Těmi (i příležitostnými tisky připravenými nejvíce Jiřinou Böhmovou) byli poctěni Jaroslav Kurzweil (1926-2022) z Matematického ústavu Akademie věd ČR a Andrzej Mariusz Trautman (1933) z Varšavské univerzity. O mnoha dalších letech předešlých a pozdějších už nebudeme dlouho mluvit.

Na Matematickém ústavu (předtím na Ústavu matematiky a informatiky Filozoficko-přírodovědecké fakulty) ji mohl a může vidět prakticky každý denně. Konzultuje, organizuje, řídí. Někdy přemýšlí potichu, jindy hlasitěji. Má vysoké procento úspěšných úsudků a realizovaných rozhodnutí. Vždy si rychle ví rady. A kdo dá na její radu, většinou neprohloupí. O pracovišti v přízemí, v prvním a ve druhém patře budovy rektorátu ví úplně všechno a je všudypřítomná. Co je ale nejpodstatnější? Vždy inklinuje k potěše duše.

Jakou má tedy Matematický ústav duši? „Pochopitelně hodně složitou. Jeden každý z kolegů přichází s jinou notou, a tak se souznění někdy dává dohromady lehčeji, jindy komplikovaněji. Ale orchestr pokaždé hraje čistě, což je samozřejmě to nejdůležitější. Matematickému pracovišti nejvíce dominuje individuální usilovnost a také přirozená kolegialita,“ konstatuje Jiřina Böhmová. Obrazně řečeno: nestřílí se tu nikdy z kuše, ale právě jen z duše.

A přece se brzy určitě slyšitelně vystřelí (s nějakou láhví opojného moku) hned na počátku letošního února, kdy si vedoucí sekretariátu Matematického ústavu (snad bez stresu) připomene, že je tu po drahnou dobu. Vím ale jistě, že všichni kolegové bez výjimky pevně věří, že tu vytrvá už napořád.(um)