Autor: Jakub Plaskura – studentská redakce Slezské univerzity
Přepis rozhovoru z magazínu Vlasta č. 33/2020:
Dokumentární fotograf Jindřich Štreit je neustále v tempu.
Když nepracuje doma v Sovinci, jezdí po celé republice a fotí. Už několik let
lidi v českých věznicích. Světově uznávaného autora se mi podařilo „zpomalit“ v
Opavě, kde jsme si povídali o velmi osobních věcech z tvorby i života.
Můžeme se sejít už dnes večer?“ ozvalo se v telefonu a mně
srdce poskočilo. „Moc ráda! Jen se nestihnu připravit.
Budete shovívavý, pane profesore?“ „Budu mimořádně hodný!“
Zavěsila jsem a hlavou mi začaly létat otázky k rozhovoru, o kterém jsem snila
spoustu let. Sešli jsme se v podvečer na konci června, po jeho celodenní práci
na Institutu tvůrčí fotografie, kde byl v komisi u státnic i přijímaček.
Dnes vám rukama
prošlo přes tři tisíce fotografií…
To je normální dávka, už jsme s kolegy zvyklí.
Jak poznáte dobrou
fotku?
Jde o subjektivní pocit a názor. Dobrá fotografie na sebe
sama upozorní. Má takové tajné ručičky a volá: „Jindříšku, tady jsem! Chci,
abys mě pochválil!“ Vymyká se průměru a vždy o něčem vypráví, něco řeší,
naznačí – má něco, co ostatní fotografie nemají.
Co má mít podle vás
dobrý fotograf?
Měl by být především hluboce lidský. Měl by mít empatii a
sociální vnímání, cit pro kompozici i pro práci s barvou. Měl by umět předvídat
a mít fantazii. Při přijímačkách máme rádi autory, kteří se snaží
experimentovat a hledají nové pohledy a náměty.
Vystudoval jste
pedagogickou fakultu v Olomouci a učil jste, dokud vám to soudruzi nezakázali.
Po roce 1989 jste se k tomu vrátil a učíte doteď.
A učím rád! Moje pedagogická dráha byla ale poněkud
krkolomná. Učil jsem do začátku osmdesátých let. Pak jsem byl kvůli
fotografování odsouzen a do školy, kde jsem předtím působil jako ředitel, jsem
nesměl ani vstoupit. Osm let jsem pracoval na státním statku, po revoluci jsem
byl rehabilitován a vrátil se do školství. Zájem o mě projevila také FAMU v
Praze, jako externí pedagog jsem tam učil deset let a vedl seminář dokumentární
fotografie, který jsem si upravil po svém.
Jak?
Občas se stalo, že studenti nepřinesli své práce. A já si
řekl, že čas je pro mě příliš vzácný, abych si jezdil do Prahy jen povídat.
Takže jsme to otočili a studenti začali jezdit za mnou do Sovince, kde jsme
intenzivně fotografovali. Viděli, jak pracuji, ale také jak komunikuji s lidmi
a získávám si jejich důvěru.
Co od svých studentů
očekáváte?
Říkám jim – buďte sami sebou, najděte si vlastní téma.
Vytvořte soubor, byť sebeobyčejnější, ale váš, kterým budete mít co říci. Pak
hodnotím, jestli dokázali najít svou cestu. Ta se hledá samozřejmě těžce a
dlouho.
Jak dlouho jste ji
hledal vy?
Celý život! To je nekonečná cesta. Když si člověk řekne, že
už je hotový a nic nehledá, opakuje se. Fotografové se dělí na ty, kteří tvoří
a jsou zaujatí až k posedlosti, a potom na ty, kteří již nehledají a jsou
zaběhnutí ve svém stylu. Pro mě je fotografie tak důležitá a vzácná, že ji
nechci ponížit na obživu. Proto učím, abych nemusel dělat kompromisy. Každý
kompromis je krokem k průměrnosti.
Jaký jste byl
student?
Problémový, ale záleží na období…
Nemyslím výsledky,
spíš jestli jste byl zapálený, houževnatý?
To jsem byl vždycky! Studoval jsem výtvarnou výchovu a
fotografie mi v tom hodně pomohla. Začal jsem s ní ale až v prvním ročníku na
fakultě.
Prý vás k
fotografování ponoukl tatínek…
Fotografoval jako amatér a přivedl mě k tomu zvláštním
způsobem. Byť byl též pedagog, nikdy mi neřekl: „Jindro, pojď si to též zkusit.
Naučím tě to!“ Na základní škole mě dokonce učil. Měl jsem pocit, že je v tom
vztahu možná víc kantora než otce. Nakonec jsme spolu učili jako kolegové na
škole v Jiříkově. Mých výstav se účastnil a myslím si, že ho to i hřálo, ale
nikdy mě nepochválil. Bylo nás pět dětí a určitě nás měl hodně rád, ale nikdy
to nedával najevo. Cítil jsem k němu velký respekt, ale na emoce, objímání,
hlazení jsme měli máti. Zemřel v pětašedesáti, mně bylo o dvacet méně. Hodně
jsem o tom teď přemýšlel a mrzí mě, že jsem mu to nedal najevo. Že ho mám rád,
že si ho vážím… Vynahrazuji to své dceři a vnukovi, s nimi se ňuhňám – právě
proto, že jsem to ze strany otce nezažil.
