Autoři: Jakub Plaskura, Jan Polák – studentská redakce Slezské univerzity

Co je u Vás nového?

Záleží na tom, na jak dlouhé období se ptáte. Pokud je to dotaz na to, co je u mne nového v tomto akademickém roce, tak je to zejména řada nových zkušeností získaných díky realizaci on-line výuky. Dá se říci, že zejména díky tomuto semestru jsem začal plnohodnotně využívat všechny možnosti, které nám nabízí MS Teams, jako je streamování přednášek či možnost pružného přesunu přednášky v rámci daného dne či výukového týdne v případě, že v daném termínu musím absolvovat akci, která by mi neumožnila realizovat výuku dle dlouhodobého rozvrhu. Dá se říci, že tak poprvé po dlouhé době budu schopen v daném semestru odpřednášet všechny své přednášky a nebudu muset žádat své kolegy, aby mne na přednáškách zastoupili. Co se týče soukromého života, tak i zde musím říci, že nastala drobná změna, když jsem se stal krajským zastupitelem, což mne těší, neboť budu moci přispět jak k rozvoji celého Moravskoslezského kraje, tak zejména k rozvoji oblasti vzdělávání, neboť jsem se stal předsedou Výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost.

Jak vypadá Váš běžný koronavirový den v práci?

Abych pravdu řekl, můj běžný koronavirový den v práci se nijak výrazně neodlišuje od toho předkoronavirového, snad v jednom je jiný, a to v tom, že některé ze svých kolegů, s nimiž jednám, jsem již dlouho nepotkal fyzicky, ale pouze virtuálně na monitoru svého notebooku nebo počítače. Co se ale výrazně změnilo, je ta část mého běžného pracovního dne, kterou jsem před „koronou“ věnoval rodině či svým soukromým aktivitám. Tyto akce kvůli opatřením padly a z velké části je opět zabraly pracovní aktivity, kterých je víc než dost. Strategický záměr univerzity, příprava nového manažerského informačního systému, spolupráce na přípravě a realizaci jednání mezinárodního hodnoticího panelu, zpracování podkladů pro HR Award, řada jednání, která se na podzim přesunula z jarního období, diskuse o finiších a projektech, které bychom chtěli realizovat v novém programovém období z evropských zdrojů, drobná spolupráce na projektu TA ČR, který se nám podařilo získat, a celá řada těch běžných pracovních aktivit, které se víceméně rozloží z osmi hodin do celého dne. Naštěstí nejsem doma sám, kdo pracuje v podstatě do půl desáté večer. Úspěšně mi sekunduje moje manželka, která učí na základní škole a díky on-line výuce a její přípravě se mnou v podstatě „soutěží“ ve hře „Člověče, už nepracuj!“.

Školství je resort, který koronavirus zasáhl extrémně. Lze podle Vás vůbec distanční a online výukou plnohodnotně nahradit osobní kontakt z dlouhodobějšího hlediska? Nejsou žáci a studenti momentálně ochuzeni alespoň o část vzdělávání?

On-line výuka určitě nemůže nahradit osobní kontakt. Je to jen jakási krátkodobá náhražka. Momentální krizové řešení. Na druhé straně ale musím říct, že já si nemám na co stěžovat. Ve srovnání s loňským rokem má moje brzká ranní přednáška z mikroekonomie mnohem větší návštěvnost, studenti využívají možnost zhlédnout mé přednášky na MS Stream, takže z tohoto úhlu pohledu by se dalo říci, že ochuzeni nejsou. Je mi ale jasné, že toto platí pouze u některých studijních oblastí a některých předmětů, k nimž patří i moje mikroekonomie. Samozřejmě zcela jiná situace je u studijních programů, kde je v rámci vzdělávacího procesu nezbytná praktická výuka. Zde mám na mysli zejména takové studijní oblasti jako jsou ošetřovatelství nebo umělecké obory. Tady jsem naopak přesvědčen o tom, že studenti ochuzeni jsou.

Je složité spekulovat v situaci, kdy jde o lidské životy, ale přesto se zeptám, zda byl podle Vás lockdown školství v takovém měřítku nutný?

Já osobně jsem přesvědčen o tom, že v dané situaci ano. Dle mého názoru bylo chybou, že v průběhu letních měsíců došlo k rozvolnění přijatých opatření, což se následně projevilo při návratu žáků a studentů do škol na počátku podzimu. Já osobně jsem jednal s vedením Národního akreditačního úřadu již v průběhu měsíce září o tom, aby naše univerzita mohla přejít na hybridní způsob výuky, který by byl kombinací on-line vzdělávání plně respektujícího stávající rozvrhy hodin a on-site vzdělávání, spojeného s realizací praktické a laboratorní výuky. Naším záměrem spojeným s tímto vyjednáváním bylo umožnit kvalitní vzdělávání co nejširší skupině našich studentů bez ohledu na to, zda mají trvalé bydliště v České republice či nikoliv, a současně zabránit nebezpečí komunitního šíření viru v té nejohroženější skupině obyvatel. Bohužel tomuto našemu návrhu nebylo vyhověno a jak to dopadlo, asi není zapotřebí připomínat.

Co říkáte na absenci studentského života a drtivé většiny aktivit na SU?

