Potkal jsem vrahy Milady Horákové

  • Daniel Martínek
  • 26.06.2020
Konec jejího příběhu zná většina z nás. Před sedmdesáti lety, 27. června, se stala Milada Horáková a další údajní nepřátelé republiky oběťmi hysterického monstrprocesu, do kterého se zapojily statisíce zmanipulovaných lidí žádajících trest nejvyšší. Český film Milada režiséra Davida Mrnky z roku 2017, popisující životní příběh JUDr. Milady Horákové, exkluzivně fotograficky dokumentoval posluchač Institutu tvůrčí fotografie Vojtěch Hurych. Jak takové fotografování probíhalo, vám v předvečer smutného výročí, přinášíme v jeho vzpomínkách na dalších řádcích a fotografiích, které nám poskytl.

Autor textu: Vojtěch Hurych

Milada Horáková vždy bojovala za pravdu a neváhala ji hájit i za cenu vlastní svobody a života. Nejprve se v odboji postavila německým okupantům, za což jí tehdejší režim hrozil trestem smrti. Ten byl poté změněn na doživotí v tvrdém žaláři. Co nestihli nacisté, dokonali komunisté a vlastní spoluobčané. Její soud měl ukázat, že se komunistický režim v likvidaci svých odpůrců nezastaví před ničím – ani před justičními vraždami nevinných žen a mužů.



Měl jsem to štěstí fotograficky dokumentovat natáčení filmu Milada, který popisuje životní příběh Dr. Milady Horákové. Fotograf na filmovém place má za úkol nafotit dva druhy fotek. Těmi nejdůležitějšími jsou tzv. fotosky (anglicky “stills”) – fotografie, kde není zachycen filmový štáb a jejichž cílem je navozovat atmosféru filmu. Dalo by se říci, že jsou to záběry, které vidí kameraman v kameře a divák ve výsledku na obrazovce. Slouží k propagaci filmu na online i tištěných médiích. Druhým typem fotografií je zachycené zákulisí samotného natáčení (anglicky “making of”). Cílem je nafotit početný štáb při mnohaměsíční soustředěné práci. Z těchto fotek veřejnost často vidí jen pár, pro samotný štáb jsou ale často milou připomínkou společného úsilí a stráveného času.



Zažil jsem několik filmových a seriálových placů. Ten na natáčení filmu Milada byl ale v mnoha směrech výjimečný. Všichni jeli po celou dobu na 120 %. Hádám, že to bylo tématem, které si všichni vzali za své a chtěli svým dílem práce podpořit vyprávění příběhu, který nesmí upadnout v zapomnění. Naopak. Má být stále připomínán. Je to příběh ženy, která svůj boj a vlastní nejhlubší přesvědčení nezradila ani tváří tvář rozsudku smrti.



Mým mementem, jak jsem potkal "vrahy" Milady Horákové, je následujících 8 černobílých fotografií. Nejde o "ukradené" záběry z filmové kamery. Jsou to nalezené momenty z průběhu natáčení, které vznikaly, když byla filmová kamera vypnutá a herci čekali jen na další klapku. Chlad a absurditu celé té doby však, doufám, vystihují přesně.