Před pár lety jsem se potkal se sochařem Lubomírem Janečkou, autorem busty Václava Havla, která byla v Kongresu odhalena v roce 2014 jako jedna ze čtyř bust světových státníků. Lubomír mě seznámil s člověkem, který tehdy umístění Havlovy busty pomáhal v Kongresu prosadit. Byl jím Elliot Berke, americký právník, který už jako student pochopil Havlovu zajímavost a význam. Jednou jsme u něj, asi před rokem a půl, seděli v kanceláři ve Washingtonu a já jsem z legrace pronesl, že by bylo zajímavé přesně třicet let po tom, co se Václav Havel do Kongresu dostal a proslovil tam svoji skvělou řeč, ji nějakým způsobem připomenout. Skutečně to byla spíš legrace, ale Elliot řekl, že to zkusíme a prostě to dokázal. 

Nebylo to samozřejmě ihned, chvilku trvalo, než námět schválili. Takovéto akce neřeší přímo kongresmani, ale oddělení přidružených akcí na základě návrhu oprávněného senátora. V našem případě to byl šéf republikánské menšiny v dolní komoře Kevin McCarthy. V okamžiku, kdy byl námět potvrzen, jsme začali připravovat konkrétní scénář; naším úkolem bylo vymyslet důstojnou připomínku projevu s tím, že ji také využijeme jako určité promo pro dokončovaný dokument o Václavu Havlovi. 

Nakonec jsme zaplnili celý sál. Přišlo asi 450 lidí, museli jsme nechat otevřít i balkon. Pozvání přijali hlavně ti, kteří měli k Václavu Havlovi vztah, přátelé z okruhu české ambasády a samozřejmě řada lidí z prostředí Elliota Berkeho. Hlavními hosty a řečníky byli Madeleine Albright, která před 30 lety návštěvu prezidenta v Kongresu domlouvala, Joan Baez, folková zpěvačka, podporující disidenty v Československu už dávno před listopadem 1989, a filosof a diplomat Martin Palouš, člen tzv. advanced týmu, který v roce 1990 do Washingtonu přijel s předstihem a projev v Kongresu připravoval. Ti si zavzpomínali. Ale kvůli týdenní přestávce v jednání Kongresu, odhlasované dávno po zvolení našeho termínu, bohužel chyběli politici, kteří akci zaštítili – šéf republikánů a šéfka demokratů, to byla skutečně škoda.