Ani osud horníků a jejich rodin nám není lhostejný! Doc. Libor Martinek, pedagog Ústavu bohemistiky a knihovnictví naší univerzity, který se specializuje na polskou literární tvorbu, za kterou získal již několik významných ocenění, věnoval horníkům Dolu Darkov a jejich rodinám překlad povídky Gustawa Morcinka (jeden z nejvýznamnějších spisovatelů polského Slezska, který se zaměřoval na hornickou tematiku, pozn. red.) o dobrém důlním duchu Pusteckém. I vy se nyní můžete do povídky začíst…

Gustaw Morcinek (přeložil doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D.)

O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým

Byl jednou jeden horník, kterému všichni kamarádi říkali Nevonímiprácička. Ve skutečnosti se jmenoval Maślok, Ferda Maślok ze Žabkova. Přezdívku Nevonímiprácička dostal proto, že byl znám jako lenoch nade všechny lenochy.

Jeho největší starostí bylo to, že musel pracovat.

Jenomže on práci neměl rád. Vždycky říkal:

„Kašlu na práci, protože z práce zdechají koně...!“

Trápil se s ním nejen štajgr, ale především kamarádi, protože kvůli němu si vydělali za směnu méně. Místo aby pracoval se všemi v porubu nebo fedroval společně uhlí, snažil se někde zašít v odlehlém chodníčku, dokonce v závalu, kde bylo teplo a kde ho nikdo nemohl najít. Tam si lehl na fošnu, pod hlavu si složil stočenou blůzu a spal. A když se vyspal, vylezl z té díry a šel do porubu, kde pracovali jeho druhové.

Kamarádi mu ošklivě nadávali do lenochů, tvrdili, že je z něho „nevonímiprácička“, jakého svět ještě neviděl, že za svého života shnije z lenosti a pokud se nepolepší, udělají s ním krátký proces.

„Jaký proces?“ ptal se Maślok přihlouple.

„Vyhodíme tě z dolu!“

„A proč byste mě vyhodili?“

„Ještě se ten zatracený tupec bude vyptávat!“ křičeli kamarádi.

„Za to, slimáku peřinový, že ti práce nevoní a my musíme pracovat za tebe!“

„Já vám něco povím, kamarádi!“ skřehotal nezvedený Maślok. „Moje babička vždycky říkala, že z práce zdechají koně.“

„A hádej se s takovým volem!“ uráželi se horníci. Maślok-Nevonímiprácička se pak pustil do práce, ale tak mizerně a s takovým vzdycháním a naříkáním, že se kamarádi zlobili ještě víc a předpovídali mu špatný konec.

„Víte,“ říkával občas Maślok, „největším štěstím by pro mě bylo, kdybych měl hromadu peněz, nemusel nic dělat, celý den mohl ležet pod peřinou, jíst rohlíky s máslem, zajídat je slaninou, zapíjet pivem nebo kořalkou a zase nic nedělat.“

To jeho vzdychání zaslechl nejstarší horník na dole Barbara – starý Sembol. Byl to člověk zkušený a věděl, kde přebývá duch Pustecký.

„Víte, Maśloku,“ řekl mu jednoho dne, „kdybyste někdy potkal ducha Pusteckého1, měl byste štěstí!“

„A proč, Sembole, pročpak?“

„Mohl byste ho požádat o hromadu peněz...“

„A on by mi je dal?“

„Proč ne? Kdybyste ho pěkně poprosil.“

„Jejda! A jak to mám udělat, abych ho potkal?“

„Musíte v závalu třikrát hvízdnout.“

„A co pak?“

„Pak přijde takový člověk se šedivými vousy a s lampou s červeným světlem... To bude Pustecký.“

„A neutrhne mi hlavu?“

„Myslím si, že ne. Jenom ho musíte pěkně pozdravit.“

„A jak?“

„Zdař Bůh, pane Pustecký!“

„A co pak?“

„Pak mu musíte říct, o co vám jde...“

„A dá mi trochu těch peněz?“

„Myslím si, že dá...“

„A když mi utrhne hlavu?“

„Tak budete bez ní. Jenomže mám za to, že neutrhne.“

Rozradostněný Maślok vlezl druhého dne do závalu. Daleko široko nebyl žádný horník. Bylo jenom velké ticho a v tom tichu lehce praskaly trámy a ze stropu se sypal drolený kámen.

