Autor: Jakub Plaskura a kolektiv studentské redakce

Co jste si vždy přáli najít pod stromečkem, ale nikdy se to nesplnilo?

Gabriela Entlová: Jako malá holčička jsem si vždy přála dostat od Ježíška triangl, jehož jemné cinkání mi připomínalo kouzelný čas Vánoc. A jakožto malé holčičce se mi toto přání skutečně nikdy nesplnilo, nicméně před pár lety mi jej pod stromeček nadělila má dcerka, čímž mi samozřejmě udělala obrovskou radost: „Vše, co v životě hledáme či chceme, ať jsme malí nebo velcí, si k nám najde cestu v ten správný čas…”

Roman Šperka: Keď sa nad tým zamýšľam, asi som nemal nič konkrétne, čo by som si želal nájsť pod stromčekom, možno ešte ako dieťa. Skôr si pamätám to čaro očakávania vianočného večera, kúzlo opradené tajomstvom, nakúkanie pod stromček, či už sa stal ten zázrak. Niekedy sme so súrodencami aj tŕpli, či tam vôbec niečo bude a rekapitulovali svoje správanie počas roka. Vždy to ale malo šťastný koniec.

Časom už naozaj vnímam darčeky len ako tradíciu, niečo, čo ma teší preto, že si niekto dal tú námahu a myslel na mňa, premýšľal, čo by bolo pre mňa vhodné, čo by ma potešilo, zabalil, urobil mašličku. Obsah už nie je až taký dôležitý, užívam si skôr tie chvíle pokoja, čas strávený s mojimi najbližšími, keď sa svet trošku spomalí a ľudia sa usmievajú.

Lucie Mráčková: Protože mi větší potěšení přináší dárky dávat než dostávat, asi jsem nikdy nebyla s Ježíškovou nadílkou nespokojená. Vždy mi dělá problém odpovídat na otázku, co si přeji darem. Vždy se zamyslím, po čem opravdu toužím, a většinou zjistím, že vše důležité už mám. Mrzí mě spíše, když se dárkem netrefím darovanému „do noty“, jak se říká.

Co je pro Vás tím pravým poselstvím Vánoc?

Gabriela Entlová: Předvánoční čas se v posledních dekádách nese spíše v rytmu své uspěchané doby „co všechno ještě musím do Vánoc stihnout“ a povětšinou to bývá tak trochu ve stresu a na poslední chvíli. Původní poselství Vánoc, tj. radostné očekávání narození Božího Syna Ježíše Krista, se posunulo, ale stále snad platí to, že význam Vánoc spočívá především v poselství míru mezi všemi a příslibem radosti lidem dobré vůle, zejména pak v umění naslouchat a v uvědomění si nesnází, bolesti a vyčerpání, kterými mnozí z nás v dnešní době prochází. Právě poselství a příslib Vánoc může přinést naději malým, raněným, ukřivděným či jinak zlomeným duším.

Roman Šperka: Pravým posolstvom Vianoc je podľa mňa láska, vo všetkých svojich podobách. Človek sa počas sviatkov uvoľní, nadýcha sa atmosféry pokoja a možno trošku viac prejaví svoje emócie, nie je pod tlakom a stresom uponáhľaných dní dnešného života.

Lucie Mráčková: Klid, pohoda a rodinná soudržnost. K Vánocům patří tajemství, kouzla a bilancování nad uplynulým rokem. Uvědomění si, co je v životě mém a v životě mých blízkých důležité. Vánoce poskytují prostor k přemýšlení nad tím, jak to celé zharmonizovat.

Na štědrovečerní stůl patří smažený kapr a bramborový salát, ale od této tradice se ustupuje. Jak je tomu u Vás doma?

Gabriela Entlová: Budu stručná. Zde ctíme rodinné tradice. Bramborový salát a smažený kapr neodmyslitelně patří na náš štědrovečerní stůl. A samozřejmě „frťánek“ domácího digestivu, kterému doma říkáme zázvorovice (slivovička, ve které se po určitou dobu nechává macerovat zázvor a med).

Roman Šperka: My sa snažíme dodržiavať lokálne tradície aj na štedrovečernom stole. Na stole je všetko, čo tam „patrí“ už roky, ale je naozaj pravda, že niektoré veci už sú len zvykom, symbolikou a pridávame si ďalšie variácie. U nás musí byť ryba a zemiakový šalát, slivková a hrachová polievka, a aj kapustnica. Večera začína oplátkami s medom a modlitbou. Ruku v ruke u nás ide úcta k tradíciám so snahou o nepatrné zmeny smerom k zdravej úprave jedla. Vo všeobecnosti odsudzujeme prehnané množstvo pripravovaného jedla, čo vedie k plytvaniu potravinami, ale tento jeden večer v roku sa u nás stôl naozaj prehýba – veď je „štedrovečerný“.

