Autor: Jakub Plaskura a kolektiv studentské redakce

Co jste si vždy přáli najít pod stromečkem, ale nikdy se to nesplnilo?

Irena Kocí: Celé dětství jsem tajně doufala, že tam bude štěně. Jenže jsem doufala tak moc tajně, že o tom nikdo, ale vůbec nikdo nevěděl. Ani Ježíšek, ani rodiče. Takže se mi ten sen tímto způsobem samozřejmě nemohl vyplnit. Ten jsem si nakonec splnila taky trochu tajně – dělala jsem, že plním přání svých dětí, a před osmi lety jsem pořídila strakaté štěně. Máme pejsku.

Michal Tvrdoň: Na tuto otázku se poměrně těžko odpovídá, protože každý rok si dítě zpravidla přeje něco jiného, takže těch pomyslných zklamání, kdy jsem rozbaloval dárky a nakonec vysněnou věc nenašel, bylo víc. Pokud bych měl pátrat v paměti, tak se jednalo např. o legendární kolo BMX 20, počítač nebo stavebnice Lego. Ovšem např. takové ponožky nebo spodní prádlo nechyběly nikdy. Teď, když už jsem velký, vyloženě vysněné dárky nemám. Hlavně si přeji zdraví, což s přibývajícím věkem bude asi přání, které bude narůstat na intenzitě.

Radmila Krkošková: Nikdy jsem neměla přehnané nároky. Vždy jsem chtěla být jen příjemně překvapená, což se vždy splnilo. Teď si přeji „zážitkové dárky“ – tak uvidíme, jestli mi Ježíšek nějaký přinese.

Martin Blaschke: Tato otázka mě nutí se v mysli vrátit do dětských let, protože pro dospělého člověka již postrádá smyslu. Avšak, i když zabloumám děravou pamětí do období svého mládí, nedokáži si vybavit, že bych po něčem takovém toužil. Myslím, že žiji v příliš dobré době a v příliš dobrém státě, abych mohl toužit po něčem materiálním, co se vleze pod stromeček a přesto to nikdy nedostal. 

Co je pro Vás tím pravým poselstvím Vánoc?

Irena Kocí: Být. Vědomě být. Ve stejný čas na stejném místě s lidmi, kteří o to stojí a o které stojím já.

Michal Tvrdoň: Jelikož jsem ateista, nemají pro mne Vánoce náboženský význam. Spíše se jedná o čas, který vybízí k rodinným setkáním, na které není v průběhu roku čas. Vánoce mám také spojené s odpočinkem, rodinnou pohodou a časem, kdy se lidé k sobě chovají aspoň chvíli hezky.

Radmila Krkošková: Za poselství Vánoc považuji prokazovat laskavost a dělat nezištné skutky. Vybrala jsem si pomoc zvířatům (každý rok posílám do útulku potřebné věci - čipy, granule, dřevitou vlnu a nějaké penízky) a pomoc seniorům v domovech důchodců (projekt Českého rozhlasu „Ježíškova vnoučata“).

Martin Blaschke: Během vánočních svátků mne vždy napadne se pídit po zvycích, které provozovali naši dávní předkové dříve, než byli vytlačeni těmi křesťanskými. U Velikonoc můžeme nějaké zbytky starodávných zvyků ještě naleznout, neboť vytlačování nebylo dokonale úspěšné (pokud se nedomníváte, že velikonoční zajíček schovává čokoládu, protože barva kříže a barva čokolády ...). Avšak u Vánoc je to horší. Je jasné, že zdejší lidé museli slavit nějaký svátek slunovratu, který buďto slavili tři dny (od 21.12. - 24.12.), anebo až po 24.12. (kvizová otázka pro studenty: proč až po třech dnech, když slunovrat většinou nastává 21.12.?).

