná vedoucímu mé katedry, prorektorovi Danielu Stavárkovi, který odpověděl na můj dopis a tímto způsobem mi dal šanci změnit mou životní situaci k lepšímu. 

Také chci poděkovat bývalému rektorovi, nynějšímu prorektorovi Pavlu Tulejovi, rektorovi Tomáši Gongolovi a děkanu Romanu Šperkovi za poskytnutou příležitost pracovat a pokračovat v rozvoji, mít zajištěné všechny potřeby pro bydlení a jistotu v budoucnosti. Na mé dopisy do různých univerzit odpověděla pouze Slezská univerzita v Opavě. Málokdo z uprchlíků, včetně vyučujících, má podobné podmínky, které jsou mi k dispozici. Vážím si toho.

Samozřejmě, první lidé, se kterými jsem se seznámila, byli členové katedry financí a účetnictví. Můžete si představit, kolik otázek jsem měla a stále mám ohledně všeho. Proto jsem první měsíc chodila za Danielem a Irenou téměř pořád. Později, když jsem v češtině dokázala něco vysvětlit, "trápila" jsem další (žertuji). Každý na katedře, na fakultě nebo na koleji na Vyhlídce mi vždy věnoval svůj čas a pozornost, trpělivě odpovídal na mé otázky týkající se výuky, vědy, běžného života, dával dobré rady, sdílel své zkušenosti, pomáhal a podporoval. To je neocenitelné.

Líbí se Vám v Česku?

V první řadě bych chtěla vyjádřit svoji vděčnost městu Karviná, Česku a Čechům za pomoc Ukrajině a Ukrajincům. Já vím, že Česko přijalo nejvyšší počet uprchlíků na obyvatele ve srovnání s jinými zeměmi v Evropě. Každý Ukrajinec zároveň vidí a cítí pomoc od Česka ve všech oblastech. Přitom i Česko prožívá těžké časy.

Bohužel, na Ukrajině ještě není bezpečno. Sirény jsou stále běžnou kulisou. Část Mykolajivské oblasti byla obsazená ruskou armádou, ještě není zcela osvobozená a každý den je navíc ostřelována. Letos, když byla zbořena přehrada v Kachovce, byla naše oblast zaplavena. V celém městě se kvůli řekám a limanu zvýšila hladina vody více než o metr.

Proto není možné si nevážit bezpečí a svobody, které mi Česko nabízí, možnosti volně dýchat a nebát se. Těchto věcí si v běžném životě nevšímáme a nerozumíme jejich hodnotě, dokud to všechno neztratíme. 

Během mého pobytu v Česku jsem hodně cestovala, většinou po Moravskoslezském kraji, navštěvovala jsem muzea a užívala jsem si divadelní představení v Ostravě a Olomouci. Každé, dokonce i malé město v Česku, je historické a má něco zajímavého, co stojí za výlet a prohlídku. Jelikož pocházím z jihu Ukrajiny, všechno v Česku – historie, kultura, jazyk, dokonce i příroda, je neobvyklé a fascinující.

Dobrá zpráva je, že od letošního roku má Ukrajina Vánoce ve stejnou dobu jako Evropa. Proto chci popřát i Čechům, Slovákům i Ukrajincům mír, blahobyt, zdraví, hodně štěstí, krásné Vánoce a úspěšný příští rok!