Oni ale žijí v
Portugalsku! Jak často se s nimi můžete obejmout?
Jezdí sem tak dvakrát do roka, já jsem za nimi jezdil také
dost často. Ale poslední tři roky mám nemocnou ženu, takže jsem cestování
omezil, co to šlo. Od sametové revoluce jsem byl pořád ve světě – fotil jsem
několik let ve Francii a v mnoha dalších zemích Evropy, tři měsíce v Japonsku,
v Brazílii, Číně…
Příští rok oslavíte s
Agnes zlatou svatbu!
A ještě předtím jsme spolu šest let chodili.
Můžeme o vaší ženě a
její nemoci mluvit?
Můžeme. Nyní je v soukromém domě seniorů, který je zaměřený
na Alzheimerovu chorobu.
Už jste s tím
smířený?
Úplně se s tím smířit nelze nikdy. Učím se to přijmout, i to
je těžké. Agnes byla velmi inteligentní a interesantní žena, učitelka hudby.
Moc o sebe dbala. Postupně se to mění a zhoršuje. Ještě před rokem jsem ji
vozil na koncerty nebo jsme zajeli do restaurace. Teď jezdíme alespoň po
zahradě. Ale stále mě poznává a je ráda, když za ní přijedu. Snažím se ji
navštěvovat téměř denně, nosím jí něco dobrého. Má velmi ráda maliny, šunku,
laskonky…
Všimla jsem si, že
když mluvíte o rodině, držíte si šperk, co máte na krku.
To je můj talisman od kamaráda, olomouckého sochaře Jana
Naše. Nosím ho pořád, asi dvacet let. Vidíte? Nemá nohu. Před čtyřmi lety jsem
měl velkou bouračku – auto bylo na odpis, mně se vůbec nic nestalo. Jen jsem
druhý den zjistil, že mi chybí ta nožička. Nechtěl jsem ji dodělat, abych měl u
sebe memento, že mám jezdit opatrněji.
Když máte rád
talismany, máte i nějaké své rituály – třeba každodenní?
Můj život je tak nepravidelný, že to snad ani nelze. Měl
jsem etapy, kdy jsem cvičil jógu… Teď hlavně pracuji, pořád jsem v tempu.
To je vidět! Umíte
odpočívat, umíte se nudit?
Ani jedno! Rád chodím na koncerty, občas si jdu zaplavat…
Dost vydržím, i spát jen dvě hodiny denně. Jedu přes celou republiku a ještě v
noci se vrátím domů. Jak teď fotografuji ve věznicích, jezdím ze Sovince třeba
až do Všehrd, Horního Slavkova, Kynšperku… Po několika dnech takového zápřahu
už padám, ale jsem spokojený. Moji přátelé vidí takové nasazení neradi, ale v
dané situaci to jinak dělat nelze. Jsem jim vděčný, že mi vycházejí vstříc a
pomáhají mi. Poslední dobou se věnuji ryze sociálním tématům – lidem bez
domova, domácímu hospici, práci v továrnách, handicapovaným i autistům, životu
v panelácích… Kromě fotografování učím (na Slezské univerzitě už od roku 1991,
pozn. aut.), občas vedu tvůrčí dílny v Brně i v Banátu. Hodně vystavuji,
publikuji, jsem členem různých porot.
V českých věznicích
fotíte už několik let…
A pořád je to živé téma! Hned po revoluci jsem se v
pardubické věznici účastnil natáčení Jana Špáty (autor dokumentu o J. Štreitovi
nazvaného Mezi světlem a tmou, pozn. aut.). Tehdy jsme tam objevili vězeňkyni
Máňu, Honza o ní natočil dokument s Olgou Sommerovou, která se k jejímu osudu
vrátila v dokumentu Máňa po deseti letech. A představte si, minulý týden jsem
se s Máňou sešel ve Světlé po třiceti letech! Ve věznicích jsem fotografoval
velký cyklus o drogové závislosti Cesta ke svobodě – úžasný projekt a můj
nejvystavovanější soubor fotek. Vězeňská duchovenská péče mě vyzvala ke
spolupráci při svém desátém, patnáctém i dvacátém výročí působení. Fotografie
jsme před dvěma lety vystavili na Vele hradě, 18. srpna bude vernisáž na
Staroměstské radnici v Praze.
Takže fotografujete
na pokračování?
Ano. Je to téma vztahu kaplanů a vězňů, které jsme nazvali
Ze tmy ke světlu. Žádný fotograf dosud neměl možnost toto téma zpracovat a
ukázat, jak důležitou práci dělají kaplani a kněží ve věznicích. Navázal jsem
na soubor, který jsem vytvořil před dvěma lety, a intenzivně pracuji dál.
