Opava mi nabídla úžasnou možnost zapojit studenty do zkoumání dějin výtvarného umění na pomezí Moravy a Slezska

  • Kamila Návratová
  • 16.12.2021
Ponořte se spolu s námi do minulosti a nechejte si vyprávět třeba o tom, jak to vypadalo na Masarykově třídě 37 v době, kdy zde nebyla Slezská univerzita, ale klášter klarisek. PhDr. Dalibor Prix, CSc. působí na Ústavu historických věd téměř od počátku vzniku FPF v Opavě a v současné době má před sebou několik spoluprací na rozmanitých projektech, které mu dělají radost.
V letošním roce jste oslavil významné životní jubileum a zanedlouho také uplyne 30 let od doby, kdy jste nastoupil na Filozoficko-přírodovědeckou fakultu v Opavě. Co vás přivedlo k tomu, že jste zde začal působit?
Zajímavá příležitost a přátelé. Formování, řekněme „historické sekce“ filosofické části tehdy vznikající fakulty, se intenzivně účastnili Jaroslav Bakala a Martin Wihoda. A právě pozdější profesor brněnské Masarykovy univerzity Martin Wihoda se na mne obrátil s velkorysou nabídkou, abych se zapojil do činnosti oddělení muzeologie, k jehož aktivním a organizačním pilířům tehdy patřili Vladimír Tkáč a Jiří Šťastný. Provázání dějin umění a teoretické i praktické muzeologie bylo považováno za přirozené a Opava nabídla úžasnou možnost zkusit zapojit studenty historie a muzeologie do zkoumání dějin výtvarného umění na pomezí Moravy a Slezska.
 
V mezičase jste také začal působit v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Je vám bližší ryze badatelská činnost, nebo pedagogika a práce se studenty? 
Nezbývá než přiznat, že mne přitahuje především terénní a archivní výzkum. Jeho výsledky však mají smysl hlavně tehdy, jsou-li šířeny k užitku podstatné části společnosti. Odborné publikace mají zpravidla omezený okruh zájemců a čtenářů, pedagogická činnost je proto podle mne vhodným způsobem, jak se pokusit tento okruh zájemců rozšířit. Zároveň skýtá naději, že počet badatelů se rozroste o zanícené absolventy. Poznání historického kulturního dědictví moravsko-slezského pomezí je stále v počátcích a nedostatečné; je to oblast, kde se teprve pomyslně kladou fundamenty, na nichž jednou mohou stát kvalifikované interpretace širších souvislostí. Práce pro větší počet badatelů je zde tedy na dlouhá léta více než dost a u absolventů opavské univerzity je předpoklad, že mohou mít k oblasti hlubší vztah a větší porozumění pro její minulost.     
 
Zabýváte se zejména středověkými dějinami, v nichž kloubíte pohled historika a historika umění. A teritoriálně se kromě jiného zaměřujete také na Slezsko. Která témata jsou vám nejbližší?
Dlouhodobě se soustřeďuji na kultovní – v rámci středoevropského středověku tedy sakrální – stavby, které vždy hrály v dějinách a životě jednotlivých společenství a sociálních skupin velmi významnou roli. Dodnes jsou nezastupitelným pramenem poznání tehdejší doby, jehož výpověď nelze nahradit např. pouze analýzou dochovaných písemností; ve srovnání s nimi z velké části odpovídají na jiné otázky či poskytují odpovědi, jež není možné získat jinak než studiem dochované podstaty objektů samotných nebo alespoň jejich reliktů. Obecná kategorie sakrálních objektů je dosti široká a vnitřně rozrůzněná, v tomto spektru inklinuji k tématům zaměřeným na počátky a starší historii městských i klášterních staveb či areálů, ale rád se uchyluji i ke studiu drobnějších venkovských kostelů nebo kaplí. Jsem přesvědčen, že k celistvějšímu pochopení minulosti a vývoje společnosti jsou nezbytné jak prohloubené poznání důležitých, regionálně klíčových chrámů, tak plošná znalost celé šíře tehdejšího spektra sakrálního stavitelství. Jinak řečeno, že poznání celku lépe a přesněji dovoluje definovat nestejné a navzájem nezastupitelné hodnoty a význam každého jednotlivého článku celé soustavy.
 