Dokud Maślok putoval opuštěnými chodbami, měl dobrou a veselou náladu. Když však stál v závalu, dostal strach. Třeba se na něj Pustecký rozzlobí a utrhne mu hlavu! A pokud mu neutrhne hlavu, tak mu dá přes hubu, že mu vypadnou zuby! S takovým duchem Pusteckým není radno si zahrávat! Může se stát, že Pustecký bude mít „mouchy v nose“ a pak se stane neštěstí. Peníze mi nedá, a ještě mě seřeže špičákem, vyrazí mi zuby, nakope do zadku, vyžene natotata! No nazdar! Přesto ho chamtivost přemohla.

Pro všechny případy se několikrát pokřižoval a pak teprve třikrát zapískal. A až se z toho zahvízdání vyděsil, protože si myslel, že je to už konec jeho života!

A než se úplně rozmyslel, najednou se rozestoupila stěna a před Maślokem se zjevil duch Pustecký. Stejný, jak ho popsal starý Sembol. Přísný, silný chlap v uniformě štajgra s dlouhými šedivými vousy, ježatým obočím, ponurýma očima, se špičákem v ruce a lampou s červeným světlem.

Překvapený Maślok padl na kolena a vykoktal: „Zdař Bůh, pane Pustecký! Pěkně vítám...“

„Ty jsi na mě pískal?“ zeptal se hrubým hlasem Pustecký.

Maślok se hrozně vylekal. Pomyslel si, že bude lépe, když hvízdání zapře.

„To jsem nebyl já, pane Pustecký. To pískal starý Sembol! Ale on už utekl. Poběžím za ním a přivedu ho sem...!“

„Nevěš mi bulíky na nos, gizde zagizděný, jen povídej po dobrém. To ty jsi pískal? Protože když mi neřekneš pravdu, tak tě majznu tím špičákem, že uvidíš všechny hvězdičky na nebi!“

„Já, pane Pustecký! Ale jenom jednou!“

„Ty, že tě doopravdy přetáhnu! Zapískal jsi třikrát!“

„Jenom dvakrát a potřetí hrozně potichu! Ale už nebudu, nehněvejte se na mne a neutrhněte mi hlavu, zlatý pane Pustecký!“

„Říkám ti, abys zbytečně nelhal! No tak mluv, proč jsi pískal?“

„Řeknu, ale neutrhnete mi hlavu?“

„Vykašlu se na tvoji prázdnou hlavu! Odpověz, na co jsem se tě ptal! Proč jsi mě volal?“

„Protože já jsem vás, zlatý pane Pustecký, chtěl o něco moc pěkně požádat...“ koktal vystrašený Maślok.

„O co jsi mě chtěl požádat?“

„O hromadu peněz!“ řekl odvážně Maślok, ale hned přivřel oči v přesvědčení, že ho Pustecký v tom okamžiku praští špičákem. Nepraštil.

„O hromadu peněz prosíš? Aha, ale proč?“

„Abych nemusel nic dělat...“

„Jenom se vyvalovat pod peřinou, že?“

„Uhodl jste, pane Pustecký! Chtěl bych se válet pod peřinou od rána do večera a zase od večera do rána a nic nedělat...“

„A jíst rohlíky s máslem, k tomu přikusovat slaninu, zapíjet pivem nebo kořalkou?“

„Mluvíte mi z duše, pane Pustecký! Zlatá pravda! O to mi jde! Vždyť z práce zdechají koně, pane Pustecký!“

„Nemudruj zbytečně!“ přerušil ho Pustecký. „Poslouchej!“

„Poslouchám, pěkně prosím, pane Pustecký, poslouchám!“

„Nepřerušuj mě, jinak tě majznu tím špičákem po hřbetě! Takže poslouchej! Peníze mít budeš, ale to ti povídám! Nesmíš se dotknout žádné práce! Pokud začneš dělat jakoukoli práci, třeba tu nejmenší, peníze se ztratí!“