Osobně nevěřím, že odpověď je tak prostá jako římské Saturnálie, i když samozřejmě jistá podobnost s Vánoci tu je cítit. Takže hlavní poselství Vánoc je pro mě asi, že vše je pomíjivé a je třeba dělat pečlivé záznamy i o tak obyčejných a prastarých věcech, jako jsou oslavy slunovratu. Při svém extenzivním výzkumu na toto téma (Wikipedie) jsem se dozvěděl, že jistou formu saturnálií slaví na německých univerzitách tím stylem, že si na den studenti a pedagogové vymění role. To by se mělo zavést i na naší univerzitě.     

Na štědrovečerní stůl patří smažený kapr a bramborový salát, ale od této tradice se ustupuje. Jak je tomu u vás doma?

Irena Kocí: Ustupujeme! To rybniční bahenní aroma si rádi necháváme ujít. Ale salátujeme! Samozřejmě i my máme ten „pravý“ recept na rodinný vánoční salát, a to je taková hra, jestli cibuli blanšírovat nebo ne a jestli ten lák z okurek letos výjimečně přidáme… Když říkám hra, tak myslím právě takovou výměnu replik, která nepotřebuje vítěze, stačí, že se děje.

Michal Tvrdoň: Tak od této tradice se v naší rodině ustoupilo již dávno a na štědrovečerní stůl servírujeme bramborový salát s vepřovým či kuřecím řízkem. Nutno dodat, že bramborový salát podáváme bez majonézy – základem je speciální zálivka dle rodinného receptu, který se dědí z generace na generaci a dodává tomuto salátu originální lehkost a rovněž vydrží déle než tradiční bramborový salát s majonézou. Rovněž řízek si děláme podle našich chuťových pohárků – naklepeme ho co nejvíce, osolíme a také potřeme lehce česnekem, což dodá řízku jeho jedinečnou chuť. A pro zjemnění jej doporučuji přes noc naložit do bílého jogurtu. Dobrou chuť!

Radmila Krkošková: Bez této tradice si neumím Vánoce představit. Bramborový salát připravujeme s manželem den před Vánocemi, dáme si k tomu dobré víno a pohoda je na světě. Někdy to zkuste, je to fajn.

Martin Blaschke: Polévka viz foto. Co se týče hlavního jídla, to se u nás baští spíše filety a klasické řízky než kapr.

Umělý nebo živý? Teď se neptám na kapra, ale na stromeček. Jaký bychom našli u vás doma?

Jiří Keisler: Už pár let živý. Vzbuzuje to ve mně tu správnou atmosféru. Strom provoní pomalu celý byt a zkrátka k mým Vánocům určitě patří. Asi bych si už nedokázal Vánoce bez živého stromku představit.

Karolína Lančová: Stromeček jedině živý. Loni stromeček byl na balkóně už 10. prosince a letos ho stále nemáme a zdobíme ho až na Štědrý den, jelikož často vybereme díky mně nějaký ne úplně malinký, takže nám pojme tak čtvrtinu obýváku.   

Mojmír Kovář: Stromeček už nějakou dobu řešíme docela nekonvenčně. U baráku máme menší jedli, kterou vždy dobrovolná skupina během dne vyzdobí, a pod tu nám pak Ježíšek nosí dárky. 

Hladovíte přes den, abyste viděli zlaté prasátko, nebo se cpete už od rána?

Jiří Keisler: Snažím se to vydržet. Většinou trávím Štědrý den tak, že navštěvuji příbuzné, abych nelezl do ledničky.

Karolína Lančová: Pár let zpátky jsem hladověla každý rok, teď už vůbec. Na Štědrý den chodíme navštívit prarodiče, kteří nám nachystají cukroví a další dobroty, a toto se s hladověním nedá, když sedím a ostatní vedle mě se nacpávají dobrým cukrovím.

Mojmír Kovář: Vím, že alespoň poslední dva roky u nás půst nedržel snad nikdo. Ale docela zvažuji, že si to letos zase střihnu. Tahle tradice se mi vždycky moc líbila. Jde přece o zlaté prasátko, no tak - a taky jsem ji dříve držel jako poslední ze všech.

