S herečkou Vendulou Fialovou jsme zavzpomínali na její studium na Slezské univerzitě!

  • Jan Polák
  • 31.07.2020
Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, obor hudebně-dramatický. Kromě umění se však věnovala také studiu na obchodní akademii v Ostravě-Mariánských Horách, kde úspěšně odmaturovala z oboru Veřejná správa. Jak sama potvrzuje, „zadní vrátka“ se můžou v životě herečky hodit. Po dvojité maturitě se vydala na Slezskou univerzitu v Opavě, kde úspěšně ukončila tříleté bakalářské působení v oboru Veřejná správa a regionální politika. Můžete ji znát z vysílání Dobrého rána a těšit se na ni mohou fanoušci Ordinace v růžové zahradě. Nezapomenutelně působila v šumperském i olomouckém divadle, kde sbírala individuální ocenění. Nyní je v angažmá Divadla pod Palmovkou v Praze. Možná také znáte její hlas díky namlouvání audiočasopisů a audioknih. U rozhovorů se mnohdy do závorek píše například slovo „smích“ pro dokreslení atmosféry čtenáři. V tomto případě by ono slůvko „smích“ bylo v článku mnohokrát, protože takto pohodový rozhovor jsem osobně dlouho nezažil. Seznamte se s absolventkou Fakulty veřejných politik herečkou Vendulou Fialovou.

Jakub Plaskura – studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

 

Několik konzervatoristů znám. Časově je to náročná střední škola. Jak se Vám dařilo studovat při konzervatoři ještě obchodní akademii?


Když se za tím zpětně ohlédnu, také to nechápu. Na první pokus jsem se totiž na konzervatoř nedostala, takže vyhrála obchodní akademie. Chodila jsem tenkrát do dramaťáku k Elli Staníkové a ta mi říkala, že není možné, abych se tam nedostala. Ona má velké zkušenosti, tradičně připravuje mladé lidi na přijímačky na konzervatoř a drtivá většina z nich uspěje, tak jsem si říkala, že to ještě jednou zkusím spíše kvůli ní. Tehdy se podle mě hlásilo více lidí, než je tomu dnes. Byla jsem přijata, ale říkala jsem si, že si nechám tu obchodku jako zadní vrátka, kdyby se mi na konzervatoři nelíbilo, jenže mně se tam líbilo. Problém byl pro mě ale ten, že na konzervatoři bylo málo předmětů, které by mě rozvíjely i jiným směrem. Probírali jsme to doma a můj tatínek, který je pro mě velkým vzorem, nadhodil, jestli bych nechtěla zkusit studium obou škol. To neměl říkat, protože jsem se do toho vrhla po hlavě. Na obou školách na mě nechápavě koukali, že takovou kombinaci oborů ještě nezažili. Mysleli si, že to nebudu zvládat. Bylo mi šestnáct, pořídila jsem si řidičák na skútr a pendlovala jsem mezi školami. Navíc se mi snažili na obou školách vycházet vstříc. Pamatuji si, že asi dvakrát jsem byla skoro až na zhroucení, ale zvládla jsem to i s maturitami. Na to nezapomenu, protože obě maturity dělil týden. Nejprve jsem maturovala na obchodce, spolužáci jásali a říkali, že se jdeme opít, já se s nimi rozloučila se slovy, že se jdu zase učit. Byla to velká životní škola.

 

Poté jste přešla na dálkové studium na Slezské univerzitě. Jak vzpomínáte na ty tři roky na SU?