„Jejda, pane Pustecký! Nebojte se! Já se zase do roboty tak nehrnu.“

„Ticho, slimáku, nepřerušuj! Takže jak říkám! Nesmíš se ani prstem dotknout žádné práce!“

„A budu se moci dloubat v nose?“

„V nose se dloubat můžeš, ale kromě toho už nic! Dokonce ani mouchy nesmíš chytat! Chytneš jenom jednu mouchu a s penězi bude konec!“

„Kašlu na mouchy, kašlu na všechnu práci, kašlu na všechno! Budu mít peníze a nebudu muset pracovat. Protože moje nebožka babička mi vždycky říkala...“

„Zavři tu chlebárnu!“ houknul na něj Pustecký a pohrozil mu špičákem. „A teď mi dej tabák! Máš tabák?“

„Mám, pane Pustecký, mám!“ vřísknul radostně Maślok a vytáhl zpod opasku od kalhot pytlík s tabákem.

„Vezměte si, ale hodně! Nejsem lakomý, vůbec ne! Tady, prosím!“ a podal Pusteckému rozevřený pytlík s tabákem. Pustecký ho nabral na dva prsty, stočil do kuličky a připravil porci tabáku.

„A teď marš domů!“ zabručel. „A to ti povídám! Dotkneš se prstem práce a peníze zmizí!“ a ztratil se. Jako by se propadl do země. A už Pusteckého nebylo.

Maślok stál jako omámený. Nevěřil vlastním očím a uším, že mluvil se Pusteckým. Hm, Pustecký mu nic zlého neudělal! Správný duch. Ale kde jsou peníze? Vzal si tabák z Maślokova pytlíku, ukroutil si pořádnou porci, že by Maślokovi stačila ke žvýkání na celý týden, slíbil peníze, ale žádné mu nedal a ztratil se! To je ale mazaný cigán! Pořádný lhář! Ať ho husa kopne!

Zlý jako trny vyfáral na zem a šel domů.

Litoval ztráty tabáku a nemohl se smířit s tím, že se nechal Pusteckým tak hloupě napálit. Sáhl po pytlíku s tabákem, rozbalil ho, chtěl nabrat špetku, hledí, a co nevidí...! Místo tabáku jsou v pytlíku samé zlaté lístky. Zlato! Skutečné zlato! Takže Pustecký necigánil! Zaplať Pánbů, milý pane Pustecký!

Přivolal svou ženu Stázičku a zakřičel:

„Stará, podívej, zlato!“

„Jejdanánku!“ zapištěla baba a chytila se za hlavu samým překvapením. Nabrala zlaté lístky na dlaň, přistoupila k oknu, prohlíží si je a pomlaskává nadšením. Teď teprve Maślok vyprávěl Stánce, jak dobře obchodoval v závalu s Pusteckým a jak od něho vyhandloval zlato, jehož nebude ubývat, ale teď nesmí pracovat, protože z práce zdechají koně, ale bude vylehávat pod peřinou od večera do rána a od rána do večera, jíst rohlíky, šproty, škvarky, párečky, povidla, čokoládu, pomeranče, koláče, marcipány, ořechy, fíky a všechno zapíjet pivem nebo vínem, popřípadě kořalkou. Hej! To bude život! Až si povyskočil ze samé radosti.

„Jejdanánku! Neskákej, mužíčku, protože by to Pustecký mohl považovat za práci a zlato se ztratí! Vysvleč se a lehni si do postele! Přikryji tě peřinou, pak skočím do obchodu koupit něco dobrého. A co bys chtěl, mužíčku, copak? Možná rohlíky...“

„Rohlíky!“ vykřikl radostně Maślok, když si lehal do postele a přikrýval se peřinou. „Ale aby byly čerstvé, na másle upečené a takové křupavé v zubech!“

„A co ti mám ještě přinést, mužíčku? Chceš čokoládu?“

„Ano! Chci čokoládu! Ale mléčnou s oříšky!“

„A co ještě?“

„Počkej, hned ti to povím, jenom musím přemýšlet! Přines mi kus slaniny, víš z takového prorostlého bůčku, hlavně aby byl dobře vyuzený! Pak hromadu pomerančů, věnec fíků, uzeného sledě... Ne! Raději úhoře! Ale tučného, aby mi až tekl po bradě! A litr kořalky, lahev toho nejlepšího vína, jaké pijí jenom velcí páni! No tak už běž!“

Stánka nabrala hrst zlatých lístků a utíkala na nákupy. A Maślok se rozvaloval v posteli, usmíval se sám pro sebe, vyhříval se pod peřinou a měl velkou radost, že teď už nebude muset pracovat a bude se mít jako koblížek v másle!

