„U sportovní fotografie využívám to, co jsem se naučil při studiu na Institutu tvůrčí fotografie,“ říká Jiří Křenek

  • Martin Kůs
  • 02.03.2020
Absolvent Institutu tvůrčí fotografie (dále jen ITF) na Slezské univerzitě v Opavě, sportovní a dokumentární fotograf a také jediný český fotograf s akreditací na focení Formule 1, kterou fotí od roku 1992. Je fotografem stáje Mercedes a ve svém archivu má snímky také legendárního závodníka Michaela Schumacher. Seznamte se - Jiří Křenek.

Autor: Jan Polák - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Nedávno vám skončila výstava Formule 1 na dotek. Jak se povedla a jaké byly ohlasy?
To musí posoudit návštěvníci, ale věřím, že se povedla. Na výstavě byly unikátní fotky, které jsem doteď nikde nevystavoval. Chtěl jsem tam ukázat umělečtější styl, který jsem si tenkrát nastolil, když jsem začínal. Takový výtvarnější pohled na Formuli 1(F1) -odrazy, rozmazané věci.

Plánujete podobnou výstavu?
Neplánuji. Podobnou výstavu jsem měl v Galerii MÁNES, ještě když byla výstavní síň ve dvou patrech. Teď je jen nahoře. Výstava Formule 1 na dotek byla taková menší. Nedělám výstavy každý rok, ale spíše po pár letech, kdy v archivu objevím zase něco nového.

Kdy jste začal věnovat sportovní fotografii?
Sportovní fotografii se věnuji prakticky od osmnácti let, co jsem se stal fotoreportérem pro Svět motorů. Začínal jsem s focením servisů, výměny olejů a podobné věci. Snažil jsem se ten motosport fotit výtvarně, což se jim hodně líbilo. První závody, respektive testy, jsem fotil na Mosteckém okruhu, kde mě málem přejeli.

Co se stalo?
Hned jak jsem nastoupil, tak mě poslali na okruh, kde jsem si lehnul na dráhu. Jestli víte, jak vypadá závodní kamion – to je dům na kolech. Tak na mě vylítl ze zatáčku do štěrku. Naštěstí mě nepřejel.

Je focení motorsportu nebezpečná práce?
Motosport je určitě nebezpečný. Bohužel už jsem zažil dvě smrtelné nehody – v Austrálii a na Monze v Itálii. V obou případech traťoví komisaři. Běželi s vlajkou, bouračka, něco ho trefilo. Nevím, čí to byla chyba. Takže je to nebezpečné. Nejenom na trati, ale i v garážích. Fotografové můžou být pouze na boxové zídce. Nebezpečné je to také při tréninku. Tam můžete být na boxové komunikaci jen akreditovaní fotografové a ti co mají permanentní akreditaci. Tam už se stalo několikrát, že vám přejeli nohu. Říkáte si, že formule je lehká, ale když to zabere, tak to bolí. Proto během závodů můžeme být jen na vyhrazených místech. Já myslím, že máme štěstí, že se nám fotografům stále nic nestalo.


Michael Schumacher. Foto: Jiří Křenek

Jste jediný český fotograf,který má akreditaci na focení F1. Jak jste se k tomu dostal?
Je to spíše dané tím, kdo jak jezdí a kdo vyhrává. Kdybych byl Němec a fotil Michaela Schumachera v době, kdy vyhrával tituly jeden za druhým, tak by tam bylo dalších dvacet německých fotografů. Kdyby vyhrával Tomáš Enge, tak nás je tam více z České republiky. Motorsport je také finančně náročný, takže se to nedá v Česku zaplatit a nikdo se tam jen tak nedostane. Musíte splňovat určitá kritéria, aby Vám FIA (Mezinárodní automobilová federace; organizátor F1) přidělila akreditaci. Akreditaci získávají jen velké agentury, které tam jsou několik let. Jako třeba Reuters nebo AFP. Já jsem se na F1 jel poprvé v roce 1992 jako redaktor a neměl jsem akreditaci. Dozvěděl jsem se o tom týden před závodem, že tam mám jet, ale akreditace se vyřizuje asi měsíc předem. Jel jsem tedy jako host záchranného systému Narex a při té příležitosti jsem už fotil. Měl jsem takovou ředitelskou „visačku“ od pana Svobody, což byl ředitel Narexu, a také traťáckou vestu mechanika. A to se neslučovalo. Buď jste ředitel, nebo mechanik. Takže mi ji pak ustřihli. Ale vzniklo spoustu pěkných snímků. Hned druhý rok jsem poslal žádost včas, tenkrát už za časopis Svět motorů a akreditaci jsem dostal. Od roku 1998 už mám akreditaci na všechny závody. Když splníte nějaký limit, myslím, že 14 závodů minimálně a vytiskne se určitý počet snímků, tak je to jednodušší a akreditaci získáváte automaticky a později získáte permanentní akreditace.