Na Filozoficko-přírodovědecké fakultě v Opavě působíte na Ústavu historických věd, který sídlí spolu s děkanátem na Masarykově třídě, v budově, která má velmi složitou historii. Původně zde byl klášter klarisek, zabýval jste se také tímto tématem? Jsou v budově patrné ještě nějaké pozůstatky středověkého kláštera? Můžete nám také přiblížit, jaký byl reálný život klarisek? Jaké dívky do tohoto řádu vstupovaly a jakou zastávaly roli? Vstupovaly do společenského života, nebo žily pouze za zdmi kláštera v přísném duchovním soužití?
Pro klarisky ve středověku platila velmi přísná klausura, jejich kontakt s okolním světem a každodenním životem v Opavě byl proto značně omezený. Náhodně zachované písemnosti nás např. zpravují o tom, že chtěla-li paní Alžběta, manželka nejbohatšího šlechtice v opavském vévodství po polovině 14. století pana Drslava z Kravař na Fulneku, jež byl zároveň důvěrným rádcem císaře Karla IV., navštívit v roce 1365 svou dceru v opavském klášteře, krátce s ní promluvit a vstoupit s nezbytným, ale výhradně ženským doprovodem také do dalších řádových klášterů, žádala o svolení papežskou kurii až v Avignonu a její prosba se neobešla bez přímé intervence samotného císaře. Pro jednotlivé jeptišky z Opavy tedy např. cesta do Českého Krumlova roku 1361, kde měly některé z nich nadále působit, musela být velmi nevšední záležitostí, ba svým způsobem velkým dobrodružstvím. Razantní odloučení od běžného života bylo pomyslnou daní za teoretické jistoty solidní střechy nad hlavou a jednoho vydatného, třebaže většinou nutričně střídmého jídla denně, což ovšem byly „jistoty“ ve středověku pro mnohé vzácné či obtížně dosažitelné. Počet míst v opavském klášteře byl notně omezený, proto nepřekvapuje, že většina známých členek konventu se rekrutovala z řad zemské šlechty či nejbohatšího měšťanstva a za zdi opavského kláštera se dostaly i hrdé Přemyslovny, např. Anna, dcera vévody Mikuláše II. Opavského a Ratibořského. Jinak tomu bylo v případě klášterních abatyší, které nutně musely občas či denně komunikovat s množstvím osob, většinou mužů, z okolního prostředí, ať již se jednalo o vévody, šlechtu, členy městské rady v Opavě, mnichy ze sousedního kláštera sv. Ducha, jednotlivé kupce, kteří klášter zásobovali, a jejich čeleď, nebo třeba o rychtáře, šafáře a další osoby z poddanských klášterních vsí. Zabezpečení běžného provozu kláštera prostě vylučovalo, aby i abatyše mohly v tichosti konventních zdí nebo klášterního kostela stát mimo ruch každodenního života.
Klášter v Opavě zásluhou krále Václava II. na počátku 14. století poměrně rychle nabyl podoby relativně složitého celku zahrnujícího jak kostel sv. Kláry a sv. Kateřiny s vestavěnou tribunou pro jeptišky (potřebnou pro to, aby řeholnice i během bohoslužeb zůstaly fyzicky i opticky odděleny od kněze-minority, který u oltáře vysluhoval četné mše a od ostatních návštěvníků chrámu), tak oratoř klarisek, konventní křídlo se společným jednacím prostorem, tzv. kapitulní síní, společnou jídelnou (refektářem) a v patře původně se společnou ložnicí, tedy dormitářem. A dále rajský dvůr se studnou, kolem něj alespoň vytyčenou křížovou chodbu, další provozní stavby (zvláště sklady zásob, kuchyni, prádelnu atd.) a za nimi klášterní zahradu, to vše obklopeno vysokou zdí nebo na východě městskou hradbou. Z toho rozsáhlého celku se však dodnes zachovalo nad terénem jen torzo oratoře přiléhající ke kostelu sv. Ducha. Přímo v objektu univerzitní budovy dnes mnoho zbytků kláštera vidět není; víme, že součástí jižní zdi budovy jsou zbytky bývalé jižní zdi klášterního kostela. Díl barokně přestavěné křížové chodby se však stal součástí kostela sv. Ducha a od prostoru univerzity (nástupnické stavby v místech zaniklého kláštera) byl odloučen již koncem 18. století. Tušíme, že pozůstatkem barokní přestavby kláštera v 18. století by mohly být sklepy pod severním křídlem univerzity, u nichž členění na jednotlivé kóje snad odpovídalo zmizelým celám jeptišek nad terénem. V celku je ovšem dnešní univerzitní budova na adrese Masarykova třída 37 především klasicistní novostavbou z konce 18. století, dosti upravenou v 19. věku. Potenciál pro bližší poznání zaniklého kláštera se tedy skrývá ponejvíce pod povrchem terénu a snad se v budoucnu stane doménou kvalifikovaných archeologických výzkumů.  
         
