Tradice a experiment: Americká židovská próza v období modernismu

  • Kamila Návratová
  • 11.06.2021
Tato studie se zaměřuje na proměny americké židovské prózy v období modernismu, tj. od druhé dekády 20. století do konce druhé světové války. Cílem této literárněhistorické publikace je podat ucelenější obraz americké židovské prózy zejména ve 20. a 30. letech 20. století, který by dopomohl nejen k lepšímu uchopení různorodosti nejen americké židovské literatury, ale americké literatury obecně. Vzhledem ke skutečnosti, že značná část těchto autorů není příliš známá, je větší pozornost věnována spíše samotným textům než kritickým teoriím. Vzhledem k rozsáhlosti tématu se studie zaměřuje pouze na ta díla a autory, která vnesla do americké (židovské) literatury nová témata, postavy nebo vypravěčské postupy.
1. Vážená paní docentko, dovolte nejprve v podstatě laickou otázku: Americká židovská literatura je Vaší profilovou tematikou a hlavní zájmovou oblastí: Jakou cestou jste se k ní dostala a v čem spočívá Vaše vášeň pro tuto oblast?

Americká židovská literatura mě začala zajímat již během magisterského studia, konkrétně po přečtení několika povídek od poválečného prozaika Bernarda Malamuda, o jehož díle jsem později napsala knihu Jewishness as Humanism in the Works of Bernard Malamud (2010). U amerických židovských autorů jsem již zůstala, a to především kvůli tematické rozmanitosti a blízkému vztahu k evropské kultuře. Většina amerických židovských autorů totiž z Evropy přímo pochází, popřípadě se jedná o potomky evropských přistěhovalců.

2. Pochopil jsem správně, že záměr Vaší nové knihy je nejen vědecký, ale také popularizující? Konkrétně mám na mysli fakt, že se v ní zaměřujete na u nás v podstatě opomíjené období americké židovské prózy, a sice období označované jako “modernismus”.

Když se řekne americká židovská literatura, většina čtenářů si vybaví spíše poválečné autory, ať už se jedná o zmiňovaného Bernarda Malamuda, hojně překládaného Philipa Rothe, nebo představitele americké holokaustové literatury, především Arta Spiegelmana nebo Jerzyho Kosińského, jehož kontroverzní román Nabarvené ptáče (1965, česky 1995) se do širšího čtenářského povědomí dostal díky filmovému zpracování Václava Marhoula. Meziválečné období je do značné míry opomíjeno již jen z toho důvodu, že většina autorů realisticky popisovala svůj příchod do Ameriky a svou snahu začlenit se do zcela jinak strukturované společnosti. Vzhledem k tomu, že angličtina nebyla jejich mateřský jazyk, působí dnes mnohá jejich díla zastarale či neuměle. Popularitě jim nepřidala ani skutečnost, že mnozí autoři patřili k aktivním zastáncům socialismu. To paradoxně vedlo k tomu, že v Československu byly jejich romány hojně překládány, obzvláště ty, která se k Americe stavěly kriticky. Vzhledem k nepříliš vyvážené umělecké kvalitě těchto příběhů a dnes již zastaralým překladům si tyto texty jen obtížně hledají své čtenáře. 

3. První dvě kapitoly Vaší nové monografie patří z velké části vlivné postavě světové modernistické prózy – Gertrude Steinové. To je jméno, které takříkajíc každý slyšel, ale nikdo nečetl. Čím si to vysvětlujete a má Vaše kniha ambici na tom něco změnit?

Gertrude Steinová se nejvíce proslavila svým pojmenováním Ztracené generace a prózou, která je založena na experimentálních vypravěčských postupech. Zásadní byl i její vliv na nastupující generaci amerických autorů: zdánlivě jednoduché věty a časté opakování proslavily jejího blízkého přítele Ernesta Hemingwaye.  Steinová však byla mnohem radikálnější, proto o jejích dílech často mluví, ale nikdo je nechce číst. Mnozí čtenáři i kritici se dokonce domnívají, že její díla nedávají smysl a Steinová si ze svého obecenstva  jen dělá legraci. Tato pověst je ale do značné míry zavádějící a nezasloužená. Pod vlivem evropského modernismu a zvláště pak kubismu, se Steinová snaží vyjádřit v jazyce nejen proud vědomí, ale také každodenní promluvy, které často nebývají koherentní. Ve svých přístupnějších dílech, kterým jsou mé kapitoly věnovány, zachycuje přirozený jazyk postav a způsob jejich myšlení, který je do značné míry cyklický. Steinová si uvědomuje, že inovativní umělecká díla  nemusí  být (a obvykle nejsou) přijímána s nadšením. Ověřila si to na recepci Pabla Picassa, jehož obrazy jsou známé a kritickou oslavované, ale jako pěkné či líbivé by je označil jen málokdo. 

4. Můžete prozradit něco vice o tom, podle jakého klíče jste řadila autory a autorky do jednotlivých kapitol? Jedná se o členění chronologické, tematické, žánrové…?

Autoři jsou řazeni chronologicky, a to podle dekád, ve kterých vycházela jejich zásadní díla. Právě chronologické řazení dokládá vývoj americké židovské prózy od realistických přistěhovaleckých příběhů k narativně a jazykově komplexnějším formám.

