Nevím vysloveně o žádném konkrétním citátu. Ale fascinovalo mne vždy řecké slůvko sófrosyné. Nejčastěji si ho překládám jako uměřenost, dosažení správné míry. A mám dojem, že k objevení rovnováhy, vyrovnanosti a harmonie máme neustále o sófrosyné v širokém slova smyslu usilovat. Představuji si provazochodce, který musí umět stát na tenkém laně a dát vlastní tělo i duši do souladu se situací, v které se nachází. A tak se mi ono sófrosyné spojuje se vším, co mne obklopuje, s vlastní osobností, s mezilidskými vztahy, se vztahem člověka k přírodě a zemi, s prací.

Slezskou univerzitu považuji za zásadní iniciační vstupní bránu do nového labyrintu možností, vědění, vidění. Literatury, divadla, tvůrčího psaní… Zpětně také si vybavuji i jeden další podstatný podnět, a to je potřeba některých pedagogů mapovat a reflektovat regionální pozapomenuté, nebo neobjevené literáty, jinými slovy, způsob myšlení, který přivádí k tomu, že umění se nerodí ve vzduchoprázdnu, ale v úzkém kontaktu s místem, v němž lidé tvoří, kam patří. Možná také proto jsem psal svou bakalářskou práci o ThDr. Vladimíru Neuwirthovi, který v těch letech stěhoval z Frankfurtu cennou knihovnu Biblioteca Cyrilo-Metodiana právě do míst, odkud pocházel (viz. Neuwirthova knihovna jako součást Univerzitní knihovny – pozn. editora). Ve Městském divadle Zlín máme mnoho let linii regionálních autorů a témat. Intuitivně vlastně navazuji na tehdy objevované.

Na úžasné sepětí s městem. Už nikdy se mi nepodařilo tak rychle a myslím, že i docela do hloubky propojit s kulturním životem města, v němž jsem studoval či pracoval. Nestalo se mi to ani v Brně, ani v Českém Těšíně, ani ve Zlíně. Může to být výhoda univerzity v malém městě, jakým Opava je; student v něm se nemusí utopit v anonymitě tisícihlavého molocha někde na kolejích a může nejen pro školu, ale i pro atmosféru města udělat hodně i svou „mimoškolní“ aktivitou (která však může úzce souviset s jeho studiem). Nevím, co všechno bylo příčinou toho, že jsem Opavu velmi rychle přijal za své město. Mohla za to euforie devadesátých let, spontánní přátelská atmosféra na univerzitě, která se teprve formovala. Možná prvotní studentská drzost, kterou už jsem postupem času trochu ztratil, externí spolupráce s kulturní rubrikou týdeníku region pod vedením skvělého Iva Mludka… Nejspíše všechno dohromady.

Nedokážu na to odpovědět. Ovšem, vždy intenzivněji prožívám premiéry těch inscenací, na nichž jsem se podílel nejen jako dramaturg, ale také autor. Když situace a dialogy od stolu začínají žít ústy a těly jiných, je to mrazivé dobrodružství. A tak, možná za největší úspěch kariéry považuji vůbec to, že rozžívání mých vlastních textů mohu zažívat. Není to málo. A Slezská univerzita a život kolem ní stáli na počátku téhle cesty…

Myslím, že zcela totožný obor už na univerzitě neexistuje. Každopádně, moje opavská zkušenost je taková, nebojte se „prorůst“ s městem svého studia. Obory spjaté s výukou literatury a divadla to zpravidla umožňují.

Po pravdě, poslední dobou příliš ne. Poslední intenzivní kontakt se školou a studenty Slezské univerzity jsem měl v období, kdy jsem ze Zlína dojížděl vyučovat obor Kulturní dramaturgie. A vzpomínám na to velmi rád.

Tváře těch, kteří utkvěli v paměti.