Čtyři matematikové, jedna skoromatematička a lékař společně vytvořili tým, který se vydal přes Vídeň a metropoli Kataru Dauhá do Káthmándú a pak ještě dál a výš. Jeho složení vidělo ledacos. Doc. RNDr. Karel Hasík, Ph.D., byl dvakrát v Chile, poznal kanadskou část Skalistých hor a Kalkatu na indickém subkontinentě, doc. RNDr. Hynek Baran, Ph.D., spolu s RNDr. Petrem Vojčákem, Ph.D., vycestovali do Kolumbie, Ing. Katarína Jelšovská, Ph.D., se seznámila s Portugalskem (to ještě pod tímto jménem, dnes už je Petrlová), a zdatní cestovatelé Böhmovi – Jiřina ze sekretariátu MÚ a její manžel Tomáš, internista a diagnostik ze Slezské nemocnice, kteří absolvovali třeba cestu až do Malajsie. A přece se všichni shodli, že doba strávená pod Himálajem, a nejen úplně pod ním, byla ten nejnepopsatelnější zážitek. „Jedním slovem machři,“ říkali jsme tu nejen v průběhu jejich pobytu, ale i ještě více po něm.

„Získat tuto neopakovatelnou zkušenost nám umožnilo konání mezinárodní matematické konference v nepálském městě Pokhara. Je to druhé největší město v zemi, položené ve středním Nepálu. Po dvou pětihodinových letech nám z Káthmándú zbylo do dějiště konference pouhých 200 kilometrů. Ale po silnicích, které se rovnaly našim okreskám, ba horším, totiž bez asfaltu, to bylo časově ještě devítihodinové trmácení,“ říká doc. Hasík. „Prvním zážitkem naší cesty byla roztodivná elektrická síť nepálské metropole natažená ve shlucích drátů, druhým cesta do Pokhary. Žádnému českému řidiči bych ji nepřál, protože by ji ani nezdolal. Že se jezdí vlevo, to byla jen maličkost,“ doplňuje dr. Vojčák.

V pořadí třetí International Conference on Applications of Mathematics to Nonlinear Sciences (AMNS) hostila více než 200 účastníků z 21 zemí. Organizovaly ji ve dnech 25. – 28. května Asociace nepálských matematiků v USA, Nepálská matematická společnost, Kathmandu University a Tribhuvan University. „V prvních dnech jsme konferenci úspěšně zvládli, a to i s přednesením příspěvku, což je vždy náročné na psychiku, ten druhý cíl byl fyzicky ještě náročnější. Z pracovní cesty se totiž proměnil v cíl osobní, byť pracovnější. Čtyři noci a pět dní na treku Mardi Himal,“ vzpomíná doc. Hasík. „Bylo to náročné, nahoru na dýchání, dolů na nohy,“ netají dr. Vojčák.

„Kdybychom počítali kilometry, nebylo by jich více než pět desítek. Ovšem během pěších túr od rána na startu mezi sedmou a osmou hodinou nejprve rododendronový prales, pak tři kilometry pořádného výstupu. Nádherný zážitek z pohledů na horské vesnice, terasovitá políčka a kanálky, kudy protéká voda k rostoucí rýži,“ připomínají mí respondenti a uchovávají si v paměti výhledy na Machhapuchchhre (výška 6 997 m) s vrcholem podobajícím se rybímu ocasu a Annapurna South (7219 m). „Dva průvodci a tři nosiči nás upozorňovali na horizontu vzdálené osmitisícové vrcholy Manáslu (8163 m) i Dhaulagiri (8167),“ dodávají oba matematikové. „My jsme dosáhli nejvyššího bodu na úrovni 4200 metrů. To bylo čtvrtý den treku s výhledem na Annapurnu II (7937 m) a Gangapurnu (7455 m),“ konstatuje dr. Vojčák. „Byla to opravdu pastva pro oči a pro nás úplná sklizeň zároveň. Počasí nám přálo, každodenní déšť jsme vždy prožili až po túrách, tedy v pozdním odpoledni. Jak se říká, štěstí začátečníkům přeje, navíc výšková nemoc nás nijak nezbrzdila, stejně tak ani časový posun, který je v Nepálu o 3 hodiny a 45 minut,“ usmívá se doc. Hasík.

„Na treku jsme vystoupali tisíce schodů, ale stálo to za to. Nejen hory udivovaly, pro Evropana ze středu starého kontinentu Nepál představuje opravdový kulturní šok, např. chrám Pashupatinath, památka UNESCO a Mekka hinduismu, pohřební rituál jako surrealistická podívaná, pokaždé všudypřítomní dotěrní makakové a dokonce býci,“ říká dr. Vojčák. „Ale Nepálci byli v pohodě, necítili jsme se nijak ohroženi, ani v hustém dopravním – v Káthmándú povětšinou motocyklovém – provozu, shodují se doc. Hasík a dr. Vojčák. „A my jsme taky byli zdraví a v pohodě. Ne však naši blízcí v Česku, když poznali, že se na telefonní spojení z Nepálu nemohou třeba na tři dny spolehnout,“ uzavírají oba kolegové z MÚ.(um)