Ústav archeologie vydal odbornou publikaci

  • Kamila Návratová
  • 23.03.2021
Na otázky k odborné publikaci Interdisciplinární výzkum krajiny na pomezí Slezska a Moravy odpovídal jeden z editorů Mgr. Peter Kováčik, Ph.D.
Interdisciplinární výzkum krajiny na pomezí Slezska a Moravy je nová oborná publikace Ústavu archeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě a je dílčím výstupem z projektu „Historická krajina na pomezí Slezska a Moravy“. Můžete nám tento projekt popularizačně představit? 

Projekt se zabývá výzkumem širší oblasti Moravské brány, tj. rozsáhlého území od středního toku Moravy až po státní hranici mezi Bohumínem a Jablunkovem, včetně přilehlých partií Nízkého Jeseníku, slovensko-moravských Karpat a Západních Beskyd o výměře cca 4150 km2. Oblast byla od pravěku nejen přirozenou spojnicí mezi Moravou a Slezskem, ale také komunikačním koridorem evropského významu mezi severními a jižními regiony kontinentu. Vedla tudy i jedna z tras tzv. Jantarové stezky, která v době římské spojovala severoitalskou Aquileiu s Baltem. Vzhledem ke geomorfologické orientaci však Moravská brána zprostředkovávala v různých obdobích i kratší kontakty v západovýchodním směru (přesněji ve směru jihozápad-severovýchod). V severní části koridoru, označované jako Oderská brána, máme například doloženu koncentraci několik neolitických osad, zabývajících se zpracováním silicitů („pazourků“) dobývaných v oblasti krakovsko-čenstochovské jury, přibližně 150 km východněji, a hlavně pak zprostředkováním jejich dodávek dále na západ do Pomoraví a až do východní poloviny Čech. Bránou patrně pronikl i jeden ze dvou hlavních slovanských proudů osídlujících naše země v 6. století. Tudy také směřovala expanze velkomoravského státu či později Přemyslovců na Krakovsko, resp. do Haliče, poháněná snahou dostat pod kontrolu část významné raně středověké dálkové obchodní trasy vedoucí dál na východ přes Přičernomoří do Asie.
Širší prostor Moravské brány byl však zároveň často územím kontaktu kulturních okruhů či historických státních útvarů, které tento koridor propojoval. Nejspíš tak tomu bylo již v neolitu, ale i později například v době popelnicových polí (mladší a pozdní doba bronzová, starší doba železná). Ve středověku pronikal tudy z prostoru severního Německa proti toku Odry přes Dolní a Horní Slezsko až na střední Moravu tzv. saský proud středověké kolonizace. Ta spočívala nejen v příchodu nového obyvatelstva, kolonizujícího řídce osídlené území a zakládajícího města a vesnice, ale i ve zprostředkování inovativních myšlenek, proměňujících dosavadní postupy v zemědělství, v řemeslné výrobě, v dolování, ale i v oblasti sociálního a právního postavení jednotlivců a celých komunit, a přirozeně i v jejich materiální i duchovní kultuře. V období vrcholného středověku (13.–14. století) byly mj. položeny základy sídlištní a komunikační sítě, která i přes výrazné proměny v industriálním období v zásadě přetrvává dodnes.
Co bylo hlavním podnětem pro vznik tohoto projektu?

Rozhodujícím podnětem k realizaci projektu byl neblahý vliv intenzivní těžební, průmyslové a stavební činnosti, která v tomto regionu od poloviny 19. století místy značně narušila a nadále narušuje dosavadní vzhled krajiny. Tím samozřejmě ohrožuje nemovité památky v ní, které jsou zároveň pramennou bází poznání zdejšího pravěkého a historického osídlení. Devastující vliv na ně mají rovněž na pohled méně nápadné, ale intenzivní zemědělské a lesnické těžební činnosti. Navíc delší dobu dochází k ničení zdejších archeologických památek také nelegálními vykopávkami.
Přes to všechno byl však region dosud zkoumán spíše jen nárazově. Kromě některých větších záchranných aktivit (např. v souvislosti s výstavbou dálnice D1 nebo obchvatů měst) se zde dosud systematičtěji věnoval prospekci a výzkumu pouze Ústav archeologie FPF Slezské univerzity v Opavě, ale samozřejmě v závislosti na finančních a časových možnostech jen v omezené míře.
Důležitým faktorem je pohled na zájmové území ve smyslu „krajinné archeologie“ jako na proměnlivý celek, na komplex jednotlivých složek kulturní a přírodní krajiny (sídliště a jejich hospodářská zázemí, exploatační a výrobní areály, sociokultovní areály, komunikace, les, apod.). Tento komplex se pak přirozeně různě se mění v čase v závislosti na větších změnách přírodních i sociálních podmínek. 

Projekt je interdisciplinárně zaměřen. Kdo se tedy na něm vše podílí?

Podobné projekty přirozeně nelze v dnešní době řešit v rámci jednoho vědního oboru. Významně se proto na řešení podílejí spolupracovníci ze tří dalších partnerských vědeckých institucí, kterými jsou Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava (konkrétně Katedra městského inženýrství na Fakultě stavební), Ústav geoniky AV ČR, v.v.i., Ostrava a Univerzita Palackého v Olomouci (konkrétně Katedra geoinformatiky na Přírodovědecké fakultě).  Kromě archeologů a historiků tak na projektu pracují i odborníci zabývající se stavební historií, krajinnou architekturou, materiálovými analýzami, antropologií, archeoozoologií, archeobotanikou, geologií a petrografií, a v neposlední řadě geoinformatikou.
Kromě toho se snažíme navázat spolupráci s některými amatérskými archeology v regionu; např. z Oderska pochází mnoho dosud odborně nezpracovaných starších nálezů. 

