Ano, přesně tak to bylo. Na nápad dokumentovat náš čas jsme přišli asi až po dvou týdnech, kdy jsme byli odloučeni. Myslím, že jsme oba potřebovali ten šok nějak zpracovat. A protože jsme oba filmaři, sáhli jsme po kameře. Jelikož to byl ale také šok kolektivní, cítili jsme povinnost využít bolest, kterou cítíme. Naší touhou bylo najít v odloučení záblesky naděje a humoru, a to nejen kvůli nám, ale také pro naše přátele a lidi okolo.

Nejtěžší na tom byla rozhodně ta nejistota a bezmocnost. Brali jsme to den po dni. Myslím, že tento „den po dni“ styl je něco, co si chci z pandemie připomínat. Na druhou stranu mluvili jsme spolu každý den přes tři hodiny, takže jsme spolu byli neustále. Komunikace byla to hlavní, co nám bylo dopřáno. Upevnilo to náš vztah a plno věcí jsme si o druhém a sobě ujasnili dřív, než jsme měli možnost je spolu prožít. Psali jsme si dopisy a příběhy, sledovali desítky filmů a četli milované knihy z dětství. To nám dalo možnost prozkoumat svět toho druhého do větší hloubky a namluvit toho více, než kdybychom se fyzicky viděli. Za tento nadměrný čas komunikace, který nám byl dán, jsem velmi vděčná.

S manželem jsme tvůrčí tým a tento vůz, tak jako všechny budoucí vozy, každý tak trochu jinak, táhneme společně. Houston žil filmem dřív než já. Je synem režiséra a vyrostl v rodině, která miluje umění a filmy. Houston si v jedenácti založil svůj vlastní YouTube kanál, kde se zabýval legem a posléze filmy. Dnes jej sleduje přes šedesát tři tisíc odběratelů. Jsem na něj fakt hrdá, byl si schopen vytvořit (na internetové poměry) velmi laskavé a sdílné publikum filmových fanoušků. Takže bych řekla, že v mnoha sférách toho ví víc a má více zkušeností v praxi než já. Ve střižně jsme se ale u dokumentu Láska za časů Korony často hádali. Oba jsme tvrdohlaví a střižna je pro nás velmi intimní prostor, do kterého se nám najednou vetřel (doslova) cizinec s novými nápady. Bylo fascinující poznávat toho druhého skrze způsoby, jakými vnímá střih a vztah ke slovům a obrazu. V tom se skvěle doplňujeme. Rozhodně jsem ale nic neřídila, je to naše společné dítě.

Podařilo se to díky spolupráci Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby s ostravským QQ studiem. To provozuje na portálu Stream.cz platformu nazvanou iKino. Pro ni dělalo rozhovor s vedoucí ústavu Monikou Horsákovou a ta si k interview měla vybrat jeden z filmů, na kterém spolupracovala. Vybrala si právě dokument Láska za časů Korony, který dramaturgovala.

To jsem ráda, že zmiňujete paní Třeštíkovou. Během natáčení Lásky za časů Korony jsem sledovala její Manželské etudy jako inspiraci. Moc obdivuji její tvorbu. Od té doby, co jsme se s Houstonem potkali, jsme podle mě neměli období, kdy bychom něco filmově nedokumentovali – tedy kromě naší svatby. V létě jsme ve Vídni natočili další experimentální dokument s názvem After We Met Again, který byl vybrán do druhého kola festivalu Vienna Indie Short Film Festival.

Na podzim jsme na našich líbánkách v Praze natočili vizualizaci (kterou se zabývám na svém YouTube kanále) Žalmu 91. Nyní se v Americe plně věnujeme dokumentu The Movie Whisperer, který zkoumá vztah mezi filmy a kulturou.

V létě budeme natáčet dokument v L’Abri – křesťanské organizaci, kde jsme se potkali, a zkoumat, jak se tvoří a funguje mezinárodní komunita, hlavně v kontextu postpandemického světa.

Oba milujeme dokumenty a dokumentování, takže jsme zatím kamery neodložili, a doufám, že ani neodložíme. Naší touhou je, že i v osmdesáti, pokud se tohoto věku ve zdraví dožijeme, chceme běhat po světě s kamerou.

 

Film je k dispozici ke zhlédnutí zde.