První vzpomínka padne asi na předmět Základy politických věd. Už nikdy bych ho nechtěla absolvovat! To pro mě byla muka a záhada hlavolamu. Co se týče samotného studia, tak dálkové studium má určitá specifika. Spousta lidí, co studovala se mnou, už v oboru pracovala. Věděli, jak to chodí v praxi, ale ze zákona potřebovali diplom z VŠ, takže bylo vidět, jak jim na studiu záleží. Já jsem pořád měla v hlavě, že když to nedám, nic se nestane, ale na druhou stranu jsem si říkala, že by byla škoda to jen tak zahodit. Navíc si myslím, že mou výhodou bylo, že se musím učit texty v divadle, protože se mi snáze učila skripta. Slezská univerzita mi určitě dala vzdělání na velmi solidní úrovni. Považuji tuto školu za jednu z těch lepších v České republice. Žádnou zkoušku jsme nikdy nedostali zadarmo, člověk se musel skutečně pečlivě připravovat a opravdu si vážím, že jsem ji zdárně dostudovala.


Foto z promoci. Bc. Vendula Fialová, zdroj: archiv V. Fialové


Je někdo z pedagogů, kdo Vám utkvěl v paměti?


Určitě vzpomenu paní inženýrku Soňu Harasimovou, která byla i u mojí bakalářky. Já si ji pamatuji jako pohodovou dámu, která ale naučila, což je asi ta úplně nejlepší kombinace. Na ni moc ráda vzpomínám. Těch fajn učitelů bylo více, ale abych řekla pravdu, tak si na další jména nevzpomenu.

 

Máte pocit, že Vám studium na Slezské univerzitě něčím přispělo směrem k herecké kariéře?


Při studiu SU už jsem pracovala v divadle. Když herec při angažmá studuje VŠ jiného zaměření, a ještě k tomu v úplně jiném městě, tak najednou vidíte ve velkých uvozovkách, že neexistuje jenom to samotné herectví. Měla jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří mi drželi palce, možná mě i obdivovali, jak to zvládám. Pár kolegů mi říkalo, že je super, co dělám, že kdyby náhodou herectví dál nevyšlo, tak můžu dělat jinou profesi, ale co oni? Slezská mi určitě dala klid a uvědomění, že není důležité se v životě soustředit jen na jednu věc. Herectví je krásná práce a jsem za ni moc ráda, ale podobně důležité je pro mě i vzdělání jako takové.

 

Situace v době koronavirové krize není pro umělce snadná. Jak se s ní vypořádáváte?


Přišly asi dva dny deprese, přiznávám, ale naštěstí mám i spoustu dalších aktivit. Dabuji reklamy, zařídila jsem si přímo doma studio, takže načítám audioverze různých časopisů, jako jsou třeba Forbes nebo Reportér. Hodně také spolupracuji se společností Albi.


Vendula Fialová v divadle. Zdroj: archiv V. Fialové


Vracíte se do angažmá pod Palmovkou. Ve všech divadlech jste slavila úspěchy. Dobrovolně jste ale nějaký čas strávila na volné noze. Proč?


Jednoduše jsem chtěla zkusit, jaké to na volné noze je. Přišly mi totiž nabídky na jednorázové projekty z Divadla Kalich a Divadla Palace. Když jste v angažmá, tak jste v uvozovkách vázán v tom daném divadle. Na prvním místě jsou termíny divadla, ve kterém jste v angažmá, a teprve potom si můžete přibírat i jiné příležitosti. Divadlo stagionového typu bez stálého souboru potřebuje pořád produkovat nové a nové věci s hostujícími herci, takže se stalo, že jsem některé projekty kvůli angažmá musela odmítat z důvodu nedostatku času. Na volné noze má herec mnohem více svobody, která je ale samozřejmě spjata s nejistotou. Kdyby to nevyšlo, řešila bych nějaké nové angažmá, ale já se snažím řešit věci, až nastanou. Věřím tomu, že když si člověk něco přeje, ono to k němu přijde. Pan ředitel Divadla pod Palmovkou mě obeznámil s odchodem dvou hereček na mateřskou a s nabídkou, zdali se nechci vrátit. Přestože „volná noha“ byla úžasná zkušenost, pandemie mi ukázala, že pevná půda pod nohama je velká deviza, mělo to tak být. Jsem za to ráda.