Když už jsme zmínili budovu fakulty na Masarykově třídě 37, slyšela jsem, že jste byl v devadesátých letech aktivně účasten při úvahách o předání budovy Slezské univerzitě a jejím možném využití. Pamatujete si z té doby nějaké zajímavosti?
Nepochybně složitá diplomatická vyjednávání o postoupení budovy univerzitě si odpracovali povolanější, účastnil jsem se tehdy příležitostně separátního posuzování stavu objektu a jeho využitelnosti pro pedagogické a provozní potřeby univerzity a též zásluhou zkušené dr. Dany Kouřilové z památkového ústavu i diskusí o skloubení těchto nároků s památkářsky přijatelným způsobem rekonstrukce. Při návštěvách objektu ještě před započetím rekonstrukce a adaptace na mne zapůsobila značná míra autenticity historického vzhledu budovy (navzdory nejrůznějšímu využití stavby ve 20. století) i množství detailů pocházejících ještě z 19. století nebo z přelomu 19. a 20. věku. A přiznám se, že poněkud trpkým poznatkem pro mne osobně tehdy bylo, že ze středověkého a barokního kláštera se v objektu zachovalo pramálo jednoznačně čitelných stop. To však zase na druhou stranu usnadnilo návaznou úpravu stavby pro univerzitní využití.
 
Na čem v současné době pracujete?
Rád bych zdůraznil jedno zvláště oblíbené téma, ale není to možné, protože souběžně řešených úkolů je více. Patří k nim v prvé řadě zapojení do kolektivní práce na přípravě posledního svazku Uměleckých památek Moravy a Slezska, který by měl uzavřít záměr minulých badatelských generací, kořenící již v době zrodu Československé republiky na přelomu desátých a dvacátých let 20. století. V posledních letech se intenzivně pracuje na poznání středověkého sakrálního stavitelství ve východních Čechách, paralelně doufám, že se podaří k zveřejnění dovést poznání středověkého kostela ve Starém Městě u Bruntálu; pozoruhodná stavba dalece překračuje svým významem regionální dimenze a její výpověď má velmi důležitou úlohu v procesu poznání zrodu městského sakrálního stavitelství v celé středovýchodní Evropě. Pokračuje se na rozpoznání středověkého vývoje katedrály sv. Václava v Olomouci a jeho uměnovědného kontextu, což zase souvisí s mimořádným významem této „perly gotické Moravy“ s rozhodujícími stylovými proměnami vývoje architektury na evropském kontinentě v 2. polovině 13. století. Je třeba sumarizovat a publikovat i poznatky o stavebních proměnách městského kostela ve Vysokém Mýtě, o nejstarších „hradních“ fázích vývoje pozdějšího zámku v Bílovci a dovést do konce poznání kostela sv. Petra a Pavla v Jaktaři, což je stavba nemalé důležitosti pro porozumění problematice pronikání gotického slohu do celého středovýchodoevropského prostoru. Zkrátka, úkolů a témat je, zdá se mi, dost.   
 
Děkujeme za rozhovor a přejeme vše dobré.