Autorka: Mgr. Lada Dobrovolná

Projekt „Integrace uprchlíků z Ukrajiny na pracovním trhu“ vznikl pod Fakultním programem podpory tvůrčí činnosti. Zpracovala ho pedagožka Ústavu veřejné správy a sociální politik Mgr. Andrea Preissová Krejčí, Ph.D., ve spolupráci se studentkami Bc. Klárou Javorkovou a Bc. Magdalénou Frolíkovou. Více o projektu najdete zde. 

Díky projektu byly sesbírány příběhy uprchlic, které si prošly válkou, útěkem a adaptací v nové zemi. Líčí jejich strach, ztráty a snahu začít znovu. Významným výstupem projektu je článek „Člověk nemyslí na sebe, ale na děti…“, který najdete níže.

K připomínce začátku ruské agrese se po celé republice konají shromáždění na podporu Ukrajiny. Na toto smutné výročí nezapomíná ani Fakult a veřejných politik, která na pondělí 24. února připravila vzpomínkové setkání.

Člověk nemyslí na sebe, ale na děti…
Příběhy ztrát i nových začátků ukrajinských uprchlíků

Mgr. Andrea Preissová Krejčí, Ph.D.,

Od Prahy až po okrajové části republiky se při připomínce tří let od brutální agrese Ruska vůči Ukrajině a záboru nemalé části jejího území konají Ukrajinu podporující pochody nebo podpůrná shromáždění.
Dnes a denně provází uprchlíky strach z budoucnosti. Strach a nejistota, a to nejen z válečných událostí, ale také a předně o budoucnost vlastní a svých dětí.
Ukrajinská maminka, která už téměř tři roky vychovává děti a pracuje v České republice, vypráví: „Když byla okupovaná Záporožská elektrárna, měla jsem strašný strach. Obrovský strach, že nastane jaderná katastrofa. Vzala jsem své nejdražší – děti – nejdražší, co v životě mám a utekla jsem s nimi.“ Média a politické diskuse se už vyčerpaly léta probíranou problematikou uprchlické krize a války na Ukrajině. Lidé pomalu ale jistě zapomínají na příběhy, které slýchali od uprchlíků v prvních měsících války, příběhy plné traumatických zkušeností a nepřenositelného utrpení ze ztrát blízkých, ze ztrát emočních i materiálních. Ale Ukrajinky, které si i s dětmi prošly peklem okupace nebo války, útěku i naprosté životní změny, kdy začínaly z nuly, jak dnes vzpomínají, nezapomenou nikdy. „Napsala jsem na papír velkým „děti“ a držela ho nad hlavou, šla jsem s ním k hranici, ruské hranici. Utíkali jsme z okupovaného území, museli jsme do Ruska, já, moje maminka a dvě děti. Viděla jsem za polem les a odraz slunce ve skle, maminka řekla, že to není dalekohled, protože je ten má dvě skla. Byla zima, mínus sedmnáct stupňů, brodili jsme se sněhem, mířili na nás… Všichni jsme měli strach, jen můj syn byl veselý, protože on tomu nerozuměl, nevěděl, kam a proč jdeme. Je autista. Hned na hranici nás rozdělili a čekali jsme tam šest hodin, než nás nechali jít a nechali nás jen proto, že můj syn se už nechoval hezky a oni nevěděli co s námi. Pak jsme přes Moskvu jeli do Rigy a pak přes Polsko do Čech, kde nás čekal manžel, který tu pracuje, cestovali jsme dlouhých šest dnů.“ Vyprávění o strastiplné cestě plné nebezpečí je časté u velké části uprchlíků, oni i jejich děti cestou zažívali kontroly ruských vojáků, bombardování, hlad, viděli mrtvé a zraněné, někdy s velkým štěstím našli bezpečí v Česku.
Okolnostmi adaptace ukrajinských žen a jejich dětí na život v emigraci se zabývají mimo jiné také akademici na Fakultě veřejných politik v Opavě, kde v uplynulém půl roce nasbírali osmnáct životních příběhů uprchlic v průběhu hloubkových rozhovorů a nyní promýšlí, jak zajistit jejich bezpečí v nových domovech. Vázáni příslibem anonymity účastnic výzkumu a informovaným souhlasem s respondentkami nemohu, jako vedoucí tohoto výzkumného týmu, přiznat jejich identitu. Avšak výpovědi jsou autentické. Uprchlice někdy ztratily všechen majetek již v prvních dnech okupace, jindy až po měsících války nabyly s odstupem stovek kilometrů jistotu, že jim nezbylo nic: „Cherson už prakticky neexistuje, sice je zpět ukrajinský, ale je neustále ostřelovaný. Náš dům zatopila přehrada, když se protrhla. Nezbylo nám nic.“