Je nějaká nevraživost mezi kolegy fotografy?
Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Musíte myslet dopředu, co se stane. Třeba Brazílie byla v tomhle šílená. Jenson Button tam vyhrál titul mistra světa z osmého místa. Půlku sezony vyhrávali, ale pak po změně pravidel, kdy jim zakázaly používání nějaké součástky, nevyhráli vůbec nic. Jenže on měl tolik bodů, že stačilo, aby v posledním závodě dojel osmý, a stejně bude mistr světa. A on skutečně dojel osmý a to byla u stupňů vítězů mela. Takže nevraživost tam trochu je. Co se týká první zatáčky - tak tam je to dané. Delegát od FIA rozdělí 5 hlavních agentur, těm dá samolepky, pošle je do první zatáčky na podium nebo k dírám v plotu a to se respektuje. Tam se nikdo nežene.

Vy jste fotil i dokumentární fotografii. Má sportovní fotografie nějaké společné znaky s Vaší dokumentární fotografií?
Sportovní fotografie je samozřejmě úplně rozdílná od dokumentární fotografie, používají se jiné objektivy, to je logické. Spíš obráceně. Využívám to, co jsem se naučil na ITF. Když dělám fotky v zákulisí, když se převlíkají nebo když se rozcvičují -  třeba Nico Rosberg hrál v zákulisí fotbal a tak se rozcvičoval, tak tam to využívám. Nebo odhalený motor, jak na něm pracují mechanici. V tomhle směru mi to určitě pomohlo. Ty sportovní se liší v té rychlosti. Záleží, pro koho fotíte. Když někdo fotí pro agenturu Reuters, tak musí odevzdat fotku formule, jak projíždí zatáčkou a pak fotku na stupních vítězů se stříkajícím šampaňským. Když já fotím pro tým, tak musím odevzdat fotky příprav, práci mechaniků, detaily monopostů, snímky rozmazané, ostré, protisvětlo, prostě výtvarné záběry. Máte tam široký záběr. Můžete udělat technicky dobrou fotku, ale také výtvarnou. Tam si člověk vyhraje.

Vy jste v roce 2000 vyhrál Czech Press Photo v kategorii sportovní fotografie. O dva roky později jste vyhrál 1. místo v kategorii životní prostředí a 2. místo v kategorii každodenní život.  Je běžné, že fotografové vyhrávají v několika kategoriích?
Fotografové, jako třeba Dan Materna, jsou takoví obojživelníci, že dokážou fotit politiku, sport a jiná témata. Já jsem to měl dané tím, že jsem se věnoval dokumentární fotce na ITF a zažádal jsem o Grant hlavního města Prahy na Czech Press Photo. který jsem získal. Zvolil jsem si téma satelitních městeček a musel jsem celý rok dokumentovat, fotit a objíždět…nebo musel, já si to vybral, to bylo dobrovolné, chtěl jsem. (smích) Bylo to docela velké téma, dostat se těm lidem pod kůži nebo ty lidi objevit. Já jsem tam strávil víkendy, klepal jsem na ně, měl jsem diplom z VŠ, aby mi věřili, že nejsem zloděj tipař. Někteří mě pustili do svého soukromí, což bylo skvělé. Takže občas se zadaří i v jiných kategoriích.  

