Na první pohled zaujme jeho smysl pro detail, který se snoubí s poetickou melancholičností. Cyklus „nalezených zátiší“, jak o nich umělec sám hovoří, vzniká v posledních dvou letech. Snímky jsou pořízeny metodou cílené náhody v okolí Ostravy. Autor si na zastávce Ostrava Svinov vybere autobus či vlak, na libovolné zastávce pak vystoupí a během chůze domů aktivuje své fotografické oko. Nalezené zátiší je promyšlená kompozice, která je adjustována ve stylu DYI (do it yourself) či nezávislé (undergroundové) estetiky. Jako by tento koncept byl reakcí na zvýšenou digitalizaci a odosobněnost umění i každodenního veřejného i privátního života. Je Zajacův rituál chůze hraničící s potulkou reinkarnovanou ozvěnou přístupu Ralpha Walda Emersona? Věřím, že kdyby měl Emerson fotoaparát (který čistě teoreticky mít mohl, nicméně mu v pořízení takové bláhovosti jistě bránila jeho urputná šetrnost, díky níž nicméně mohl žít téměř nezávisle), zaměřoval by se na podobnou tematiku. Urbánní divočina zachycená na vystavených fotografiích reflektuje Emersonovo vnímání přírody coby duchovní reality, která odráží vnitřní nastavení člověka. V přírodě si tedy dle Emersona vybíráme právě taková zátiší, jež vypovídají o nás samotných. Fotografie Tadeáše Zajace jsou poctou meditativnímu umění a zároveň jeho soudobou interpretací. Fascinace liniemi, strukturami a urbexem vypovídá o touze propojit industriální estetiku s minimalismem, přičemž autor cítí potřebu fotografie kolářovsky dotvářet, jako by právě postprodukce a adjustace zajišťovala ve věku technické reprodukovatelnosti uměleckému dílu půdu pod nohama.

Výstava potrvá do 14. února 2026. Kurátorkou výstavy je Jana Orlová.