 

Holka z Ostravy, která byla v malém Šumperku, pak ve větší Olomouci, ale pořád jsme v těch moravských luzích a hájích. Najednou bum! Velká Praha. Říká se, že divadlo v hlavním městě má svá specifika. Jak rychle jste se adaptovala?


Máte pravdu, že rozdíl tady je. V Praze je daleko více možností a lidé jsou více rozlítaní. Třeba v Olomouci jsme si s kolegy často po představení sedli do klubu, probírali, jak se nám ten večer hrálo, dělali jsme spolu aktivity ve volném čase. Byli jsme tam asi více kamarádi než kolegové. V Praze jsme sice také kamarádi, ale netrávíme spolu zdaleka tolik času. A co se týče samotné adaptace, tak mě řada lidí upozorňovala na různé neduhy, když jsem šla pod Palmovku. Říkali mi o velké konkurenci a rivalitě mezi herci v Praze, ale musím říct s čistým svědomím, že jsem se s ničím takovým nesetkala. Přisuzuji to tomu, že já taková vůbec nejsem. Nepotřebuji se za každou cenu drát někam kupředu na úkor mezilidských vztahů.

 

Co kdyby Vám přistála na stole nabídka z Ostravy? Vrátil by se Švanda dudák domů?


Nabídka v minulosti už dokonce byla na stole, ale abych byla upřímná, tak úplně netoužím po návratu do Ostravy. Cítím se dobře v Praze, jsem dál od domova a dělá mě to dospělejší, řečeno v nadsázce. Do Ostravy jezdím i tak poměrně často. Mám tady celou rodinu, takže se moc ráda do Ostravy vracím, ale asi mi vyhovuje ten model, že v Praze mám práci, na kterou se mohu beze zbytku soustředit, a do Ostravy jezdím za rodinnou pohodou.


Studiová fotografie V. Fialové. Autor: David Turecký


Působíte na mě zodpovědným dojmem, dokonce jste na naši schůzku přišla včas, což vnímám u umělců jako velké plus. Jste svědomitou herečkou?


Jsem! Nemám ráda nedochvilnost. Dokáže mě naštvat, když je zkouška v 10 hodin a někdo jde v 9:59 na cigáro, protože už vím, že zase nebudeme stíhat, že máme zkoušku třeba do 14 hodin a já jsem taková, že už třeba mám na 14:30 domluveného něco jiného. V tomto jsem svědomitá, ale nebaví mě řešit nesmrtelnost brouka, jak někteří jsou schopni půl hodiny přemýšlet, proč má postava vylézt z portálu zleva nebo zprava, to mi někdy přijde zbytečné. Je to divadlo, neoperujeme srdce.

 

Myslíte si, že se dá herectví naučit?


Myslím, že ne. Jsem u divadla dvanáct let, takže jsem zažila pár herců, kteří to v sobě úplně neměli, ale strašně moc chtěli. Přesto jim něco chybělo a pak jsou nešťastní, protože paběrkují a nemají adekvátní uplatnění v oboru. Já také miluji zvířata, ale nemohla bych být zvěrolékařkou.

 

Oklikou se ještě vrátím na Slezskou univerzitu. Kdyby se Vás někdo zeptal, jestli má jít na Slezskou, co byste odpověděla?


Má to smysl. Na toto období svého života vzpomínám ráda. Opava je nádherné město. Vždy, když jsem do Opavy přijela, tak jsem se tam cítila moc příjemně. Co se týče výuky, tak vše bylo skvěle zorganizované. Pamatuji si, že kdykoliv jsem něco potřebovala, tak mi lidé na univerzitě vyšli vstříc, takže určitě bych Slezskou univerzitu doporučila. Vadila mi jediná věc, že navazující magisterské studium tehdy nešlo studovat dálkově, jinak bych moc ráda pokračovala dál, ale při své profesi jsem si to pochopitelně nemohla dovolit.


Vendula Fialová v jedné ze svých divadelních rolí. Zdroj: archiv V. Fialové