V roce 2004 jste vyhrál jednu z nejprestižnějších evropských fotosoutěží – Bele Photo del`Anné automotobile festival v Paříži. Tušil jste, že to můžete vyhrát?

Netušil. Spíš jsem se snažil vybírat vždycky ty nejzajímavější záběry. Do soutěže jsem posílal celkem tři snímky, z nichž jeden byl výherní. Když jsem poslal ty snímky, tak mi psali mail, jak jsem to dokázal, jestli se nejedná o nějakou manipulaci. Musel jsem jim poslat i celý ten snímek, bez výřezu. Tam je ukázáno, jak to vypadalo v originálu. Já jsem se půl roku snažil nějakým způsobem vyfotit pochromovanou helmu. V helmě se vždy odráží nebe, a když nastupují do kokpitu tak se jim tam odráží formule. A já jsem si řekl, že by bylo hezčí, kdyby se v té helmě odráželo něco z toho startu. Tak jsem poprosil toho asistenta, ať to chvilku podrží. Já chtěl detail, tak jsem z toho udělal třetinový výřez. Oni byli nadšení, protože nikdy nic takového neviděli. Vždy se jedná o nějaký originální nápad.

Když fotíte pro tým, máte tam mezi jezdci nějaké kamarády?
Když ještě jezdil Nico Rosberg, tak jsme se párkrát pobavili. Ale že bychom byli kamarádi, to ne. Teď občas prohodíme pár slov o hokeji s Valtteri Bottasem, protože ho rekreačně hrajeme nebo o přírodě. Je v pohodě, ale je to Fin, takže toho moc nenamluví a je uzavřenější. S Lewisem Hamiltonem je to složitější, k němu se člověk normálně nedostane. Samozřejmě ho pozdravím na začátku sezonu, ale abych se s ním pobavil jako teďka s Vámi, na to není vůbec čas. Má vše naplánované. Lewis přijede před závodem na své koloběžce do garáže do svého rohu, tam my přístup nemáme a máme zakázano fotit - přejí si, ať nejsou rušeni. Když mám zadání vyfotit portrét, tak je to většinou možné až po kvalifikaci. Je to těžké se k němu dostat. Když se mu daří, tak je přátelský. Když udělal titul v Americe,  tak on sám řekl: pojďte, já se chci s vámi vyfotit, se všemi týmovými fotografy. Je přátelský, ale musíme si k němu držet respekt.

Prochází ty fotky nějakou autorizací cenzurou?
Je tam nějaká autocenzura. Měl jsem s tím dříve problémy. Jednou jsem vyfotil Lewise Hamiltona, když zaváděli nějaký nový ochranný rám, aby je něco netrefilo. Když to tam poprvé dávali, tak se na to šel Hamilton k Rosebergovi podívat. Ušklíbl se a zamračil se. Já fotil a fotil, byla to pěkná fotka, která symbolizovala to, co si o tom asi myslí a z toho byl problém, protože pak napsal na Twitter něco nehezkého a naštěstí se to podařilo stáhnout včas.

Vy jste fotil i Michaela Schumachera a zažil jste i jeho poslední závod. Jaké to je zažít konec kariéry takového legendárního jezdce?
Já jsem zažil i jeho návrat do F1 do týmu Mercedesu. Ale už mu to tolik nešlo. To bylo takové složitější. Ale postupně se s tím smiřoval, že toho mistra asi nezajede. To bylo perfektní, když se loučil. To bylo v Brazílii. Loučil se tam se Sebastianem Vettelem, ten tam vyhrál mistra světa, Takže potom byl smířený a spokojený. Spíš to bylo horší na tom začátku po tom návratu. Byl pod talkem a chtěl moc vyhrávat.

Nico Rosberg. Foto: Jiří Křenek

Společný snímek s Lewisem Hamiltonem. Foto: archiv Jiřího Křenka
Vítězný snímek z pařížského fotofestivalu. Foto: Jiří Křenek

High Sider – 1. místo Czech Press Photo 2000. Foto: Jiří Křenek