Nucená migrace je považována za globální hrozbu pro duševní zdraví a děti uprchlíků jsou považovány za zvláště zranitelné, protože kontext vysídlení ovlivní všechny části jejich života a děje se v rozhodujícím období jejich fyzického, emocionálního, sociálního i kognitivního vývoje. Mimoděk se ve vyprávění matek vysídlených dětí setkáváme s popisem toho, čím musely jejich děti v průběhu války a migrace projít, opustily přátele, vrstevníky, příbuzné, mnohé z nich absolvovaly strastiplnou cestu do exilu, zažily potenciálně traumatické události, jako je válka, násilí, smrt, postrádaly základní životní potřeby, jako je jídlo, bezpečí, spánek nebo zdravotní péči. Trauma, kterým děti prošly se může odrazit v komplikované integraci do hostitelské společnosti a může se projevit různými způsoby. U mnoha dětí, které si prošly uprchlickou zkušeností, se vyskytuje posttraumatická stresová porucha (PTSD), po níž často „následují deprese, opakující se noční můry, nespavost, chronická hyperaktivita, poruchy soustředění a podrážděnost“. Status uprchlíka a nejistota ohledně budoucnosti ovlivňují každodenní život dospívajících, jejich sociálně podmíněnou i niternou identitu. Ještě více se dětští uprchlíci mohou cítit méněcenní ve srovnání se svými protějšky z hostitelské země a více než dospělí se zaměřují na znovuvytvoření vlastní identity v souladu s hostitelským prostředím.
Překladatelka Jasna Mičianová z Olomouce se svěřuje: „Když jsem slyšela, jakým zoufalstvím si ty maminky prošly a prochází, bylo mi za ně hrozně. Mám tři malé děti a něco takového si nedovedu představit. Pamatuji si příběh, kdy maminka v slzách říká: A co na Ukrajině zbylo? Tam na hřbitově dvanáct hrobečků. A to je všechno. Rozumíte, to už není můj domov. Donbas – to už není moje vlast, nemám tam už žádné kamarády, rodinu a ani kolegyně. Až skončí válka, tak se tam třeba s dětma pojedeme podívat, ale nechceme tam už žít.“ Respondentky z okupovaných částí či příhraničí se vesměs shodovaly: „Pod Rusy – to já žít nebudu!“
Ukrajinky velmi kladně hodnotí pomoc dobrovolníků i státu, oceňují, že našly v Česku ubytování, práci, školu pro své děti. A to bez ohledu na to, že dvě třetiny z nich pracují pod svou kvalifikaci, slovy inženýrky ekonomie a současné uklízečky na hotelu: „Děláme, co si myslím, že Češi dělat nechtějí, protože je to moc těžká práce.“  Ukrajinské maminky si velmi seriózně uvědomují, jak souvisí jejich pracovní úspěch na českém pracovním trhu i úspěch jejich dětí v české škole s překonáním jazykové bariéry. „To je priorita číslo jedna“. Mnoho z matek bezpodmínečně podporuje výuku češtiny u svých dětí, zapisují je na přípravné kurzy v českém jazyce pro přijetí na VŠ pro středoškoláky nebo obecně na doučování češtiny na škole, tyto možnosti volí jako alternativy, pokud jejich děti díky sociální izolaci ve škole nepřichází k jazykovým dovednostem přirozenou interakcí s českými dětmi.
Nezaměřovali jsme se v našem výzkumu na duševní zdraví a PTSD u našich respondentek a jejich dětí, přesto si troufáme tvrdit, že nejmladší z účastnic výzkumu, které byly prvně vysídleny již v roce 2014 jako děti a také jejich matky, ve svých vyprávěních rezonovaly otázky zranitelnosti dětí, jež se účastní s rodiči nebo příbuznými migrace. Mnoho z nich si nese s sebou do exilu následky prožitých traumat a stresu z válečných událostí i útěku do bezpečí. Vysídlení, ať již vnitřní v roce 2014 nebo exil v současnosti u uprchlíků ovlivnilo všechny části jejich života a u dětí ovlivňuje jejich emocionální, sociální i kognitivní vývoj. Jedna z maminek popisuje, jak jejich kolonu aut při odjezdu z okupované země zastavili ruští vojáci. Byla v autě se svými dětmi: „Nepustili nás dál. Přikázali nám, ať vystoupíme z aut, vystoupili jsme. Projížděli kolem nás a kontrolovali. Potom začali střílet, granáty. Začali střílet do našich aut. Vedle nás zasáhli auto s třemi muži, dva zemřeli hned a třetí přišel o nohu. Zakázali nám mu pomoci pod pohrůžkou, že nás taky zastřelí. Říkali, že prvně popraví naše děti, a potom nás. Prošli jsme kontrolou. Jeli jsme dál, jeli jsme přes pole, přes zaminované pole, nevím ani jak, ale projeli jsme a zastavili až u ukrajinského blok postu, tam byli naši vojáci a dali dětem čokoládu a nás ubezpečili, že už nejsme v okupované zóně.“ Popisované okolnosti do různé míry zažily i ostatní uprchlice, a tedy i jejich děti. Byly to právě děti, které se staly hnací silou migrace u převahy z našich respondentek.