A taky se měl jako koblížek v másle.

Druhý den si živobytí ještě pochvaloval. Pořád se roztahoval pod peřinou, pojídal jednou ořechy, pak zase škvarky, potom tvarůžky nebo rohlík se slaninou, nabral si na prsty povidla a s rozkoší je olizoval, pak snědl uzenáče a ještě plnou hrst rozinek, zakousl se do fíků, zapil nejvybranějším vínem, prolil hrdlo velkým kalíškem vodky, ukousl kousek klobásy, snědl sladkou posypku z koláče, vydloubal prstem mák z bábovky a bylo mu dobře.

Třetí den měl pocit, že má nafouklé břicho, že je mu trochu nevolno, že fíky jsou hořké, pomeranče trpké, škvarky příliš slané, víno kyselé, vodka slabá, klobása tvrdá a vyschlá, uzenáč má moc kostí, povidla jsou nedobrá a úhoř příliš tenký...

Začal proto lehce sténat a naříkat, vrtět se v posteli.

Stánka mezitím běhala po obchodech a kupovala, co jenom mohla.

Mýdlo, cukr, klobouk s pštrosím perem, látku na sukni, střevíčky na vysokých podpatcích, pro svého Ferdu hledala v obchodě nejchutnější kousky a všechno odnášela domů. A zlatých lístků v pytlíku neubývalo! Také dávala pečlivý pozor, aby její muž Ferda nevylézal z postele a aby především nic nedělal. Dloubat se v nose ještě může, ale mouchy už nesmí chytat. A nedej Bože, aby naštípal dříví na podpal, zametl světnici nebo umyl hrníčky! Ať ho chrání ruka Páně! Protože pak by se zlaté lístky ztratily a bylo by po parádě!

Čtvrtého dne se Maślok podobal hromádce neštěstí.

Sténal a naříkal v posteli tak žalostně, že Stánce až srdce usedalo.

„Co je ti, chlapečku, copak?“ začala se starostlivě vyptávat.

„Nic mi není!“

„Proč tak sténáš?“

„Protože mě bolí břicho...!“

„Tak já ti uvařím sušené švestky, chceš?“

„Nechci!“

„Možná by sis dal kousek marcipánu s medem?“

„Taky nechci!“

„Možná kousek uzeniny?“

„Nechci!“

„Můj bože, co ti mám dát? Možná bys měl chuť na koblihy s povidly?“

„Jdi k čertu s těmi tvými koblížky! Nechci!“

„Tak já třeba uškvařím slaninku, posypu paprikou, přidám hořčici, obložím ji hřiby naloženými v octu!“

„Dej mi už svatý klid! Kašlu na tvoje hříbky. Nic nechci!“

„Tak si trhni nohou!“ vyjekla rozzlobená Stánka.

„Pořád jenom: »Nechci a nechci!« Tak co chceš? Ptačí mléčko? Komáří sádlo? Nebo třeba kroupy s marmeládou?“

„Chci pracovat!“ vykřikl konečně Maślok. „Půjdu do práce!“

„Jejdanečku!“ vřískla ženská. „Ať tě ani nenapadne pomyslet na práci! Chceš, aby se zlaté lístky v pytlíku proměnily na tabák? Seď doma, lež v posteli. A to ti povídám! Ať tě chrání ruka Páně před prací. Dloubej se v nose, to ti postačí...“

Zavřela dveře a odešla do města, aby si zase koupila něco pěkného na sebe a dobrého pro sténajícího Ferdu.

