Dílo obsahující dvacet osm fotografických diptychů s doprovodným textem náhodně vybraných respondentů z celé České republiky si budou moci zájemci prohlédnout v sadech Svobody naproti Obecnímu domu v Opavě. 

Uvedení výstavy za účasti obou autorů se zde koná ve středu 6. května 2020 v 17.00 hodin. Pořádá ji Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, ČT 24 a Opavská kulturní organizace. Nad výstavou převzal záštitu rektor Slezské univerzity v Opavě doc. Ing. Pavel Tuleja, Ph.D.

Na výstavě se finančně podílela Slezská univerzita v Opavě, Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodověděcké fakulty v Opavě SU v Opavě a Opavská kulturní organizace.

Výstava  potrvá do 5. července 2020.

TEXT: Zuzana Urbánková/Centrum mediální komunikace

Projekt „Pod rouškou“ reaguje na aktuální situaci v souvislosti s vyhlášením  nouzového stavu v rámci boje proti nákaze koronaviru a šíření nemoci Covid-19 v České republice v roce 2020. Když si za čtyřicet, padesát let budou mladé generace prohlížet fotografie z tohoto fotograficko-sociálního projektu studenta a absolventa Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Ivo Žídka a Jana Langera, budou jim muset jejich rodiče, prarodiče vysvětlit, že nosit roušku nebyl momentální módní výstřelek, který zasáhl celou společnost, ale že designerem byla globální pandemie.

Autoři koncipovali projekt jako soubor dvaceti osmi fotografických diptychů s doprovodným textem respondentů náhodně vybraného vzorku obyvatel republiky bez ohledu na věk, pohlaví, profesi atd. V rozhovorech odkrývají lidé svá soukromí, vyjadřují se k současné situaci a prozrazují, jakým způsobem jim nová a neobvyklá situace změnila život i práci. Autorům šlo o zachycení současné nálady ve společnosti a zaznamenání změn v reálném životě obyčejných lidí, našich sousedů, prostřednictvím jejich autentických výpovědí.  Portréty navíc doplňují odosobněné snímky samotných roušek a ochranných prostředků jakožto fenoménu doby, který se stal nedílnou součástí každodenního života Čechů v karanténě.

Dalajláma tvrdí, že „Život nám nedává to, co chceme, ale co potřebujeme“. Koronavirus se možná objevil jako reakce na tristní stav společnosti, kterou sociologové již před epidemií označovali jako společnost zábavy a konzumu, jako zpovykanou, narcistickou, sobeckou společnost, která neustále opakuje mantru - máme na to nárok!! Jedinou omluvou pro rozbujelou materiální a zážitkovou nenasytnost lidí je absence osobní zkušenosti z kataklyzmat (války, katastrof atd.). Na vině je zároveň proklamované politické a ideologické zaklínadlo, že každá nastupující generace se má mít lépe než jejich rodiče. 

 

Pokud platí, že vše se na tomto světě odehrává v protikladech: černá – bílá, zlo – dobro, život - smrt, pak by tato zákonitost měla platit i u pandemie. Nemá smysl opakovat mediálně recyklovaná negativa, mezi které patří utrpení, strach, samota, smrt a další traumata způsobená neviditelnou nemocí. Epidemie získala podobu zdviženého prstu. Křehká skořápka nezdolného sebevědomí současné civilizace je silně narušena. Epidemie se stala obecnou výzvou k pokoře s upozorněním, že nic není v životě samozřejmé a věčné, že jako lidské bytosti nejsme všemohoucí. Je to důrazná výzva ke změně myšlení a konání jednotlivce i společnosti.

Pokusím se nastínit snad tu druhou stranu mince epidemie. Rouška, která se stala symbolem doby koronavirové, v sobě nese i skrytá poselství. Rouška určitě není výzvou k mlčení, ale naopak pobídkou k usebranému vnitřnímu dialogu, k revizi preferovaných osobních hodnot a životního stylu. Uzavření komunity do klauzury sociálního mlčení a omezených kontaktů, vržení do nepoznané verze svobody a tísně a úzkosti z tyranie volného času nás přivedlo k jinému osobnímu a rodinnému režimu a alternativním aktivitám. Získali jsme nezvyklou zkušenost s ekonomickou, sociální i psychologickou hodnotou práce v životě. Byli jsme obdařeni varovným poznáním v jakém akustickém a sociálním smogu běžně žijeme. Vylidněná města, která působila na mnohé přízračně, si konečně vydechla od stále se stupňující karnevalizace života, kdy lidé se stávali statisty nikdy nekončící zábavy.

Rouška představila jednotlivce v lepším i horším světle. Říká se, že kdo je zlý, bývá v krizových situacích ještě horší a naopak. Měli jsme příležitost poznat naši skrytou povahu. Mohli jsme se stát solidárními, projevit sociální inteligenci, dobrosrdečnost, lidskost, empatii přesto, že náš obličej byl z velké části ukryt v roušce. Potřeba nosit roušky se stala inspirací pro kreativitu. Najednou jsme si uvědomili význam komunikace prostřednictvím gest, očima, které prozrazují úsměv i zlobu. Pocítili jsme význam činu obdarovávání. Byla nám svěřena milost pomáhat potřebným. Mohli jsme ji využít částečně skryti v anonymitě roušky a mnozí tak učinili. 

Každá nemoc, každá krize se v životě člověka může stát důležitou existenciální výzvou. Jde o to ji nepromarnit. Projekt „Pod rouškou“ je dobrou zprávou, že krize může být zároveň příležitostí.