Samozřejmě toto chápu jako velký problém, i když tady musím podotknout, že to je spíš problém dlouhodobý, který byl touto krizí jen prohlouben, nebo možná lépe řečeno zvýrazněn. Já osobně absenci tohoto tradičního studentského života sleduji na Slezské univerzitě již několik let, přičemž příčin vidím vícero. Pokud se ptáte, které to jsou, pak musím říci, že v prvé řadě je tou příčinou to, že univerzita působí ve dvou městech a kvůli tomu neexistuje jeden velký univerzitní kampus, v němž by měl možnost se tento život naplno rozvinout. Druhou významnou příčinou je to, že na univerzitě se v průběhu posledních let významně zvýšil podíl kombinované formy studia, v jejímž případě studenti nemají možnost vést tradiční studentský život. To jsou z mého pohledu ty nejzávažnější důvody. Kromě těchto bychom také našli řadu dalších. Velký podíl studentů z regionu, kteří do školy denně dojíždí, což jim umožňují výrazné slevy na jízdném či kreditní systém, který rozbil tradiční studentské skupiny, jež si já pamatuji ze svých studentských let a které, podle mého názoru, byly jedním ze základních stavebních kamenů studentského života.

Z premianta v boji proti koronaviru se Česká republika stala propadlíkem, po různých více či méně drastických opatřeních se zase škrábeme k lepším číslům nakažených. Každý na to můžeme mít svůj názor. Myslíte, že česká společnost dostatečně táhne za jeden provaz?

Já osobně si myslím, že společnost začíná být z koronaviru unavená, což v konečném důsledku vede k tomu, že za jeden provaz netáhne a ani táhnout nemůže. Je to dáno tím, že u každého z nás se tato únava projevuje jinak. Někdo se radikalizuje a odmítá veškerá přijímaná opatření, další v podstatě rezignuje, opatření sice respektuje, ale s takovým tím českým přístupem, který má blízko k oné dobře známé pohádce O chytré horákyni, a třetí skupinka dbá nařízení tak úzkostlivě, že pomalu neopouští své domovy. Takže, když to shrnu, každý si táhneme za svůj provázek. No a jak to skončí? To kdybych věděl.

Vy sám jste zažil nucenou karanténu. Našel jste si čas na něco, co jste dlouho odkládal?

Karanténu jsem si zažil, neboť si žena donesla virus ze školy, ale čas na to, abych udělal něco, co jsem dlouho odkládal, jsem v podstatě neměl, protože jedinou změnou, kterou jsem ve svém životě v té době zaznamenal, bylo to, že jsem nemohl opustit náš byt. Co se týče mé přítomnosti v on-line prostředí, tak tam se karanténa nijak neprojevila. Dá se tedy říci, že jedinou výhodou těch deseti dnů bylo to, že jsem ušetřil asi dvě hodiny denně, které běžně strávím na cestě mezi Havířovem a Opavou či Havířovem a Karvinou. No a tento uspořený čas jsem věnoval tomu, že jsem se naučil pracovat v Power BI, tj. v prostředí, na němž chceme vystavět manažerský informační systém univerzity, takže mám teď náskok před těmi pracovníky rektorátu, kteří budou daný systém administrovat, a můžu efektivně kontrolovat jejich práci.

Kdo je alespoň částečně znalý poměrů na SU, tak ví, že rád sportujete. Jak jste na tom teď, když jsou sportoviště zavřená?

Dost bídně. Už mi schází moje fitko a ta banda lidí, kteří se tam se mnou snaží mořit své tělo a nabírat fyzičku. Snažím se to vykompenzovat tím, že si občas zajdu zaběhat, ale musím přiznat, že mám daleko k takovým běžcům, jako jsou děkan Stavárek či docent Tvrdoň z OPF. Tak snad nám už brzy umožní sportovat uvnitř budov a já se strašně těším, až navštívím nové prostory svého oblíbeného Colliery CrossFit Ostrava a trenér mi dá pořádně do těla.

Koronavirus obecně poněkud zpomalil život. Možná je to chvilka pro ohlédnutí. Co podle Vás za poslední, řekněme, rok stojí na naší univerzitě za zmínku? Nějaký úspěch, projekt, celkový posun školy?

Opravdu si to myslíte? Já osobně ten pocit nemám. Mám pocit, že můj život běží rychleji než před virem, ale možná je to tím, co vše děláme. Ptáte-li se mne na to, co chápu jako úspěch naší školy, tak je to především postoj těch našich studentů a pedagogů, kteří se krizi postavili čelem a šli dobrovolně do první linie. Tohle je věc, na niž jsem neskutečně hrdý, a jsem rád, že takových lidí máme spoustu. A nejsou to jen ti, kteří přímo ošetřují nemocné, ale také ti, kteří nezištně pomáhají starším či naopak těm nejmladším, když jim nabídli pomoc v rámci doučování. Všem jim za to velmi děkuji.

Dovolte mi poněkud filozofickou otázku. Co dobrého nám může přinést koronavirus do budoucna?

No, já určitě nejsem filozof, takže ode mne se žádné filozofické odpovědi nedočkáte. To, že virus změní, či lépe řečeno již změnil náš pohled na svět, je zřejmé. Zda to bude změna k lepšímu nebo horšímu, to nejsem schopen v tuto chvíli říci, ale jako věčný optimista věřím, že nás to posune spíše kupředu. Uvidíme za pár let, zda toto moje očekávání budeme moci označit za racionální.

Už jste zmínil, že mnoho našich studentů pomáhá v první linii a případně dalšími neméně důležitými úkony, např. doučováním. Chtěl byste jim na závěr rozhovoru něco vzkázat?

Mám pro ně jednoduchý vzkaz a ačkoliv to možná bude znít trošku pateticky, tak vězte, že to myslím vážně: „Přátelé, jsem na vás hrdý a jsem rád, že na Slezské univerzitě působí a studují lidé, kterým není osud ostatních lidí lhostejný. Děkuji vám za to.“