Výsledky projektu představujete na příkladu tří modelových regionů. Podle jakého klíče jste tyto regiony vybírali a které to jsou?

Pro tuto publikaci jsme vybrali tři různé modelové oblasti, na kterých jsme chtěli prezentovat jak dosavadní výsledky, tak i šíři záběru projektu a rovněž některé z použitých metod a pracovních postupů výzkumu. Vybrané oblasti jsou situovány v severní, v centrální a v jižní části zájmového území projektu.
První modelovou oblastí je Jablunkovsko. Předmětem podrobného výzkumu zde byl soubor specifických památek, označovaných jako jablunkovské šance.  Jsou to obranná zařízení z raného novověku na pomezí Slezska a Uher. Ty jsme se snažili zpracovat kombinací metod archeologických, historických a přírodovědných. 
Jako druhá oblast bylo vybráno území kolem výrazného ohybu Odry u Mankovic v místech, kde řeka opouští Nízký Jeseník a nabírá severovýchodní směr jako osa koridoru Oderské brány. Tato oblast je typickým periferním územím, izolovaným od starých sídelních území v okolí, ovšem čile využívaným ke komunikaci, která je spojovala. V jeho rámci lze rozlišit dílčí oblasti s různým přírodním charakterem i dynamikou osidlovacího procesu. Odersko, Spálovsko a Fulnecko jsou oblasti už vrchovinné a leží mimo vlastní komunikační koridor, na jeho hornatém lemu. Systematičtěji byly osídlovány až od vrcholného středověku, do té doby z různých důvodů jen přechodně navštěvovány, počínaje již obdobím paleolitu. Přímo v koridoru leží v modelovém území oblasti v podstatě nížinné či pahorkaté. Na pravém břehu Odry je to okolí Blahutovic a Starého Jičína, na levém břehu v okolí Hladkých Životic. Ve všech případech jde o nácestné enklávy časově omezeného osídlení, které v různých obdobích zemědělského pravěku vznikalo a opět zanikalo v souvislosti s potřebami dálkové komunikace; předcházejí ho samozřejmě stopy přítomnosti neusedlých loveckých tlup. Kapitolou samou pro sebe je oblast „Železné brány“ u Bělotína, která je nejvyšším bodem na staré komunikační trase mezi Slezskou nížinou a moravskými úvaly, doložitelné archeologickými i historickými prameny od neolitu (6. tisíciletí př. n. l.) a fungující dodnes. 
Třetí modelovou oblastí je Podhostýnsko, zajímavé a donedávna málo poznané území, jedna ze dvou přirozených spojnic mezi Hornomoravským úvalem a Oderskou bránou. I zde byl zájmový region vybrán tak, aby obsáhl různé krajinné typy - rovinatější oblast přimykající se na západě k nedaleké řece Moravě, lze označit jako součást tradičního sídelního území v Pomoraví. K ní se na východě přimyká mnohem zvlněnější Kelečská pahorkatina. Tu můžeme opět označit za periferní oblast, jejíž epizodické osídlování v pravěku bylo nejspíše určováno průběhem komunikačního koridoru regionálního významu. Dosavadní informace jsou však dosti omezené, takže opatrnost v tomto ohledu je prozatím na místě. Na jihovýchodě uzavírá modelové území část hornaté oblasti výrazně se zvedajících Hostýnských vrchů, na jejich lemu však můžeme konstatovat několik pravěkých hradisek z různých období i středověkých hradů, včetně vrchu Hostýna se slavným poutním místem, který byl v první polovině posledního tisíciletí př. n. l. významným hradiskem na přelomu doby bronzové a železné a na jeho konci keltským oppidem.

Je něco, co vás v rámci tohoto výzkumu překvapilo, přineslo nečekané výsledky?

Uplynula teprve o trochu více než polovina doby řešení, takže na hlavních výsledcích se dosud intenzivně pracuje, nicméně některé lze najít již dnes na webových stránkách projektu.  Výsledky zpracování dosavadních a sběru nových informací pro tvorbu GIS-map  jsou zatím spíše v podobě předběžných zjištění, která bude nutno ještě specifikovat. Máme nová zjištění ohledně kulturního zařazení některých výšinných sídlišť, zpracováváme analýzy viditelnosti mezi jednotlivými lokalitami, s pomocí specializovaných SW nástrojů se pokoušíme o determinaci určujících přírodních podmínek pravěkých a raně středověkých sídlišť v a tím i o predikci dosud neznámých lokalit. 
Asi nejvíce nás překvapilo, kolik informací o lokalitách a zajímavých nálezech z nich zůstává mimo oficiální zdroje (např. Státní archeologický seznam, Archeologická mapa ČR apod.) a tedy i mimo dosah odborné obce. Proto se snažíme velkou část našich projektových aktivit v současnosti zaměřit k jejich zveřejnění.   
Hlavním výsledkem projektu bude obraz zdejší kulturní krajiny a jejích proměn v různých pravěkých a pozdějších obdobích, ve kterém budou zapracována i uvedená nová zjištění. Budeme jej prezentovat v roce 2022 především prostřednictvím webových map, dále tří odborných publikací a výstavy. Výsledky tak budou k dispozici široké odborné i laické veřejnosti.

Publikace vyla vydána za podpory Ministerstva kultury ČR jako výsledek výzkumného projektu „Historická krajina na pomezí Slezska a Moravy“ (číslo DG18P02OVV017) realizovaného v rámci „Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022 (NAKI II)“.