Václav Podestát: V zrcadle okamžiku

  • Lenka Čápová
  • 01.03.2019
Galerie Opera, Divadlo JIřího Myrona, Ostrava, Čs. legií 14 Zahájení 7. 3. 2019 v 17 hodin. Výstava, kterou pořádají Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, potrvá do 10. 4. 2019. Kurátor: Vladimír Birgus


Mnohé fotografie Václava Podestáta nás nechávají v nejistotě kde je hranice skutečnosti a přeludu. Přitom zachycují lidi, zvířata a prostředí v situacích, do nichž autor nijak nevstupuje a neovlivňuje jejich průběh, ale trpělivě čeká na nejpůsobivější konstelaci hlavních komponentů zobrazované scény z divadla skutečného života. Prostřednictvím netradičních kompozic, potlačujících všechno nadbytečné, umocňuje něco, co může být obrazovou metaforou pocitů, zážitků a nálad, co má schopnost vizuálně vyjádřit stavy či vztahy jen obtížně popsatelné slovy. Mnohdy jde o zdánlivě zcela obyčejné výjevy, kterých kolem sebe denně vidíme stovky, které většinou jenom trpně zaznamenáváme na sítnici našich očí a které by naprostou většinu lidí nenapadlo fotografovat. Autor je však ukazuje v překvapivých pohledech a souvislostech. Jak sám říká, s jejich pomocí “ohledává život kolem sebe” a také prozrazuje leccos o sobě.

Václav Podestát došel k tomuto pojetí dokumentární fotografie postupně. Od minimalistických kompozic ze souboru Prostory (1984 – 1986) a imaginativních konfrontací statických motivů a jejich reflexů z dosud neuzavřeného cyklu Iluze (od 1986), v nichž se objevují ozvěny surrealismu, přešel k sociálně zaměřeným dokumentům v tradici humanisticky zaměřené dokumentární fotografii, jako byl třeba mnohostranný obraz života seniorů Starší věk (1994) nebo soubor Příběh Luboše N., v němž ukázal život bývalého dřevorubce, po těžkém úrazu odkázaného na invalidní vozík. Vedle konkrétního dokumentu o radikálně změněném životě jednoho člověka v něm vytvořil zobecňující obraz vztahu společnosti k tělesně handicapovaným lidem, lidské vzájemnosti i lhostejnosti. 

Soubor Lidé vzniká už tři desetiletí v různých částech světa.  Autor nezapře, že obdivuje průkopníky subjektivního dokumentu Roberta Franka, Williama Kleina či Louise Faurera stejně jako jeho současné představitele Martina Parra, Alexe Webba, Carla De Keyzera, Josefa Koudelku, či Viktora Koláře. Na rozdíl od většiny z nich však nezpracovává tematicky, geograficky či časově jasně vymezené cykly, ústící ve finální výstavu či knihu. Pro Podestáta také není důležité místo vzniku. Nejde mu totiž o zeměpisný či sociologický dokument z konkrétního prostředí, ale všude vyhledává obdobné metaforické vyjádření vlastních pocitů a vizuálních zážitků. Spoléhá přitom hodně na diváka. Na jeho ochotu vciťovat se do nálady snímků, spolupracovat při dešifrování symbolických významů fotografií, všímat si drobných detailů, objevovat kontrasty i analogie různých motivů. Podněcují fantazii diváka, jindy kladou rozličné otázky spojené s vlastním bytím, s mezilidskými vztahy, hledáním trvalých hodnot v globalizované společnosti. V jeho fotografiích se postupně zvyšuje kontemplativnost, vnitřní napětí i smysl pro objevování přízračnosti a absurdity nejvšednější každodennosti. Stíny často získávají metaforický význam, podtrhují rozdíl mezi skutečností a jejím autorským fotografickým zobrazením.

Novou dimenzi v posledních letech do Podestátových fotografií vnáší promyšlené využití barvy v souboru Privátní příběhy, které je ještě více vzdaluje od tradičního dokumentu. Výrazné barvy v ostrém slunci, které převládaly v jeho starších fotografiích, nezřídka postupně ustupují jemným kontrastům několika barev a někdy jenom odstínů stejné barvy. Větší roli než samotní lidé mnohdy hraje prostředí, které však leccos o lidech vypovídá, často se v nich objevují iluzivní konfrontace skutečného světa a umělého světa billboardů, plakátů a namalovaných krajin, ambivalence přirozenosti a umělosti. Při zobrazování projevů nevkusu, podbízivosti a komerce se objevuje ironický odstup a zdůraznění absurdity a někdy až grotesknosti. Jde v nich také o vizuální hru s imaginací diváků, protože obsah většiny emocionálně a obrazově silných fotografií nelze jednoduše převést do slov. Opět se musíme ptát: „Vidíme realitu nebo fikci?“ 

Autor: Vladimír Birgus