Mezitím se Ferda převracel v posteli a naříkal. Nakonec vylezl zpod peřiny, postavil se ve světnici v košili, rozcuchaný, podobný strašáku. Sedl si ke stolu a zamyslil se. S překvapením zjistil, že ho už všechno omrzelo – jak vylehávání tři dny a tři noci v posteli, tak přejídání se sladkostmi a že je takový nijaký, skleslý, ospalý, rozmrzelý na celý svět. Uviděl ležící mouchy na stole. Už chtěl jednu z nich chytit, ale připomněl si, že mu Pustecký nedovolil ani chytat mouchy.

„Ach jo, ach jo!“ vzdychal, škrábal se na hlavě a nahlas zíval. Postavil se k oknu a viděl, že jeho kamarádi jdou do práce zvesela, přitom si zpívají...

„A co kdybych třeba začal něco dělat?“ zabručel a rozhlížel se po světnici. Uviděl metlu v koutě, a i když mu to bylo líto, rozhodl se rozloučit se zlatými lístky a pustit se do jakékoli práce. Aspoň zamést tu podlahu! Odvlekl se tedy do kouta a vzal metlu. Jenomže v tom okamžiku přišla Stánka. S překvapením zjistila, k čemu se schyluje, a hned vykřikla:

„Jejdanečku, jejdanečku!“

Hned vytrhla metlu z Maślokovy ruky, začala ho s ní tlouci a k tomu křičela:

„Ale ty potvoro! Ale ty slimáku! Zalez hned do postele! Vlez si pod peřinu...!“

Nandala mu, co se do něj vešlo, zahnala ho do postele, přikryla peřinou po vršek hlavy a varovala, že jestli se ještě jednou pokusí vyhrabat z postele, to bude mít ostrou vojnu! Vidíte ho, jaký je najednou horlivý do práce! Má ležet pod peřinou a basta!

Vystrašený Maślok ležel do večera, pak do rána a když tak ležel, už se rozhodl. Jenom čekal, až Stánka odejde do města. Nakonec odešla a vzala s sebou klíč. Když odcházela, ještě jednou mu přikázala, aby nevylézal zpod peřiny a pohrozila mu deštníkem.

Maślok ležel schoulený pod peřinou a nic. Pak z ní vystrčil kousek nosu a rozhlédl se. Ženská je pryč! To je dobře! Vylezl, oblékl se a otevřel okno. Ze dvora k němu doléhalo řezání dřeva. Jelikož dveře byly zamčené, vylezl oknem a šel se podívat, kdo řeže dřevo na dvoře. Kouká, a on je to soused Ostružka.

„Zdař Bůh, Ostružko!“ zavolal.

„A hele, Nevonímiprácička! Zdař Bůh! Jak se máte?

„Mizerně, Ostružko!“

„Pojďte mi pomoct přeřezat ten sukovitý kmínek! Pojďte!“

Maślok se příliš nerozmýšlel. Přiběhl, vzal za druhý konec pily a začal s Ostružkou pilovat, až se kouřilo! A když skončili, Maślok dostal hroznou chuť pomáhat. Bez pobídnutí vzal sekeru a sekal špalky, že se z něho kouřilo ještě víc. Rubal s velkým rozmachem, sekal, řezal, loupal, až mu dřívka lítala kolem hlavy a hromádka posekaného dřeva rostla a rostla, zatímco Maśloka se zmocňovala radost. Ostružka stál nad ním, kýval hlavou a nemohl se vynadivit jeho pracovnímu zápalu.

Už měl kolem sebe velkou hromadu dřeva, když se zčistajasna ozval od cesty hrozný jekot. To se Stánka vracela z města a teď křičela:

„Jejdanečku, chlapečku, co to děláš?“ a vrhla se na něj se zdviženým deštníkem.

„Huš, zobáčku!“ rozzlobil se Maślok. „Nebo tě přetáhnu!“

„Zlaté lístky!“ zabědovala Stánka a odběhla do světnice. Vytáhla pytlík, podívala se dovnitř a – do Pěruna! – zlaté lístky zmizely, zůstal jenom obyčejný tabák.

A Maślok sekal dřevo a zpíval si radostí:

„Zítra jdu do práce! Zítra jdu do práce! Hej, do díla, už mě lenost opustila!“

----------------------------------------- 

Poznámky: 1. Strážce pokladu

Svůj překlad věnuji horníkům dolu Darkov a jejich rodinám.

Libor Martinek, Opava 4. 6. 2020.