Jelikož Česká knižnice je zamýšlena jako čtenářská ediční řada, ani přítomný svazek se neobrací primárně na odborníky, ale na širokou čtenářskou obec. Jakub Sichálek k tomu říká: „Chtěl jsem, aby výsledkem nebyla objemná kniha, která čtenáře spíš odstraší, ale aby si například student mohl podle potřeby přečíst krátký dvoustránkový Husův text.“ Najdeme zde proto Husovy kratší, myšlenkově zajímavé, a přitom žánrově a funkčně různorodé práce, mimo jiné také jeden dosud knižně nevydaný český list. Právě listy představují z pohledu dnešního čtenáře asi nejživější část Husovy tvorby a tvoří zhruba polovinu svazku. Ale přirozeně i ony jsou dnešnímu čtenáři jazykově hůře přístupné. Jakub Sichálek k tomu podotýká: „Všechna Husova díla zpřístupňuji tak, že jsem staročeský text na každé straně doplnil potřebnými jazykovými a věcnými vysvětlivkami, které by měly učinit Husovo sdělení pro dnešního čtenáře co nejsrozumitelnější. Čtenář nemusí stále listovat až na konec svazku a složitě hledat ve slovníčku, vysvětlení najde rovnou u textu na každé straně. Samozřejmě nejsem naivní a nemyslím si, že se mi tím podařilo odstranit všechny jazykové těžkosti, to jistě ne.“ Jazykové a věcné vysvětlivky, jakož i literárněhistorický komentář připojený v závěru svazku zde mají aspoň zmenšit jazykovou i myšlenkovou propast tkvící mezi dnešním čtenářem a šest století starým dílem. Tuto propast nelze ovšem nikdy zcela překlenout – ale kdo se tím nedá odradit, kdo podstoupí tuto „práci“ s autentickým středověkým textem, může podle J. Sichálka poznat, že „Hus byl výborný stylista a s jazykem zacházel šikovně, tvořivě, ba někdy i vtipně“. Dokladem může být kromě jiného i Abeceda, krátký mnemotechnický text, který lze vnímat jako svého druhu grafickou báseň.

Práce na edici trvala několik let, nejproblematičtější částí se přitom ukázaly Husovy listy. Dosud totiž neexistuje žádná jejich vyhovující kritická edice, o niž by se bylo možné opřít. Jakub Sichálek svůj ediční postup krátce vysvětluje: „Nechtěl jsem jít snazší cestou, která se nabízela, a přepsat část listů z jednoho z rukopisů, který byl pro tyto účely nejčastěji využíván. Vycházel jsem z různorodých rukopisů a za základ edice volil u toho kterého listu právě ten rukopis, který jsem považoval za textově nejautentičtější.“