Před pár lety jsem se potkal se sochařem Lubomírem Janečkou, autorem busty Václava Havla, která byla v Kongresu odhalena v roce 2014 jako jedna ze čtyř bust světových státníků. Lubomír mě seznámil s člověkem, který tehdy umístění Havlovy busty pomáhal v Kongresu prosadit. Byl jím Elliot Berke, americký právník, který už jako student pochopil Havlovu zajímavost a význam. Jednou jsme u něj, asi před rokem a půl, seděli v kanceláři ve Washingtonu a já jsem z legrace pronesl, že by bylo zajímavé přesně třicet let po tom, co se Václav Havel do Kongresu dostal a proslovil tam svoji skvělou řeč, ji nějakým způsobem připomenout. Skutečně to byla spíš legrace, ale Elliot řekl, že to zkusíme a prostě to dokázal. 

Nebylo to samozřejmě ihned, chvilku trvalo, než námět schválili. Takovéto akce neřeší přímo kongresmani, ale oddělení přidružených akcí na základě návrhu oprávněného senátora. V našem případě to byl šéf republikánské menšiny v dolní komoře Kevin McCarthy. V okamžiku, kdy byl námět potvrzen, jsme začali připravovat konkrétní scénář; naším úkolem bylo vymyslet důstojnou připomínku projevu s tím, že ji také využijeme jako určité promo pro dokončovaný dokument o Václavu Havlovi. 

Nakonec jsme zaplnili celý sál. Přišlo asi 450 lidí, museli jsme nechat otevřít i balkon. Pozvání přijali hlavně ti, kteří měli k Václavu Havlovi vztah, přátelé z okruhu české ambasády a samozřejmě řada lidí z prostředí Elliota Berkeho. Hlavními hosty a řečníky byli Madeleine Albright, která před 30 lety návštěvu prezidenta v Kongresu domlouvala, Joan Baez, folková zpěvačka, podporující disidenty v Československu už dávno před listopadem 1989, a filosof a diplomat Martin Palouš, člen tzv. advanced týmu, který v roce 1990 do Washingtonu přijel s předstihem a projev v Kongresu připravoval. Ti si zavzpomínali. Ale kvůli týdenní přestávce v jednání Kongresu, odhlasované dávno po zvolení našeho termínu, bohužel chyběli politici, kteří akci zaštítili – šéf republikánů a šéfka demokratů, to byla skutečně škoda. 

Mám to trochu zastřené, protože jsem ho už mnohokrát zpracovával v různých podobách. Z té doby, z roku devadesát, si spíš pamatuju to, co se odehrálo potom. Kulturní komunita v následujících dnech pro Václava Havla zorganizovala v New Yorku večer v katedrále Saint John the Divine. A tam opravdu každý, kdo v tehdejší americké kultuře něco znamenal – počínaje Milošem Formanem, přes Arthura Millera, Michaila Baryšnikova až po Paula Newmana – měl o Havlovi či k němu řeč. A to mě bavilo minimálně úplně stejně, jako prezidentův projev, ačkoliv ten byl politicky a významově samozřejmě mnohem důležitější.

Spíš z kuloárů, pro řadu zájemců šlo o novinku, bylo tam i pár lidí, kteří už něco z našich materiálů viděli. Například členové skupiny American Friends of the Czech Republic nebo z Victims of Communism Memorial Foundation. Pro nás je nejdůležitější, že nám řada z návštěvníků akce slíbila podporu v době, kdy budeme řešit distribuci a uplatnění filmu.

Máme v tuto chvíli spoustu scén a prvků, které jsou postříhané a vnitřně vystavěné, momentálně hledáme jejich nejlepší a nejpůsobivější pořadí. Kdyby udeřilo, tak můžeme film odpromítat za pár týdnů, ale vlastně s tím vším pořád laborujeme a pomalu se dostáváme do fáze, kdy bude nezbytné začít nemilosrdně škrtat. Což je ta nejtěžší záležitost, protože se nám všechno líbí, ale celek má spoustu hodin a výsledná stopáž by měla být kratší. Řada věcí musí pryč, a to vždycky bolí.

Vaše dokumenty jsou tematicky dost pestré, jak si vybíráte náměty? Nebo si náměty vybírají Vás?

Je to různé, ale dost často se jedná o náhodu. Nebo osud – vlastní, soukromý. Jediný velký film, na kterém teď kromě časosběru o Václavu Havlovi pracuji, je o roztroušené skleróze. A dělám ho proto, protože tuto diagnózu má moje dcera. Dokumentem jsem se rozhodl pomoci Nadaci Jakuba Voráčka, která se podpoře pacientů s roztroušenou sklerózou věnuje. 

Jediné, co asi budeme mít opravdu totálně všichni společného, je zvědavost.

Chcete to opravdu vědět? Točil jsem film o parkinsonově chorobě s hlavním hrdinou, hudebním skladatelem Petrem Šibilevem, který bydlel v Jeseníkách, kam jsme za ním jezdili. Jednou pořádal zahradní party, na které byl i někdo ze Slezské univerzity. Během společného hovoru se zmínil, že hledají člověka, který by u nich učil film. A protože bylo veselo, tak jsem mu řekl, že klidně já… Je to už víc než deset let… (smích)

Asi v sedmi letech, ale s mou budoucí dokumentaristickou kariérou to tedy opravdu nesouviselo. Bylo to na zabijačce u mojí babičky; místní veterinář byl nadšený kinoamatér a měl s sebou sovětskou kameru Krasnogorsk, kterou mi půjčil. Myslím, že ale nikdo nikdy ty záběry neviděl, naštěstí… Filmoví nadšenci dnes mají nesrovnatelně širší možnosti, než byly k dispozici před lety. Pokud má člověk skvělý nápad a základní erudici, může natočit zajímavý snímek i mobilním telefonem. Jedna z věcí, které se ale snažím studentům neustále připomínat, je, že sebelepší technika za ně nic nevymyslí.   

Mám ji hodně rád, mimo jiné proto, že snad i díky učení pomaleji stárnu. Navíc moji rodiče byli oba kantoři – otec na vysoké a matka na základní škole, takže jsem v tom vyrůstal a učit mi přijde naprosto přirozené. Jen je otázka, zda to se mnou studenty baví… (smích) V současné době na Slezské univerzitě učí řada zkušených filmových profesionálů a já jsem přesvědčen, že jsme schopni studenty filmových oborů hlavně v praktickém smyslu slova významně posouvat dál.

Pane Jančárku, děkujeme za Váš čas a přejeme Vám pevné nervy při střihu finální podoby dokumentu!

Text: Bc. Iva Čížková

Foto: Roman Franc