Jak složité je pro tebe vymyslet svým blízkým ten pravý dárek?

Jiří Keisler: Povětšinou to je pro mě nadlidský výkon. S nakupováním dárků mám celý rok čas a pak musím vše dohánět. Naštěstí jsem angažovaný v jedné z ostravských kaváren. A ta mi každým rokem alespoň částečně zachrání s výběrem dárků krk.

Karolína Lančová: Záleží jak pro koho. Nejtěžší je vymyslet prarodičům, jelikož každý rok se opakuje stejná odpověď, že už všechno mají. Poslední roky jsme si začali s nejbližším kruhem rodiny posílat odkaz na dárek. Místo dopisu pro Ježíška.

Mojmír Kovář: To je těžko říct. Doma je nás jak malých myší, což mě svádí říct, že dost složité... Ale přece jen je už nějakou chvíli znám. A když mě inspirace nekopne dost silně, tak sonduji v krámech nebo online, než si tuhle starost odbudu a můžu se zase vrátit k přípravě na zkoušky. 

Psala jste jako dítě dopis Ježíškovi? Kde jste dopis nechávala?

Bohuslava Kolofíková: Samozřejmě psala. Dopis jsem nechávala za oknem.

Hana Šimečková: Ze svého dětství si nepamatuji, že bychom takový zvyk dodržovali – dopisy Ježíškovi psali ale oba mí synové, kteří jsou dnes už dospělí. Každý z těchto dopisů byl zpravidla co do obsahu Ježíškem splněn (protože u jejich psaní jsme s manželem pečlivě dohlíželi na to, co je žádáno). Když dospěli do věku, kdy se dárky více kupují, než zázrakem nadělují, všechny dopisy dostali zpět. A bylo z toho příjemné adventní odpoledne, když jsme si společně na jednotlivá splněná přání zavzpomínali…

Dodržujete nějaké vánoční zvyky?

Bohuslava Kolofíková: Nic neobvyklého – pečeme cukroví, krájíme jablíčka a zdobíme stromeček. Do kostela sice běžně nechodíme, ale o svátcích jej navštívíme. Ještě si pamatuji, že jako mladá holka jsem za sebe házela „papuče“.

Hana Šimečková: Nevím, jestli je to vánoční zvyk, ale dodržuji několik pravidel pro přípravu štědrovečerního stolu – kromě tradičního sudého počtu prostřených míst musí být na stole krásná živá květina (zpravidla vánoční hvězda) – jako symbol toho, aby se nás v novém roce drželo pevné zdraví. Dále nechybí ošatka s čerstvým chlebem (to abychom měli celý rok co jíst). Pod chléb dáváme peníze – aby jich bylo v celém dalším roce dostatek. No a bohatá mísa s ovocem by měla symbolizovat hojnost všeho předchozího.

Který druh vánočního cukroví je Vaším favoritem?

Bohuslava Kolofíková: Nejraději mám linecké cukroví a vanilkové rohlíčky. Oba druhy také ráda peču.

Hana Šimečková: Nemám přímo favorita mezi cukrovím – nejlepším cukrovím je pro mne vánoční štrůdl pečený podle receptu mé tchyně. O vánočních svátcích podávaný se šlehačkou – velkoryse plněný tradiční jablečnou náplní se skořicí a vlašskými ořechy. Od jisté doby si při té příležitosti vždy připomeneme památnou scénu z filmu Hanebný pancharti – znalci Quentina Tarantina pochopí.

Říkává se „do třetice všeho dobrého“. To platí i pro náš vánoční speciál. Zítra naposledy se na vás těšíme s poslední várkou našich respondentů, mezi kterými nechybí například manželé Rothovi, kteří působí na Matematickém ústavu. Takže se mj. dozvíte, jak vypadají takové americko-slovenské Vánoce na opavský způsob.