A také proto, aby se znovu setkal s prof. RNDr. Jaroslavem Smítalem, DrSc., ředitelem Matematického ústavu (MÚ) v Opavě. „Na Univerzite Komenského v Bratislave som pred konzultáciami u neho vystával před jeho dverami trebárs i hodiny,“ vzpomíná Snoha. „Má mě na svědomí“, přidal se smíchem, ale hned vzápětí svou myšlenku rozvinul. „Měl jsem štěstí, věřte, jsou učitelé, kteří svým žákům odevzdávají nejen vědomosti, ale i způsob přemýšlení a nadšení pro předmět,“ dodal. Sám k takovým profesora Smítala jako jeho úplně první aspirant nikdy nepřestane počítat. „Neděláme mu snad žádnou ostudu, vždyť je nás, jeho doktorandů, čtrnáct,“ říká i dnes prof. RNDr. Ľ. Snoha, DSc., DrSc., dlouholetý spolupracovník matematického pracoviště Slezské univerzity.

Prof. Snoha nikdy ani po vzniku dvou států nelenil, aby nám účinně pomáhal, ať ve Vědecké radě MÚ, či při osobních konzultacích nejen s prof. Smítalem, ale později například s doc. RNDr. Michalem Málkem, Ph.D., zástupcem ředitele ústavu pro výpočetní techniku a vedoucím oddělení reálné analýzy a dynamických systémů MÚ.

Ľ. Snoha dobře ví, jak je jeho věda široká a jak je důležité, aby každý její mladý adept dostal takový impuls, jakým ho naočkoval jeho učitel. Ten ho přivedl až k topologické dynamice, kterou přednášel i doktorandům v Polsku. Sám se do studentské vědecké odborné činnosti zapojil ve třetím ročníku vysokoškolského studia prací o teorii reálných funkcí. A pak už podnícený zájem vedl k semináři z teorie reálných funkcí a později i k semináři z dynamických systémů, který založil prof. Smítal.

Ten pod Smítalovým vedením nezanikl ani po rozdělení České a Slovenské federativní republiky na počátku devadesátých let minulého století. Jenom se postupně transformoval na konference přenesené na Liptov a do Jeseníků. Jejich obsahem byla nejen matematika, ve škole prof. Smítala se mezi přednáškami debatovalo o celé škále životních hodnot.

„Doma jsem jako kluk slýchával o Štefánikovi, a tak mi jeho idea společného československého státu není cizí. Skutečnost, že se Česko a Slovensko rozhodly jít každý za voláním srdce, nám přineslo ve vědeckém světě nejeden problém. Ale současně jsme si uvědomili, že mezi matematiky, a zvláště těmi ze Smítalovy školy, žádné hranice uznávány nebudou. A pokaždé, kdy se setkáme, naposledy, letos v Banské Bystrici na kraji roku, se v tom utvrzujeme,“ přemítá prof. Snoha.

„A má jarní sedmdesátka? Život běží dál, hlavně že nadále spolupracujeme a máme své následovníky. Třeba doc. Roman Hric a doc. Matúš Dirbák na Univerzitě Mateja Bela se habilitovali na opavském Matematickém ústavu a já jsem svou profesuru samozřejmě taky absolvoval v Opavě. Na tomto příkladu jasně vidíte, že Smítalova škola určitě nevymře,“ uzavírá prof. Snoha.(um)