Než se Birgus začal zajímat o svět v barvě, vedla jeho umělecká cesta skrze meandry výtvarné a inscenované fotografie a obrazy humanistického a subjektivního dokumentu. Ale teprve barevná fotografie, v níž se v 80. letech stal jedním z českých  průkopníků, se pro něj stala nejdokonalejším způsobem nahlížení, chápání a zobrazování skutečnosti, která ho obklopuje. Intenzivní barva a ostré světlo jsou valéry formy, jimiž se autor na mnoha fotografiích snaží upoutat naši pozornost. Jakmile se mu to podaří a přikročíme blíže, abychom si obraz lépe prohlédli, začne vyprávět svůj příběh plný nedoslovností a otázek, jež spojuje charakteristická nemožnost na ně odpovědět. 

Na Birgusovy snímky se nemůžeme dívat povrchně. Neumožňuje nám to hypnotizující síla lidských postav uzavřených v pečlivě připravených a zarámovaných kompozicích. Fotografie jsou tady odrazem lidské existence, přízraky jeho tajemství. Nechceme a ani nemusíme vědět, co se skrývá za horizontem, jehož směrem se postavy vydávají na snímku, vytvořeného na jednom dokonale posekaném trávníku v Miami Beach. Ne vždy se na jeho fotografiích objevují výrazné barvy a lidé, jeho nejnovější díla občas bývají téměř monochromatická a o lidech prozrazují pouze signifikantní detaily. Pohled na lidi, kteří odložili svoje ručníky na pláži ostrova Lido poblíž Benátek, by pro nás mohl kvůli své banálnosti být rozčarováním. Místo toho však máme silný, magicky přitažlivý obraz, z něhož na jednu stranu vyzařuje klid, ale zároveň nás zneklidňuje svým pulzujícím tajemstvím. Další snímek z Benátek nám prezentuje pětici lidí otočených stejným směrem. Přestože jsou v davu, každý je zde osamocen a nikdo z nich si nevšímá kohokoli dalšího ze svých společníků.

Od fotografií Vladimíra Birguse je těžké odtrhnout oči i mysl. Zůstávají s námi i dlouho poté, co prostory galerie opustíme. Lákají nás k prohlížení skutečnosti nebanálním a zarážejícím způsobem. Vyvolávají v nás potřebu meditovat nad vidinou světa.

                                                                                 

Text: Michał Szalast