Navštívil jsem dalších dvacet věznic.
Je obtížné získat
důvěru vězňů, aby se nechali fotografovat?
Když mám všechna povinná povolení a do vězení přijedu, je
pro mě nesmírně důležitý právě kaplan nebo kaplanka.
Od svých oveček musí získat písemný souhlas s fotografováním
a použitím fotek. Někdy je to dost složité – třeba ženská věznice v Opavě byla
nejproblematičtější. Knězi se nepodařilo přemluvit ani jednu ženu. Nevzdal jsem
to a s olomouckým kaplanem jsme se do toho pustili. Během půlhodiny jsem tam
měl frontu žen, které se chtěly fotografovat. Bylo to neuvěřitelné!
Váš hluboce lidský
přístup nebo vaše charisma?
Myslím, že obojí. Prostě se do toho vrhám. Fotografuji asi padesát
pět let, za tu dobu už mám nějaké zkušenosti, jak komunikovat. Pan kaplan si z
toho dělal legraci: „Jindro, musím tě odsud dostat, nebo tě ty ženy zničí!“
Bylo to opravdu krásné fotografování. Kaplan je stěžejní v tom, že mi pomáhá
navazovat kontakty. Ti lidé mi musejí důvěřovat. Vyprávím jim, jak jsem byl sám
ve vězení, to mi hodně pomáhá. Kdybych zaváhal, nic bych nenafotografoval, i
když předtím dali kaplanovi souhlas. Vznikají tam i blesková přátelství… Musíte
ty fotografie vidět, těžko se o tom mluví.
Musím. Jsou také o
naději?
Je v nich spousta věcí. Kaplani se snaží navázat s vězni
kontakt a společně hledat řešení, jak dál pokračovat v životě. Setkal jsem se i
s tím, že za mnou přišel člověk, kterému končil trest za vraždu, a řekl mi, že
se chce vrátit do věznice jako kaplanův pomocník. Někteří jsou tam patnáct
dvacet let a ano, kněží jim dávají naději. Když uvádím výstavu a vysvětluji,
proč jsem se pustil do takového tématu, pokládám lidem otázku: „Kdo z nás je
bez viny?“ To všichni najednou ztichnou.
Poznáváte tam silné
příběhy, které jsou o vině, trestu, odpuštění… Držíte si od toho odstup, nebo
naopak?
Pokud chcete, aby fotografie mluvily a nebyly jen pouhým
záznamem, je potřeba se ponořit a napojit. Přistupuji k nim jako rovný s
rovným. Nevím, jestli něco ukradli, prodávali drogy nebo někoho zabili. Když je
fotografuji, nechci to ani vědět, abych nedělal nějakou selekci. Když pak máme
s kaplanem čas, na některé vězně se přece jen zeptám. Jsou to opravdu složité
příběhy a kruté osudy, které život připravil.
Jak dlouho chcete s
focením ve věznicích pokračovat?
Až dokončím tento cyklus, budu tam pokračovat fotografováním
jiných příběhů života. Ve vězeních je v současné době více lidí, kteří by si
mohli trest odpykat na svobodě. Věznice by se tolik nezatěžovaly a jejich
rodiny neoslabovaly. Logisticky to bude ještě náročnější fotografování, protože
bych do něho chtěl zapojit i rodiny vězňů, které s tím budou muset také
souhlasit.
To budou ale šíleně
silné emoce!
Však ano! Cyklus se bude jmenovat Druhá šance a už jsem si
to párkrát vyzkoušel. Je to velmi silné.
Jak důležitá je pro
vás svoboda?
Láska a svoboda je to nejdůležitější na světě, kromě zdraví.
Bez svobody bych to nemohl dělat. Musím ji cítit. Kdyby mě někdo nebo něco
omezovalo, nevyfotím nic. A musím mít pocit, že práce má smysl. Po mnoha letech
fotografování jsem si řekl, že už budu dělat jen takové projekty, které řeší
společenský problém, o němž se nemluví, před nímž společnost zavírá oči.
Autor rozhovoru: Hana Halfarová
Celý článek v magazínu Vlasta najdete zde.
JINDŘICH ŠTREIT (73)
Oceňovaný dokumentární fotograf, zastoupený v mnoha světových galeriích. Fotí 55 let, měl přes 1400 samostatných výstav, vydal desítky publikací. K jeho tématům patří život na vesnici, práce v továrnách, Romové, drogově závislí, lidé v hospicích, vězni… Narodil se ve Vsetíně, žije v Sovinci na Bruntálsku. Vzděláním pedagog; profesuru získal v roce 2009, titul doctor honoris causa v roce 2014. Za své fotografie byl ve vězení, po revoluci rehabilitován. S manželkou mají dceru, úspěšnou flétnistku, a osmiletého vnuka.