5. I zběžné prohlédnutí Vaší knihy odhaluje genderovou vyváženost – jsou zde v podstatě rovnoměrně zastoupeni muži i ženy. Dnes to může znít jako samozřejmost, ale jak tomu bylo v době, o níž píšete?

Genderově vyvážené jsou i samotné počátky americké židovské prózy. V Americe mnoho přistěhovalců navštěvovalo školy nebo alespoň večerní kurzy a pod vlivem amerického individualismu se dokázaly prosadit i ženské autorky. Těm jsem se, mimo jiné, věnovala i v knize Horace M. Kallen a vývoj americké kulturní identity (ed. Josef Jařab, 2011).

6. Mimochodem, hlavní titul Vaší knihy je Tradice a experiment. Jak byste tyto dva termíny definovala právě v kontextu americké židovské prózy?

Nutno říci, že většina amerických židovských autorů se do velkých formálních experimentů nepouštěla. Výjimku tvoří autoři z 20. a 30. let minulého století, zejména Gertrude Steinová, Michael Gold, Nathanael West a Henry Roth. Právě Rothův román Říkej tomu spánek (1934, česky až 2011) je vnímán jako vrchol modernistického experimentu, který propojil tradiční přistěhovalecký příběh s inovativní narativní strukturou. Opačný přístup zvolila Fannie Hurstová. Její romány pro ženy jsou spíše realistické, zato však reflektují aktuální společenské otázky, zejména postavení žen ve společnosti, a nevyhýbají se ani rasové problematice. 

7. Myslíte, že i pro americkou židovskou prózu, stejně jako pro evropské modernistické hnutí, platí to, že co začalo jako radikální experiment, se postupně stalo v podstatě tradicí? Nebo americká židovská próza prošla a prochází jiným vývojem?

Experiment, zejména žánrový a narativní experiment, není v americké židovské literatuře obvyklý. Ve čtyřicátých letech nastupuje nová generace amerických židovských autorů, která se vzhledem k politické situaci ve Spojených státech vrací k realismu, případně k magickému realismu. Obrat pak nastává až na konci šedesátých let, kdy začínají vznikat první díla o holokaustu. Ta se obvykle vyznačují použitím motivů snů, nočních můr a retrospektivního vyprávění. 

8. Najdeme mezi Vámi představovanými autory takové, které jsou skutečně blízké Vašemu čtenářskému srdci? Také nám řekněte proč.

Během psaní jsem si postupně našla cestu i k těm knihám, které jsem při četbě nevnímala jako čtivé. Nejvíce mě oslovil Henry Roth, jehož mozaika několika jazyků a kultur vyprávěná pohledem dětského protagonisty patří k stěžejním románům nejen americké literatury. Našla jsem si cestu i ke Steinové, kterou jsem do té doby, podobně jako ostatní, znala, ale nečetla. Obdivuji na ni především její odhodlání dělat věci po svém a neměřit hodnotu svého díla pouhou prodejností výtisků. Fannie Hurstová a Michael Gold mi zase ukázali, že i pod nálepkami román pro ženy a proletářský román se mohou skrývat umělecky propracovaná díla, která mají stále co říct. 

9. Dá se dnes již s jistotou říci, že se americká židovská próza stala pevnou součástí hlavního proudu americké literatury? Nebo se i nadále jedná o spíše “etnický” či relativně “minoritní” proud? Jaký je Váš pohled a jak argumentuje Vaše kniha?

Má kniha končí ve čtyřicátých letech, tedy v období, kdy byla americká židovská literatura stále vnímána jako okrajová. Situace se změnila až s nástupem nové generace autorů v poválečném období. Většina umělců se tehdy ale věnovala spíše obecnějším, americkým tématům a mnozí autoři tak ani nebyli vnímáni jako etničtí (a ani se tak neprezentovali), vzpomeňme třeba na Josepha Hellera, Normana Mailera, Kurta Vonneguta nebo J.D. Salingera (to ostatně často platí i pro předválečné autory jako Gertrude Steinovou a Nathanaela Westa). Obecně lze ale říci, že ke zviditelnění americké židovské literatury a jejího přijetí do hlavního proudu přispěla zejména holokaustová literatura a románová tvorba tzv. velké trojice: Bernarda Malamuda, Philipa Rothe a Saula Bellowa. 

10. Pojďme si ještě na závěr říct, jakému čtenáři je kniha určena a jakého čtenáře byste ráda viděla horlivě začteného do jejích stránek?   

Kniha je určena všem, kteří se zajímají o americkou literaturu a kulturu. Většina knih je navíc dostupná  v českých překladech, popřípadě v elektronické podobě. Protože se jedná o málo probádanou oblast, snažila jsem se knihu nepřetěžovat literárně kritickými teoriemi a spíše představit daná díla v literárně kulturním a historickém kontextu. Jedná se tak o pozvánku ke knihám, které mohou být přehlíženy jen proto, že byly díky socialistickému smýšlení jejich autorů oceňovány minulým režimem, ale které jsou v mnoha ohledech aktuální i v současné době.

Rozhovor s doc. PhDr. Michaelou Weiss, Ph.D. vedl Mgr. Radek Glabazňa, Ph.D., MA


Rozhovor vznikl v rámci projektu „Rozvoj VaV kapacit Slezské univerzity v Opavě“, registrační číslo projektu CZ.02.2.69/0.0/0.0/18_054/0014696.