Byla to vlastně náhoda, na jejímž začátku stál zájem o Josefa Hellera (resp. Zdeňka Jermana, což byl jeho literární pseudonym) a nápad připomenout jej současným Opavanům jako zapomenutého rodáka. Moje paní se dlouhodobě věnuje popularizaci osobností Opavy a loni v únoru jsem jí nabídl, že bych se mohl „ujmout“ textu o Zdeňku Jermanovi pro zpravodaj Hláska. S jeho jménem jsem se už sporadicky potkával téměř 20 let, takže mi nebylo neznámé. Od roku 2002 jsem se zabýval historií pražského spolku rodáků ze Slezska, Slezským kulturním ústavem, v němž Jerman po válce působil. Později, během bádání o poúnorové ediční politice, mne na něj jako na opavského rodáka upozornil někdejší ředitel nakladatelství Melantrich Jindřich Isoz, který Jermanovi vydal v roce 1949 jeho poslední větší literární práci – mimochodem knihu téměř z poloviny spojenou s Opavou, o níž se tady vůbec neví. Až později jsem si uvědomil, že Isoze s Jermanem pojilo i společné zaměstnání v 60. letech. Dílo Zdeňka Jermana zachycuje několik hesel v různých literárních slovnících – v jenom či dvou jsem našel zmínku o hře „Kaolin a Majolika“, kterou napsal se spolužákem Rudolfem Kristianem.

Mé nadšení pro krátký popularizační text o Zdeňku Jermanovi brzy narazilo na problém. Jerman nemá osobní fond v Památníku národního písemnictví a při pročítání biogramů jsem zjistil, že literární slovníky obsahují řadu neúplných či zkreslených údajů, které od sebe vzájemně přebírají, aniž by byl jasný primární zdroj. Přitom mne zaujala zmínka ve slovníku Viktora Ficka (1983), že pro Jermanovo heslo použil i informace od jeho syna. Netušil jsem ale, kde jej hledat? V našem kraji? V Praze? A je vůbec šance ještě někoho oslovit? Mezitím jsem získal krátký Jermanův životopis z Archivu syndikátu novinářů (ten však ponechával stranou jeho literární aktivity) a kartu zaměstnance z Vojenského ústředního archivu – zde byly také informace o rodině a bydlišti. To bylo důležité vodítko, takže se mi po pár dnech podařilo (navzdory GDPR) vydolovat z veřejných zdrojů konkrétní kontakt. Panu Janu Hellerovi jsem napsal koncem března a za necelé dva týdny jsem obdržel s napětím očekávaný e-mail. Koncem května jsme se sešli v Bubenči a má návštěva předčila všechna očekávání.

Pan Heller byl potěšen i překvapen zároveň – jeho tatínek přece jen zemřel v roce 1971, tehdy mu bylo něco před dvacet. Přestože Zdeněk Jerman ještě v 60. letech do Opavy zajížděl za přáteli, nyní šlo již opravdu o minulost. Setkání s panem Hellerem a jeho paní bylo velmi příjemné. Jako historik jsem ocenil, že rodina disponuje velmi bohatým archivem dokládajícím různé životní etapy Zdeňka Jermana, včetně zajímavých fotografií vztahujících se k předválečné Opavě. Naše setkání tedy nebylo jen příležitostí ke vzpomínkám, ale i příslibem možných objevů. Během rozhovoru jsem vzpomněl také hru Kaolin a Majolika – nejobsažnější informaci mi do té doby zprostředkovala krátká zmínka na předsádce Jermanova románu z roku 1944. Pan Heller se zvedl, vidím to jako dnes, vzdálil se do obýváku a za chvíli přinesl modrou knížku – svázaný originál hry, včetně kreseb, akvarelů a s původním rukopisem. Už při zběžném prohlédnutí mi bylo jasné, že nejde jen o vzácnou rodinnou památku, ale také o cenný pramen pro opavské divadelní dějiny. O několik hodin později již scénář mířil se mnou do Opavy, kam se na tři týdny vrátil po 85 letech. Vlastní objevování spojené se studiem rukopisu a Opaváků, kteří jej v roce 1933 napsali a pomohli oživit v kateřinském kině Kosmos, mohlo začít… 

Rukopis jsem našel v květnu 2019. Podrobné seznámení s textem jsem vlastně vědomě odkládal; nejen kvůli jiným povinnostem, ale také jsem čekal na tu „pravou chvíli“ – ta nastala na Silvestra 2019. Hru sami autoři nazvali „porcelánovou anekdotou“, takže to bylo stylové. Od ledna jsem začal shromažďovat nejrůznější prameny. S každým dalším poznatkem se mi odkrývaly další a další možnosti studia a tím i zasazení divadelní hry do potřebného dobového kontextu. Záhy jsem odložil vše stranou a věnoval se pouze studii a edici. Velmi mi pomohli nejen archiváři v Opavě, ale i v Praze a jinde. Mimořádnou pomoc představuje digitalizace různých primárních archivních zdrojů jako jsou matriky, školní výkazy, sčítací operáty apod. Začal jsem také sondovat možnost oslovit rodiny těch, kteří ve hře „Kaolin a Majolika“ hráli a v několika případech se to povedlo – podařilo se navíc získat zajímavé prameny a vzpomínky. Paradoxně mi napomohla celostátní karanténa na jaře; kromě soustředěného studia bylo možné zintenzivnit studium dobového tisku, protože i ten je částečně digitalizován. Hrubý rukopis studie a edice byly hotové v dubnu, počátkem července se začala připravovat sazba. Knihu tiskárna dodala v polovině září 2020. Byla to taková badatelská divoká jízda, ale ohromně jsem si ji užil.

