Dívat se, divit se a nechat se udivovat!

  • Kamila Návratová
  • 27.03.2026
U příležitosti Světového dne divadla, který připadá na 27. března 2026, vám nabízíme zamyšlení nad jeho smyslem, silou i postavením v dnešní společnosti. Vyučující studijního programu Kulturní dramaturgie v divadelní praxi na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Mgr. Pavla Bergmannová ve své reflexi přibližuje divadlo jako živé, proměnlivé a stále aktuální umění, které vzniká „tady a teď“ mezi herci a diváky.
Vstoupit do sálu – ať již zdobně honosného či jen stroze funkčního, najít své místo, pohodlně se usadit. Nenápadně sledovat příchozí, zdvořile pozdravit, rozhlédnout se zvlněnou krajinou hlav v řadách před sebou. Letmo prolistovat program a s více či méně patrným napětím čekat na ten jedinečný moment, kdy se sál vnoří do tmy a zvuky z jeviště ukázní hovor. 
A pak to může začít… 
Smích, údiv, potřeba bavit se, číst významy, nerozumět jim, porozumět jim. Nechat se unášet příběhy a s přítomnými herci i diváky spoluvytvářet i sdílet neopakovatelné okamžiky. Stále znovu a znovu zažívat ty magické chvíle zrodu jedinečného umění. Umění, které vzniká tady a teď a které proudí tam a zase zpět jako vlny na moři. Umění divadla! Divadla, které umí být kruté i chudé, laskavé i jízlivé, experimentující i konvenční, zábavné, strhující, občas dokonce i nudné a nepřínosné… Zkrátka jen a pouze takové jako ti, kteří ho společně tvoří! A příležitost, jak přiblížit tuto podívanou v jejích v nespočetných podobách, pak nabízí i Světový den divadla, který už od roku 1962 připadá právě na 27. březen.
Divadlo je s člověkem spjato odjakživa, i když na samém počátku ještě nemělo takovou podobu jako dnes. Od pravěkých rituálů, kdy lidé napodobováním vyjadřovali vztah k přírodě, bohům i sobě navzájem, se postupně proměňovalo a nalézalo rozmanité formy. Ovšem jeho podstata – tedy potřeba zkoumat člověka a jeho emoce – zůstala. Divadlo je tu s námi zkrátka v každé době i kultuře jako přirozený projev lidské komunikace a imaginace. A je tak logicky odrazem nejen nás, ale i našich dějin. V případě těch moderních sehrálo naprosto klíčovou roli třeba v listopadu 1989. Tenkrát ukázalo svou jedinečnou sílu a stalo se místem, kde se rodila odvaha přepisovat historii.
O to smutněji dnes vyznívají výpady povětšinou anonymních křiklounů, jejichž stylisticky a gramaticky primitivní, ale především neopodstatněné a nenávistné komentáře se rojí jako houby po dešti v diskuzích na sociálních sítích či internetu pod příspěvky a články zmiňujícími momentální nevyjasněnou situaci podpory umění a živé kultury, tedy i divadla. Možná by ale právě občasná návštěva divadla těmto „odborníkům na vše“ prospěla a napomohla kultivovat nejen jejich černobílé uvažování o světě redukovaném jen na ekonomický zisk, ale i onen zoufalý písemný projev, tak často zahlcený školáckými chybami… Kdo ví!
Jisté ale je, že divadlo vždy citlivé reagovalo na společenské napětí. Snahy ho omezit či dokonce zakázat se v minulosti objevovaly nejednou, ale ono si pokaždé našlo cesty, jak přežít a oslovit publikum. Právě v takových momentech se ukazuje jeho skutečná síla vést dialog. A v situaci, kdy část politické reprezentace nejeví výraznější zájem o jeho podporu, pak připomenutí Světového dne divadla získává mnohem silnější význam. Přestává být jen oslavou, ale je připomínkou toho, že kultura a umění nejsou samozřejmostí, ale cenností, o kterou je třeba pečovat.
Tak na to nezapomínejme, dívejme se, divme se a nechme se udivovat… Nejen v divadle!

Text: Pavla Bergmannová