Studentka sociální práce, Magda Frolíková ze Dvora Králové, zaznamenala svědectví maminky autistického chlapce a dvanáctileté holčičky: „Víte, když tu budu brečet a mít svěšené ruce, tak to mi bude k ničemu, musím pracovat, tím podpořím sebe i své děti. Moje dcera uvidí, když budu unavená nebo smutná, a tak by se tu cítila taky špatně, takže musím být pozitivní a podporovat svou rodinu.“
Aktuálně slyšíme z řady míst, že po uzavření míru uprchlíkům už nebude prodlužována dočasná ochrana, nejistota tím do jejich životů vstupuje opět otevřenými dveřmi. Začali v půlce života v Česku z ničeho. Jejich děti se musely velmi rychle adaptovat na cizí vzdělávací systém a výuku v cizím jazyce. Jedna z žen, která pracuje jako asistentka pro ukrajinské žáky ve škole, upozorňuje na těžkou situaci: „Jiná možnost není, jiná varianta, musí nějak studovat (děti z Ukrajiny), mají všechny předměty v češtině, od rána do dvou odpoledne musí sedět na těch předmětech a za tři měsíce už musí mít nějaké známky a ti učitelé vůbec neznají ukrajinštinu a ani ruštinu.“
Tři roky v exilu často přiměly exulanty přehodnotit dočasnost svého pobytu v ČR. Mezi základní znaky adaptace na české prostředí patří smíšené partnerské vztahy s Čechy, upuštění od výuky online na Ukrajině u dětí a zaměření se na překonání jazykové bariéry, zvlášť pokud děti přerostly věk základní školy a chtějí se uplatnit na českých školách v sekundárním a posléze i terciálním vzdělání. První ukrajinští studenti již na českých středních školách odmaturovali, nebo jim bylo uznáno ukrajinské středoškolské vzdělání, paradoxně se tak mohli stát nejmladšími studenty na českých vysokých školách, protože na Ukrajině je jiný vzdělávací systém, takže děti dosahují středoškolského vzdělání i v šestnácti letech. Třetím významným faktorem v adaptaci je připuštění si reality: „Nemám se už kam vrátit, po dvou válkách, …“ – tuto odpověď slyšíme stále častěji. Děti vstupují i do návratových aspirací/představ svých rodičů: „Můj syn neumí moc dobře ukrajinsky a myslím si, že když se vrátíme na Ukrajinu, tak že to pro něho bude hodně těžké mluvit ukrajinsky ve škole a učit se ukrajinsky, protože já mluvím rusky. Černihiv to je ruskojazyčné město. Já jsem Ukrajinka, ale mluvíme rusky. Umím ukrajinsky, ale všichni lidé v Černihově mluví rusky. Když se vrátíme na Ukrajinu, tak vlastně tady v Česku se už učil 3 roky česky a myslím si, že když se vrátíme na Ukrajinu, už to pro něj bude těžké vrátit se ke studiu nebo k učení v ukrajinštině, takže já nevím, jak to bude. Z toho mám strach. Takže vlastně i proto bych zůstala v České republice i po válce, kvůli synovi.“ Vypovídá nám další z maminek, které našly bezpečí u nás.
Naše svědkyně, které pracují jako asistentky pro ukrajinské děti na školách po celé republice, často vypovídají, že se setkávají s úzkostnými dětmi, které si prošly traumaty, o nichž nechtějí ani vyprávět, a jsou pak tiché a uzavřené, tyto děti si jen těžko hledají kamarády mezi českými dětmi a často selhávají v adaptaci na českou školu, přesto jako matky oceňují bezpečí a jistoty, které v Česku našly. Ne jedna z nich tak po třech letech v exilu vyhodnotila, že je tady „budoucnost pro ni i její dítě“.
Jsou to tedy právě děti, které jsou důležitým faktorem v rozhodnutí respondentek odejít – v tzv. migrační aspiraci a jsou to také děti, jimž se přizpůsobují rodinné migrační strategie, na spokojenosti dětí často záleží pocit well-beingu celé rodiny.