Autor: David Kocián - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě, fotografie: Ondřej Smékal

Vaši rodiče prosluli také jako scénáristé. Bylo tedy jasné kudy povedou vaše profesní kroky?
Víceméně ano. Krátce jsem uvažoval o matematice na Matfyzu, ale když jsem zvládl talentovky na FAMU, bylo rozhodnuto. Scenáristiku, tedy psaní pro film, jsem považoval za naprostý luxus a vysněné povolání.

Již během studia dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU jste byl velmi plodný autor.  Jak vzpomínáte na dobu svých studií a realizaci vašich prvních úspěchů?
Přímo na FAMU jsem napsal scénář k filmům "Co všechno víte o sexu, a bojíte se to prožít", a "L. P.1948". Oba realizoval Jan Hřebejk ve své vlastní produkci. Na pět let studia by toho bylo dost málo. Ale kromě toho jsem měl asi tři nerealizované celovečerní texty.

Kde nabíráte inspiraci k psaní?
Většinou v denním tisku, z knížek a z toho, co zaslechnu mezi lidmi. Od té doby, co se lidem přestaly dít příběhy a ubylo celkově zajímavých situací, je i inspirace méně.

Za svou práci jste byl odměněn mnoha oceněními. Který z Vašich úspěchů považujete za nejdůležitější?
Asi ten, který přišel ve správný čas, hlavní cena Tigr na festivalu v Rotterdamu 1998 za Knoflíkáře. Ale i hlavní cena v Karlových Varech za Rok ďábla o čtyři roky později mne dojala. 

Jste dramatik, scenárista a režisér. Kterou roli si při své práci užíváte nejvíce?
Momentálně jsem navíc ještě producent, a právě to si užívám nejvíc.

Jste ověnčen cenami. Český lev za filmy Knoflíkáři, Rok ďábla, Karamazovi, Ztraceni v Mnichově, k tomu cena Alfréda Radoka za inscenaci Příběhy obyčejného šílenství. Považujete to za velký úspěch? Jsou umělci, co si na ocenění kritiků nepotrpí...
Obecně existuje na světě víc cen, než dejme tomu před padesáti lety. Ale nedejme se zmást. Drobné ceny ve filmovém světě v podstatě jen zakrývají fakt, že tento byznys už je rozparcelován, je rozdělený kartelovými dohodami mezi důležité hráče. V mezinárodním filmu jde o peníze, ne o ceny. Velké festivaly jsou dokonce tak drzé, že tvrdí, že jejich ceny nemusejí být finančně honorované, protože jsou tak prestižní, že cena sama o sobě zcela promění život oceněného tvůrce. To je samozřejmě nesmysl. Cena z velkého festivalu promění především příjem filmového agenta. Ale samozřejmě mi některé ceny udělaly velikou radost. Většinou když byl v porotě někdo, koho si také vážím. Třeba Geraldina Chaplinová v Trenčianských Teplicích. Nebo opakovaně Krzysztof Zanussi. U Krzysztofa se s tím dalo skoro kalkulovat. Jeden čas zasedal v tolika porotách mezinárodních filmových festivalů, že stačilo natočit film, který se mu bude líbit, a měli jste jistotu, že ceny se jen pohrnou.

Zastavím se u Karamazových. To je vlastně film v industriálním prostředí v Polsku (byť se natáčelo v Hrádku u Rokycan), je to vlastně taková převlečená inscenace, která se natáčí. Do toho je tam několik mikro-příběhů, třeba že David Novotný musí odjet z toho natáčení, ale nejde to, apod. Byl to váš nápad takto ten film postavit?
Ano, čí jiný?

Co je pro Vás těžší? Udělat kvalitní divadelní inscenaci nebo film?
Určitě je těžké poznat, zda to, co jsem udělal, je kvalitní, či nikoliv. To mi trvá někdy i několik let. Vlastně je to jediný důvod, proč se na své věci občas zpětně dívám. Divadelní text má teoreticky tu výhodu, že ho mohu inscenovat několikrát. V praxi se to ale stalo pouze jednou, v případě "Odjezdů vlaků".

Režiséři mívají své dvorní herce. Jako příklad bych uvedl spojení Jiří Strach, Ivan Trojan, Jiří Dvořák. Máte také své oblíbené herce, kterým věříte a snažíte se je obsazovat častěji?
Mám Ivana Trojana, se kterým jsem se potkal ve filmu čtyřikrát, v divadle mi vytvořil tři krásné role. Martin Myšička byl zatím vlastně v každé hře, kterou jsou režíroval v Dejvickém divadle a jestli dobře počítám, tak ve dvou filmech a TV seriálu... To jsou určitě mé stálice.

Chystáte také nový film Modelář, který má mít premiéru příští rok, můžete nám o něm říci něco více?
Je to psychologický thriller, zábavný, poměrně intenzivní. Dva kluci, jedna firma na pronájem dronů. To je zavede do různých míst, od politických mítingů po reklamy na auta a protestní akce výtvarníků... No a jeden z těch kluků pak dostane nápad, že pomocí dronu zrealizuje svůj odvěký sen - sen o spravedlnosti v této době.

Při práci s drony jste určitě zažili mnoho zajímavých a zábavných okamžiků při natáčení, podělíte se s námi o nějakou příhodu?
Na dronech je nejzábavnější, když zničehonic spadnou. Což se nám naštěstí nestalo, takže o to se s vámi nepodělím. Celkově si nemůžu vybavit nic humorného na natáčení. Byly to samé takové interní vtipy, jako když například zjistíte, že pronájmy lokací jsou o dva miliony dražší, než jste mysleli. Tomu jsme se hodně nasmáli, ale je to nepřenosné, že?