Intuice je nesporně jakýmsi kořením badatelské práce, něčím, co jí dodává specifickou dynamiku. A má určitě mnoho podob. Někdy je to okamžitý nápad, šťastné setkání několika náhod. Jindy má podobu snad i troufalosti – vyjde-li vám jeden předpoklad, řeknete si: „Co kdyby náhodou ještě…?“ Příklad za všechny: Na hudebním doprovodu hry Kaolin a Majolika se podílel Viktor Kristian, Rudolfův bratr. Veškeré stopy po něm mi v místních pramenech mizely s polovinou 30. let. Celkem nezvyklé jméno mne přivedlo na stopu úspěšného ředitele Hudební školy v Sezimově Ústí v letech 1947–1950 a později v Litvínově. Dotazem v pražském Divadelním ústavu jsem zjistil nejen další působiště Viktora Kristiana jako ředitele různých LŠU, ale i to, že stejná osoba působila jako sbormistr pražské Opery 5. května v letech 1945–47. Otázkou zůstávalo, zda se jedná o jednu a tutéž osobu – naštěstí opavská matrika narozených obsahovala poznámku, že Viktor Kristian se v roce 1941 oženil v Praze, shodou okolností v Bubenči, v kostele asi 100 metrů od budoucího bydliště Josefa Hellera. Jistotu jsem získal z přihlášek pražského policejního ředitelství, na něž mne jeho pobyt v Praze navedl. Chtěl jsem zjistit něco bližšího o působení Viktora Kristiana v jiných městech. V Hořovicích mi dali kontakt na devadesátiletého pamětníka, který zmínil, že jeho syn (na jméno si už nevzpomínal) byl houslovým virtuózem v České filharmonii. Internetový vyhledávač mne pak dovedl k textu na náhrobku Petra Kristiana poblíž Prahy. Zkusil jsem namátkou oslovit nějakou místní firmu, zda znají rodinu toho jména. Dotyčný byl velmi ochotný a v okolních obcích mi zajistil kontakt na paní Šimkovou, vdovu po Petrovi Kristianovi – takto se mi podařilo kontaktovat i rodinu druhého z autorů a posléze získat cenné fotografie… Podobné spojení náhod a intuice mne dovedlo i k synovi Josefa Molína, autora karikatur v divadelní hře, k paní Ludmile Brodské, díky níž se mi podařilo získat nádherný reklamní plakát opavské firmy Brodský, která je velmi zajímavě spojena se samotnou hrou. Musím dodat, že jsem se vždy setkal s nevšední ochotou pamětníků a naše setkání byla plná milých vzpomínek.

„Kaolin a Majolika“ zaujímají mimořádné místo, a to hned z několika hledisek. Především – nejsem literární nebo divadelní historik. Dlouhodobě se zabývám úplně jinými tématy a historickým obdobím, konkrétně vztahem kultury, umění a politiky v Československu po roce 1945, tématem volného času, životního stylu a životem mladé generace v 50. a 60. letech. „Kaolin a Majolika“ je tedy jakousi exkurzí do první republiky, dějin divadla a historie rodného města, navíc spojenou s analýzou uměleckého díla, což je pole, na němž se pohybuji spíše intuitivně. Dějinám divadelnictví v Opavě jsem sice v poslední době věnoval dva texty, aniž bych tušil, že se mi naskytne příležitost zkoumat je ještě hlouběji. Část výzkumu jsem před lety věnoval aktivitám rodáků ze Slezska v Praze, takže i zde se s ohledem na životní osudy Josefa Hellera toto bádání zajímavě zúročilo. No a konečně bych zmínil mou slabost pro Osvobozené divadlo, kterou mám vlastně od dětství; později jsem na gymnáziu v roce 1990 pro spolužáky připravil „přednášku“ o jeho historii doprovázenou písničkami a dialogy V+W. Takže letošní knihou se tak trochu uzavřel kruh. Z uvedeného vyplývá, že ke Kaolinovi a Majolice mám opravdu vřelý vztah, a to jako historik i Opavan. Většina mé badatelské práce je spojena se studiem archivních pramenů; jde „jen“ o to příslušný archiv navštívit a strávit nad písemnostmi desítky a stovky hodin. Nález rukopisu divadelní hry, kterou neeviduje žádný archivní inventář je, alespoň pro mne, něco jiného – autentický zážitek z objevu, navíc velmi zajímavého, díky kterému můžeme poznat dosud neznámé okolnosti kulturního života Opavy poloviny 30. let.