Lucie Mráčková: Jako dítě jsem žila v rodině, kde se moc nelpělo na tradicích, tedy ani na pevném a neměnném vánočním menu. Vdala jsem se však do rodiny, kde se na tradicích lpí velmi, a proto si už dvanáct let neumím představit Vánoce bez rybí polévky a kapra se salátem. Takže u mě jsou tendence spíše opačné.

Umělý nebo živý? Teď se neptám na kapra, ale na stromeček. Jaký bychom našli u vás doma?

Dominik Jorda: Letos budeme mít umělý stromeček, ale střídáme to. Ovšem ten umělý stromeček je opravdovým klenotem, neboť je starší než já.

Veronika Sedlářová: Už od mého narození máme doma jeden a ten samý stromeček, kdysi býval živý. Samozřejmě žertuji, každý rok nám v obývacím pokoji svítí umělý stromek s optickými vlákny.

Štěpán Bajt: Co si pamatuji, tak odjakživa jsme měli živý vánoční stromek, ať už jsme Vánoce trávili na chatě v horách, nebo doma ve městě. Letos máme jedličku.

Hladovíte přes den, abyste viděli zlaté prasátko, nebo se cpete už od rána?

Dominik Jorda: Hladovím. Zatím se mi nepoštěstilo zlaté prasátko zahlédnout, ale jednou to určitě přijde.

Veronika Sedlářová: Tento rok to bude poprvé po dlouhé době, kdy budu na Vánoce jíst normálně. Jako každý jiný den.

Štěpán Bajt: Jednou jsem to zkoušel a rychle jsem zjistil, že to není nic pro mě. Mé první ranní kroky tedy vedou do sklepa pro cukroví.

Jak složité je pro tebe vymyslet svým blízkým ten pravý dárek?

Dominik Jorda: Velice složité, protože chci, aby to opravdu stálo za to. Mám vysoké nároky jak na sebe, tak na dárky, které mám někomu dát.

Veronika Sedlářová: Vymyslet skvělý dárek podle mě není vůbec obtížné. Stačí se opravdu jen napojit v mysli na člověka, kterého chcete obdarovat, a zeptat se sám sebe: „Co tento člověk potřebuje? Co mu udělá radost?“

Štěpán Bajt: Už pár let si vzájemně dáváme tipy na dárky, aby se zbytečně nekupovaly věci, které pak druhý nevyužije. Nějaké to překvapení se ale pod stromečkem vždy najde.

Psala jste jako dítě dopis Ježíškovi? Kde jste dopis nechávala?

Vladislava Schmidová: Ano, vždy jsem ráda dopis Ježíškovi psala a posílala. Dokonce i tehdy, když jsem dávno věděla, že dárečky pořizují rodiče. Dávala jsem ho tradičně za okno. Dnes mám již své dospělé děti a tuto milou tradici si neseme dál. Děti nejdříve malovaly dopis Ježíškovi, dnes ho píší, i když jsou velké. Všechny dopisy si schovávám a příležitostně si je čtu. U některých brečím smíchy, některé z nich mě dojímají.

Jiřina Böhmová: Byli jsme tři sourozenci a Ježíškovi jsme psali a kreslili obrázky v každý předvánoční čas. Večer se daly dopisy za okno a v noci si je Ježíšek odnesl. Byla to úžasná doba.

Dodržujete nějaké vánoční zvyky?

Vladislava Schmidová: Co se týká jídla, tak také u nás je na štědrovečerním stole kapr a bramborový salát, cukroví a šupinka z kapříka pod talířem. Zlaté prasátko nikdo z nás ještě neviděl, neboť postit se od rána bohužel nevydržíme. Samozřejmě nesmí chybět vůně jehličí vánočního stromečku a tradiční půlnoční mše v kostele ve vesnici, ve které bydlím.

Jiřina Böhmová: Už asi 15 let jezdíme o Vánocích na hory. Je to úžasné v tom, že trávíme čas společně, nemusím se zabývat vařením ani nakupováním nebo tím, že se s dětmi přes rok nevidíme tak často, užíváme si to všechno o Vánocích. Lyžujeme, chodíme na procházky. Takže to je náš vánoční zvyk.

Který druh vánočního cukroví je Vaším favoritem?

Vladislava Schmidová: Bohužel na sladké moc nejsem, mým nejoblíbenějším cukrovím je dobrá klobása.

Jiřina Böhmová: Nejraději mám vanilkové rohlíčky a linecká kolečka.

První chod našeho vánočního menu je minulostí, ale nebojte! Už zítra se můžete těšit na díl druhý, ve kterém jsme oslovili například doktora Blaschkeho z Fyzikálního ústavu, studenta OPF, nadšeného kameramana a baristu Jirku Keislera a dobrou duši Bohunku Kolofíkovou, vrátnou na Hauerce!