Hra byla tehdy jednou z mnoha představení opavských ochotníků. Na první pohled ale vybočovala svou prezentací – nezvyklými autorskými plakáty Rudolfa Kristiana. Kaolin a Majolika představovala netradiční divadelní projekt absolventů místních středních škol, oslovila tedy nepochybně přátele účinkujících, příbuzné a další zájemce. Připomněl bych, že výstupy dvojice Heller & Kristian již dříve zpestřovaly ochotnická představení. Soudě podle nemnohých zmínek hra Kaolin a Majolika publikum zaujala, nicméně autoři asi očekávali, že vyvolají větší rozruch. Bohužel září 1933 bylo nejen v Opavě, ale v celé české politice velmi turbulentní, protože vláda zasáhla proti německým nacionalistickým stranám. Bulvární tisk šílel z vraždy Otýlie Vranské, v Německu začínal lipský proces. Nesmíme zapomínat, že i ochotnické hry byly tehdy tak trochu spotřebním zbožím – stejně jako kina musely soubory rychle měnit repertoár. Projekt Kaolina a Majoliky dal vzniknout souboru na jedno, resp. dvě použití (repríza proběhla 1. 10. ve Velkých Hošticích na Hlučínsku), poté se rozešel. Jeho protagonistům začínal akademický rok. Na hru se tedy celkem rychle zapomnělo. Až s velkým odstupem proto můžeme vidět, že v kontextu tehdejšího opavského divadelnictví šlo o pozoruhodnou událost – pokus o autorské avantgardní divadlo. Význam některých událostí lze ocenit až se značným časovým odstupem.

Děj hry je vlastně podružný a autoři ho chápali jako pouhé pojivo pro svůj hlavní záměr: slovní komiku, různé gagy a satirický pohled na rodné maloměsto. Společně s dějem jsou na scéně zmiňovány nejrůznější aktuality z tehdejší Opavy, ožívají zde kavárny, obě koupaliště, městské trhy, obchodní dům Breda či nový vlakový jízdní řád. Kaolin a Majolika představují mladý a trochu nesourodý pár. Hned v prvním obraze dojde k hádce, protože každý z nich si jinak představuje společnou budoucnost. Brzy se na scéně objeví „dva cizinci“, Aspoň & Sotva (Heller s Kristianem), kteří začnou být v podezření, že mají něco společného se zmizením Majoliky. Kaolinovi v hledání pomáhá policejní komisař ve výslužbě Epiag; Aspoň & Sotva se jim snaží utéct v přestrojení. Do maloměsta mezitím přijíždí zloduch mezinárodního formátu Han Sèvres. Majolika, která s ním měla kdysi románek, se před ním ukryla, aniž by tušila, jaký zmatek svým zmizením způsobí. Sèvres chce s pomocí Majoliky získat značný finanční obnos, ta to ovšem odmítne. Druhá část hry je zasazena do Kaolinova bytu, kam se Han Sèvres vloupe a zakrátko v bytě „omylem“ uvíznou také Aspoň & Sotva. Nastalý zmatek pomůže rozplést Majolika, která odkryje své inkognito a Sèvres je posléze zatčen. Milenci se omlouvají Aspoň & Sotva za křivé obvinění a oba komici získávají zpět „jakési osobní dokumenty“, které Sévres odcizil společně s penězi: maturitní vysvědčení Josefa Hellera a Rudolfa Kristiana!

Pro Opavu je to myslím příležitost, jak se identifikovat s určitou konkrétní, dosud neznámou epizodou z předválečného období. Jedině s pomocí scénáře hry se podařilo rekonstruovat zapomenutou a umělecky tvůrčí generaci, která v Opavě maturovala na přelomu 20. a 30. let. „Opavské kulisy“ hry Kaolin a Majolika si podle mne přímo říkají o to, aby se současníci – po nutných úpravách – pokusili dílko oživit a představit dnešnímu divákovi. Souvislost s tvorbou Osvobozeného divadla jistě také není zanedbatelná, stejně jako to, že Opavan Josef Heller si krátce u „Osvobozených“ zahrál v komparzu. Kaolin a Majolika myslím představují cenný divadelní pramen i v širším kontextu – divadlo Voskovce a Wericha si ve 30. letech našlo četné obdivovatele a napodobitele. Jen málokdy ale z takového nadšení vzniklo něco víc, než pár scének. Zde hovoříme o režijně propracované hře a inteligentním autorském textu. Z hlediska dobové recepce Osvobozeného divadla to ze hry Kaolin a Majolika činí unikát. Právě v tomto smyslu nález scénáře potěšil předního teatrologa a znalce Osvobozeného divadla Vladimíra Justa. Ocenil všestrannost obou autorů a uměleckou kvalitu jejich hry: „velmi tvořivě rozvíjeli linii inverzní klaunské logiky, která je trvale platným odkazem humoru V+W dalším generacím“.

  

Rudolf Kristian                                                    Josef Heller

(Foto: archiv J. Hellera)